ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3215.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3215/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci I – Starém Městě, Jestřábí č. 974/1, proti žalovanému FOIT-kamenictví spol. s r. o. se sídlem v Praze 5 - Hlubočepech, Na Zlíchově č. 228/4, IČO 40766217, zastoupenému Stanislavou Olšanskou, advokátkou se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, V Závětří č. 1036/4, o 98.374,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 364/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014 č. j. 62 Co 40/2014-192, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. října 2013 č. j. 18 C 364/2010-170 opravené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. prosince 2013 č. j. 18 C 364/2010-179 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 22. 11. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 98.374,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 24. 11. 2009 v 11:10 hod. vycházel z jídelny, na schodě „šlápnul do prázdna“ a při pádu si poranil rameno a koleno. Tento úraz hned nahlásil mistrovi, avšak žalovaný jej odmítl uznat jako úraz pracovní. Žalobce proto požaduje náhradu mzdy za dobu „od 1-14 dne“ pracovní neschopnosti, „ztrátu na výdělku po dobu neschopnosti“, bolestné, „náklady na léčbu spojené s cestováním“, „vyplacení ztížení společenského uplatnění“, které mu vzniklo následkem pracovního úrazu, a „psychickou újmu po dobu, co nemohl plnit výživné a závazky banky, ať posoudí soud“; k žalobě přiložil rozpis jednotlivých částek, ze kterých se skládá požadovaná částka 98.374,- Kč [„G many bank – navýšení“ - 9.000,- Kč, výživné - 4.900,- Kč, „telefony FOIT s. r. o.“ a „telefony Pražská správa sociálního zabezpečení“ - 800,- Kč, „cestovné do nemocnice Jablonec“ - 504,- Kč, vodoléčba, rehabilitace - 380,- Kč, „doporučené dopisy“ - 130,- Kč, „přesčasové hodiny 23,5“ – 2.875,- Kč, „1,5 dne dovolené“ - 1.125,- Kč, „účet ve spořitelně v minusu“ - 940,- Kč, „rozdíl platu za listopad 2009“ – 3.400,- Kč, „za listopad“ – 4.430,- Kč, „za prosinec“ - 17.430,- Kč, „za leden“ - 15.850,- Kč, „za únor“ - 15.850,- Kč, „za březen“ - 17.160,- Kč a za pohmožděné koleno (10 bodů) a klíční kost (20 bodů) - 3.600,- Kč]. Podáním ze dne 6. 12. 2012 žalobce „zredukoval nároky uvedené v původním návrhu“ tak, že žádá po žalovaném „ztrátu na výdělku, která vznikla rozdílem v příjmu a vyplacenou nemocenskou včetně proplacení prvních 3 dnů, po které mu nebyla nemocenská vyplacena“, nárok na „náhradu bolestného na základě předloženého bodového ohodnocení“ (30 bodů) a účelně vynaložené náklady spojené s léčením (cestovné k ošetření a kontrolám do nemocnice v Jablonci nad Nisou a náklady spojené s korespondencí se žalovaným) ve výši 1.700,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 č. j. 18 C 364/2010-139 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.891,30 Kč k rukám advokátky Stanislavy Olšanské. Dospěl k závěru, že žalobci, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2009 jako údržbář strojního zařízení, se nepodařilo prokázat žádný ze zákonných předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem, neboť z lékařských zpráv a záznamů předložených žalobcem „jednoznačně“ nevyplývá, že jeho zdravotní obtíže vznikly při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v důsledku úrazu ze dne 24. 11. 2009, kdy měl špatně šlápnout a upadnout při cestě z jídelny, zvláště když shodné zdravotní obtíže (poranění levého ramene a pravého kolena) uváděl již v souvislosti s úrazem, který měl utrpět dne 9. 10. 2009, když byl sražen motorkou na přechodu pro chodce. Nedůvodnými shledal též nároky žalobce na doplatek mzdy za měsíc listopad 2009 ve výši 4.430,- Kč „respektive ve výši 3.400,- Kč“ a za práci přesčas, stejně jako na doplatky mzdy za měsíce prosinec 2009 až březen 2010, kdy již pro žalovaného vzhledem k rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 30. 11. 2009 nevykonával práci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2013 č. j. 62 Co 254/2013-159 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť sice správně dovodil, že žaloba nesplňuje zákonem stanovené náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu, a proto také žalobce při jednání dne 12. 9. 2011 poučil podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu o vadách žaloby a vyzval ho k doplnění všech rozhodujících skutečností a k označení důkazů, avšak v rozporu s ustanovením §168 odst. 2 občanského soudního řádu toto usnesení nevyhotovil a žalobci nedoručil, a rovněž pochybil tím, že žalobu zamítl, aniž by žalobci poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Uložil soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu k odstranění vad žaloby a aby jej v písemném vyhotovení usnesení řádně poučil o tom, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit, když žaloba „zejména postrádá náležité vylíčení všech rozhodujících skutečností“, kterými žalobce odůvodňuje své jednotlivé nároky, a není zřejmé, jakým způsobem dospěl k jednotlivým částkám, které v souhrnu mají činit 98.374,- Kč. Zdůraznil, že „nepostačí pouhé vyčíslení, ale je třeba uvést přesně, jak žalobce k jednotlivým položkám dospěl“.
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 28. 8. 2013 č. j. 18 C 364/2010-163 vyzval žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení odstranil vadu žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby bylo z žaloby zřejmé, na jakém skutkovém a právním základě se domáhá jednotlivých žalobou uplatněných nároků na zaplacení peněžitých částek, které ve svém souhrnu mají činit 98.374,- Kč, přičemž nepostačí pouhé vyčíslení, ale je třeba uvést přesně, jak žalobce k jednotlivým položkám dospěl, jakým způsobem je vyčíslil, z jakých důvodů a na základě jakého skutkového stavu se domáhá jejich zaplacení, a poučil jej o tom, že pokud vady žaloby neodstraní ve stanovené lhůtě, soud žalobu odmítne – usnesením ze dne 22. 10. 2013 č. j. 18 C 364/2010-170 opraveným usnesením ze dne 13. 12. 2013 č. j. 18 C 364/2010-179 žalobu odmítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 38.913,60 Kč k rukám advokátky Stanislavy Olšanské. Dospěl k závěru, že vady žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a „nedostatečné individualizaci skutkového základu žalobou uplatněného nároku“, které žalobce přes výzvu soudu doručenou mu dne 23. 9. 2013 „zákonnou fikcí“ neodstranil, znemožňují věcné projednání žaloby a pokračování v řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2014 č. j. 62 Co 40/2014-192 potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve znění“ opravného usnesení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.424,- Kč k rukám advokátky Stanislavy Olšanské. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť neobsahuje dostatečné vylíčení všech skutkových okolností, kterými žalobce odůvodňuje svůj nárok, postrádá bližší specifikaci žalobního petitu, neboť není zřejmé, jakým způsobem žalobce dospěl k jednotlivým částkám, které ve svém souhrnu mají činit 98.374,- Kč, když v tomto směru nestačí pouhé vyčíslení celkové sumy, ale je třeba rozebrat jednotlivé položky a uvést, jak k nim žalobce dospěl. Vzhledem k tomu, že žalobce nereagoval na výzvu k odstranění vad žaloby obsaženou v usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2013 č. j. 18 C 364/2010-163, které mu bylo doručeno dne 23. 9. 2013, a že vady žaloby brání jejímu věcnému projednání, odvolací soud shledal, že soud prvního stupně žalobu důvodně odmítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „splnil povinnost označení účastníků“, uvedl, z jakého důvodu požaduje zaplacení uvedené částky, a vylíčil rozhodné skutečnosti; jeho podání proto netrpělo „tak závažnou“ vadou, pro kterou by mělo být řízení „zastaveno, resp. odmítnuto“. Zdůraznil, že v případě neuvedení všech potřebných tvrzení nejde o vadu žaloby, která by měla bránit v pokračování řízení, zejména když jsou vylíčeny takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Dovolatel má za to, že jeho podání obsahovalo „rozhodné skutečnosti, ze kterých mohl soud danou věc posoudit a případně rozhodnout v nalézacím řízení“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „soudu“ k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které odpovídá ustálené judikatuře, nespočívá na nesprávném právním posouzení. Má za to, že žaloba není „projednatelná“, i když se soud prvního stupně „po řadě marných pokusů přimět žalobce k jejímu doplnění“ o to pokusil, neboť není zřejmé, z jakého důvodu požaduje žalobce uhradit jednotlivé částky, které neodpovídají skutkovému tvrzení v žalobě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (jakým způsobem musí být v žalobě vylíčeny rozhodující skutečnosti, aby bylo možné žalobu věcně projednat), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně) [ srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, č. 6, roč. 2005, s. 215] .
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši ( srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci ze žaloby ze dne 22. 11. 2010 ve spojení s podáním ze dne 6. 12. 2012, kterým žalobce „zredukoval nároky uvedené v původním návrhu“, jednoznačně vyplývá, že žalobce se po žalovaném domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem ze dne 24. 11. 2009, náhrady za bolest ve výši 3.600,- Kč odpovídající 30 bodům a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 1.700,- Kč.
Se soudy lze souhlasit v tom, že žaloba ze dne 22. 11. 2010 (ve spojení s podáním ze dne 6. 12. 2012) nesplňuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., neboť z ní není zřejmé, jakou částku žalobce požaduje na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a za jaké období se této náhrady domáhá. V části, ve které se žalobce domáhá náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 1.700,- Kč, sice žaloba neobsahuje tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení tohoto nároku (žalobce neuvedl, v čem jednotlivé náklady spojené s léčením spočívají, a kdy a v jaké výši mu vznikly), tento nedostatek však nepředstavuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř., která by bránila pokračování v řízení, neboť předmět řízení je z hlediska uvedeného nároku po skutkové stránce v žalobě dostatečně vymezen. Protože předmět řízení byl dostatečně vymezen i ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu za bolest ve výši 3.600,- Kč, měl soud prvního stupně postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat žalobce k doplnění žaloby jen v části, ve které se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a to tak, aby uvedl, jakou částku a za jaké období na této náhradě požaduje. Pouze v této části by soud prvního stupně mohl žalobu – nebyly-li by uvedené vady bránící pokračování v řízení přes výzvu soudu odstraněny – podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, neboť pro neodstranění vad žaloby lze žalobu odmítnout jen ohledně toho ze samostatných nároků, jehož se týká vada, bránící dalšímu pokračování v řízení ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné pod č. 210 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně uvedeným způsobem nepostupoval [usnesení ze dne 28. 8. 2013 č. j. 18 C 364/2010-163, jímž soud prvního stupně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, obsahuje pouze obecně formulovanou výzvu k odstranění nedostatku žaloby spočívajícího v nedostatečném vylíčení rozhodujících skutečností (přestože předmět řízení byl – jak vyplývá z výše uvedeného - s výjimkou nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v žalobě ze dne 22. 11. 2010 ve spojení s podáním žalobce ze dne 6. 12. 2012 po skutkové stránce dostatečně vymezen) a nikoli poučení žalobce o tom, že má žalobu v části, ve které se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, doplnit tak, že uvede, jakou částku a za jaké období na této náhradě požaduje], nebyly v projednávané věci splněny podmínky pro odmítnutí žaloby stanovené v §43 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu