ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.417.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 417/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. F. P. , zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 614/11, proti žalované M. V. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova č. 1754/3, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 16/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. listopadu 2014 č.j. 30 Co 117/2014-96, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 7.2.2012 u Okresního soudu v České Lípě domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná "dohoda o vypořádání dědictví schválená soudem dne 11.12.2009 č.j. 16 D 448/2009-30, uvedená ve výroku IV.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30.9.2011 č.j. 14 C 303/2007-124 mu byla přiznána proti P. V. pohledávka ve výši 1.124.700,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30.9.2011 č.j. 7 C 223/2007-97 mu byla přiznána proti P. V. a M. D. pohledávka ve výši 292.000,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení a že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30.9.2011 č.j. 14 C 196/2007-91 mu byla přiznána proti P. V. pohledávka ve výši 102.800,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení; uvedené rozsudky dosud nenabyly právní moci. Při projednání dědictví po J. V., zemřelém dne 22.4.2009, schválil Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 11.12.2009 č.j. 16 D 448/2009-30 dohodu o vypořádání dědictví, podle níž žalovaná (manželka zůstavitele) nabyla celé dědictví a dlužník P. V. (syn zůstavitele) "nenabyl ničeho". Žalobce dovozuje, že dohodou o vypořádání dědictví dlužník P. V. zkrátil uspokojení žalobcových pohledávek a že je proto vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná.
Žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Uvedla, že o dluzích P. V. vůči žalobci nic nevěděla a že dědictví bylo vypořádáno podle přání zůstavitele (jejího manžela).
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 9.1.2014 č.j. 7 C 16/2012-60 určil, že je vůči žalobci neúčinná "dohoda o vypořádání dědictví schválená soudem dne 11.12.2009 pod č.j. 16 D 448/2009-30 JUDr. Ladislavou Holasovou, notářkou v České Lípě, pověřeným soudním komisařem ve věci projednání dědictví po J. V., zemřelému dne 22.4.2009", a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.616,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Štětiny. Z provedených důkazů zjistil, že řízení ve věcech vedených u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 223/2007 a 14 C 303/2007 "dosud nebyla skončena", že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30.9.2011 č.j. 14 C 196/2007 byla žalobci přiznána pohledávka proti P. V. ve výši 102.800,- Kč s příslušenstvím a že dne 11.12.2009 uzavřela žalovaná a její synové P. a J. V. dohodu o vypořádání dědictví po J. V., zemřelém dne 22.4.2009, podle níž žalované připadla nemovitost v Novém Boru a její synové "nenabyli z dědictví ničeho". Poté, co dovodil, že "závazkový vztah vzniklý na základě dohody o vypořádání dědictví" není vztahem obchodním, ale občanskoprávním, soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání dědictví je vůči žalobci podle ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná, neboť žalobci byla proti dlužníku přiznána vymahatelná pohledávka rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30.9.2011 č.j. 14 C 196/2007-91, žalované vznikl z dohody o vypořádání dědictví prospěch, odpůrčí žaloba byla uplatněna v zákonné tříleté lhůtě a žalovaná neprokázala, že by o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nemohla vědět.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12.11.2014 č.j. 30 Co 117/2014-96 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Gruse. Odvolací soud nejprve dovodil, že v řízení o dědictví po J. V. byla usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 11.12.2009 č.j. 16 D 448/2009-30 určena obvyklá cena majetku, kterou měl zůstavitel se žalovanou ve společném jmění, částkou 1.819.950,- Kč a "výše společných dluhů 0,- Kč", určeno, že ze společného jmění manželů připadají žalované do vlastnictví nemovitosti a vyjmenované movité věci s tím, že "do dědictví vyplatí z titulu vypořádání společného jmění manželů v penězích částku 909.975,- Kč", určena obvyklá cena majetku zůstavitele částkou 909.975,- Kč, výše dluhů 24.160,- Kč a čistá hodnota dědictví částkou 885.815,- Kč a schválena dohoda dědiců, podle níž žalovaná nabyla pohledávku "z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 909.975,- Kč a podle níž synové zůstavitele P. a J. V. nenabyli z dědictví "ničeho". I když judikatura "vyšších soudů" dospěla k závěru, že věřitel může odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené soudem, bylo v projednávané věci podle odvolacího soudu rozhodující, že předmětem dědění nebyla nemovitost (jak se domníval soud prvního stupně), ale pohledávka vůči žalované "jako pozůstalé manželce z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 909.975,- Kč", a že žalovaná proto "nezískala na základě dohody o vypořádání dědictví žádnou majetkovou hodnotu, z níž by se případně mohl žalobce jako věřitel v rámci exekuce na základě úspěšné žaloby proti ní uspokojit"; v úvahu tu přicházela pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady směřující proti žalované za podmínek uvedených v ustanovení §42a občanského zákoníku "v rozsahu připadajícím na zákonný dědický podíl dlužníka P. V.", která však nebyla uplatněna. Žalobcově odpůrčí žalobě proto nemohlo být vyhověno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že podle judikatury soudů může být odporovatelným právním úkonem rovněž dohoda o vypořádání dědictví, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §42a občanského zákoníku, a že rozhodnutí odvolacího soudu této judikatuře odporuje. V řízení o dědictví po J. V. byla zjištěna čistá hodnota majetku zůstavitele ve výši 885.815,- Kč a, nebýt uzavřené dědické dohody, připadla by dlužníku P. V. jedna třetina tohoto majetku, aniž by bylo významné, zda by dlužníku připadl "vypořádací podíl ve formě vlastnického podílu na nemovité věci či ve formě finanční hotovosti"; protože se dlužník P. V. "dobrovolně svého nároku vzdal s úmyslem krátit svého věřitele ve prospěch žalované", mělo být odpůrčí žalobě vyhověno. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda lze odporovat ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku dohodě o vypořádání dědictví, byla-li jejím předmětem tzv. náhradová pohledávka z vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - vzhledem k tomu, že žalobce odporuje dohodě o vypořádání dědictví ze dne 11.12.2009 - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst. 1 obč. zák.).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. §42a odst. 4 obč. zák.).
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné [např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří, nebo že povaha nabyté majetkové hodnoty neumožňuje její postižení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce)], může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je v tomto smyslu právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě, není-li to dobře možné, vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon nadále zůstává platným právním úkonem a vyvolává (jím sledované) právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako kdyby nenastaly jeho účinky.
V rozhodovací praxi soudů byl již dříve přijat závěr, že věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení §42a obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, který byl uveřejněn pod č. 103 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). Uvedený judikatorní závěr odvolací soud v projednávané věci - jak je nepochybné z odůvodnění napadeného rozsudku - nezpochybňuje. S názorem odvolacího soudu o tom, že odpůrčí žalobě nelze vyhovět, neboť tzv. náhradová pohledávka z vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela provedeného v řízení o dědictví nemůže být zdrojem uspokojení žalobce (jako věřitele) v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), však dovolací soud nesouhlasí.
Zaniklo-li společné jmění smrtí jednoho z manželů, soud v řízení o dědictví rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku (srov. §149 odst. 2 až 4 obč. zák.) nebo v jiných zákonech (např. v obchodním zákoníku) provede jeho vypořádání, při němž určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi (srov. §175l odst.1 o.s.ř.); uvedené platí obdobně, vyhradili-li manželé (buď po uzavření, nebo již v době před uzavřením manželství) vznik společného jmění zcela nebo zčásti ke dni zániku manželství.
Smyslem vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela prováděného v řízení o dědictví je určit, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví, a jaká jejich část (podíl), připadá pozůstalému manželovi; případný cenový rozdíl vypořádávaných věcí, práv a jiných majetkových hodnot se vyrovnává tzv. náhradovou pohledávkou, kterou mohou mít dědici zůstavitele proti pozůstalému manželovi (tato pohledávka patří do aktiv dědictví) nebo kterou má pozůstalý manžel proti dědicům zůstavitele (tato pohledávka se zařadí do pasiv dědictví).
V projednávané věci vznikla při vypořádání společného jmění zůstavitele Josefa Vincence, zemřelého dne 22.4.2009, a žalované - jak vyplývá z pravomocného usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11.12.2009 č.j. 16 D 448/2009-30 - náhradová pohledávka dědiců zůstavitele proti žalované (jako pozůstalé manželce) ve výši 909.975,- Kč. Byla-li poté tato náhradová pohledávka (jako aktivum dědictví) - jak správně uvedl odvolací soud - předmětem vypořádání dědictví, šlo o právo, které (kdyby je nabyl žalobcův dlužník P. V. ve výši odpovídající jeho dědického podílu) by bylo způsobilým zdrojem uspokojení žalobce (jako jeho věřitele) při výkonu rozhodnutí (exekuci). Vzhledem k tomu, že toto právo nabyla na základě dohody o vypořádání dědictví žalovaná v plném rozsahu (tedy i v části, která by podle dědických podílů měla připadnout dlužníku P. V.) a že určením právní neúčinnosti právního úkonu sice odporovatelný právní úkon nadále zůstává platným právním úkonem a vyvolává (jím sledované) právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako kdyby nenastaly jeho účinky, jde o právo, které na základě určení právní neúčinnosti dohody o vypořádání dědictví ze dne 11.12.2009 může být v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) postiženo ve prospěch uspokojení věřitelovy pohledávky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; veden chybným názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda byly pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny (ostatní) předpoklady uvedené v ustanovení §42a obč. zák. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu