ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4998.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4998/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. M. , zastoupeného veřejným opatrovníkem Městskou částí Praha 20, se sídlem Úřadu městské části v Praze 9 - Horních Počernicích, Jivanská 647, právně zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250/50, proti žalovanému Ing. K. K. , zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 299/23, o popření pořadí přihlášené pohledávky žalovaného v exekuci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 64/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 17 Co 21/2015-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.438,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Drábka, advokáta se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 299/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 17 Co 21/2015-124, změnil k odvolání žalovaného rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 10. 2014, č. j. 8 C 64/2014-74, ve výroku I., jímž rozhodl, že „v exekuční věci oprávněného V. M. proti povinné A. M. vedené u EÚ Kladno pod sp. zn. 088 EX 1872/06 uplatněná pohledávka žalovaného ve výši 350.000,- Kč z titulu zástavní smlouvy k nemovitostem sepsané formou notářského zápisu ze dne 15. 3. 2006 vložené do katastru nemovitostí pod sp. zn. V-1567/2006-211 s právními účinky vkladu ke dni 16. 3. 2006 a pohledávka žalovaného ve výši 300.000,- Kč z titulu zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 15. 3. 2006 vložené do katastru nemovitostí pod sp. zn. V-1858/2006-211 s právními účinky vkladu ke dni 29. 3. 2006, obě zařazené do třetí skupiny dle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. mají horší pořadí než pohledávka žalobce (oprávněného)“, tak, že žalobu zamítl (výrok I.); dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 67.483,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Jakuba Drábka, advokáta (výrok II.).
Odvolací soud založil své rozhodnutí - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněný pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - na závěru, že rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), jímž bylo určeno, že právní úkon, kterým zástavní věřitel na základě zástavní smlouvy uzavřené s dlužníkem uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy (v dané věci přihláška pohledávky žalovaného jako zástavního věřitele do rozvrhu rozdělované podstaty v exekuci), je vůči věřiteli právně neúčinný, představuje podklad pro zahájení řízení o tzv. odporové žalobě podle ustanovení §267a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že nebylo vydáno rozhodnutí o odpůrčí žalobě podle ustanovení §42a obč. zák., nelze žalobě, kterou se žalobce domáhá popření pořadí přihlášené pohledávky zástavního věřitele (žalovaného) podle ustanovení §267a o. s. ř., vyhovět.
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, představovanou právě (odvolacím soudem citovaným) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněným pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydaným v řízení, v němž byla zamítnuta žaloba žalobce proti žalovanému, jíž se domáhal určení, že „zástavní právo k nemovitostem – domu v obci S. J., k.ú. D., postavenému na st. 95, a pozemkům st. 95 zast. plocha a nádvoří, parc.č. 84/2 a 84/3 zahrady, podle dvou zástavních smluv ze dne 15. 3. 2006, vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím V 1567/2006 s právními účinky ke dni 16. 3. 2006 a rozhodnutím V 1858/2006 s právními účinky ke dni 29. 3. 2006, není vůči žalobci právně účinné“ (ústavní stížnost žalobce podanou proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku dovolacího soudu, kterým zamítl dovolání žalobce, Ústavní soud usnesením ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3471/2013, odmítl jako zjevně neopodstatněnou).
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že „věřitel může za podmínek uvedených v ustanovení §42a občanského zákoníku odporovat právnímu úkonu, kterým zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy, k níž vzniklo zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem; samotná smlouva o zřízení zástavního práva není odporovatelným právním úkonem“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí (mimo jiné) vysvětlil, že odporovatelným právním úkonem nemůže být smlouva o zřízení zástavního práva, která sama o sobě nevede ke zmenšení majetku dlužníka, nýbrž právní úkon, kterým zástavní věřitel na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi ním a dlužníkem uplatňuje právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy (např. návrh na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy, návrh na výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku, přihláška pohledávky do zahájeného řízení o výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku). Rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno, že právní úkon, kterým zástavní věřitel na základě zástavní smlouvy uzavřené s dlužníkem uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy v řízení o výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku, popřípadě v exekučním řízení, je vůči věřiteli právně neúčinný, by v takovém případě představovalo podklad k tomu, aby se věřitel mohl domáhat uspokojení své vymahatelné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) postižením zastaveného majetku dlužníka, aniž by se při tomto výkonu rozhodnutí (exekuci) ve vztahu mezi věřitelem a zástavním věřitelem přihlíželo k lepšímu pořadí zástavního věřitele při uspokojování pohledávek, které zástavní věřitel získal uzavřením zástavní smlouvy na úkor věřitele a které by věřitel, jehož odpůrčí žalobě bylo vyhověno, mohl úspěšně popřít tzv. odporovou žalobou podle ustanovení §267a o. s. ř. podanou proti zástavnímu věřiteli. Jestliže by zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy návrhem na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy a jestliže by byly splněny podmínky, za nichž lze tomuto právnímu úkonu odporovat, mohl by se věřitel - místo určení právní neúčinnosti právního úkonu - ve smyslu ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem občanského zákoníku domáhat, aby mu zástavní věřitel vydal získaný výtěžek dražby nebo soudního prodeje zástavy až do výše vymahatelné pohledávky věřitele“.
V posuzované věci bylo soudy obou stupňů zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 7. 2006, č. j. 21 Nc 5704/2006-11, byla k návrhu žalobce jako oprávněného nařízena exekuce proti povinné A. M. podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 1. 2006, č. j. 12 C 175/2004-121, k uspokojení pohledávky oprávněného (žalobce) v částce 600.000,- Kč, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 29.425,- Kč a nákladů exekuce a nákladů oprávněného, a provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Jana Škofová, Exekutorský úřad Kladno (dále též jen „soudní exekutorka“). Exekučním příkazem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 088 EX 1872/06-5, nařídila soudní exekutorka prodej výše označených nemovitostí ve vlastnictví povinné A. M. a tyto nemovitosti vydražil za částku 430.000,- Kč vydražitel K. Š. Žalovaný jako zástavní věřitel přihlásil u soudní exekutorky své pohledávky (zajištěné zástavními právy na základě zástavních smluv ze dne 15. 3. 2006), které má za povinnou ve výši 300.000,- Kč a 350.000,- Kč, přičemž pořadí těchto pohledávek je dáno dnem 29. 3. 2006 a dnem 16. 3. 2006; pořadí pohledávky žalobce je dáno dnem 7. 7. 2006, kdy bylo zahájeno exekuční řízení. Usnesením ze dne 23. 4. 2014, č. j. 088 EX 1872/06-112, které nabylo právní moci dne 10. 6. 2014, rozhodla soudní exekutorka o (částečném) rozvrhu rozdělované podstaty a současně (výrokem III. tohoto usnesení) vyzvala oprávněného (žalobce) podle ustanovení §337e odst. 2 o. s. ř., aby do 30 dnů od právní moci rozvrhového usnesení podal k soudu návrh podle ustanovení §267a odst. 1 o. s. ř., jelikož při rozvrhovém jednání popíral pořadí pohledávek žalovaného zajištěných zástavními právy na nemovitostech povinné z důvodu, že „účastníci zástavních smluv ohledně předmětných nemovitostí, tedy povinná A. M., zastoupená J. N., a zástavní věřitel Ing. K. K. museli vědět a fakticky též věděli, že realizací zástavního práva zkracují žalobce jako věřitele“, a že proto „pořadí obou přihlášených pohledávek věřitele Ing. K. K. není vůči žalobci právně účinné ve smyslu ust. §42a zák. č. 40/64 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013“. Žalobce žalobu v dané věci o popření pořadí přihlášené pohledávky zástavního věřitele (žalovaného) podal u Okresního soudu v Příbrami dne 19. 5. 2014, v průběhu tohoto řízení však nebylo prokázáno (a žalobce to ani netvrdil), že bylo vydáno rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě podle ustanovení §42a obč. zák., kterým bylo vůči žalobci rozhodnuto o určení neúčinnosti žalovaným podané přihlášky pohledávky do exekučního řízení.
Jestliže tedy v projednávané věci nebylo prokázáno, že by pravomocným rozsudkem soudu bylo určeno, že vůči žalobci jako věřiteli je právně neúčinný (§42a obč. zák.) právní úkon, kterým zástavní věřitel (žalovaný) na základě zástavních smluv uzavřených s dlužnicí uplatnil právo na uspokojení svých pohledávek ze zástavy v exekučním řízení prodejem zastavených nemovitostí dlužnice (v dané věci je tímto úkonem přihláška žalovaného jako zástavního věřitele do exekučního řízení vedeného u soudní exekutorky pod sp. zn. 088 EX 1872/06), je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu o odporové žalobě žalobce podle ustanovení §267a o. s. ř. v souladu s právními názory vyjádřenými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněným pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K námitkám dovolatele, že „již v žalobě podané podle ustanovení §267a o. s. ř. vyslovil názor, že tato jeho žaloba splňuje podmínky odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a obč. zák.“, že „obě tyto žaloby mají shodný skutkový základ“, že „také právní účinky rozhodnutí jsou zcela shodné, protože při vyhovění jak odpůrčí, tak odporové žalobě má pohledávka žalobce (oprávněného) přednost před zajištěnou pohledávkou zástavního věřitele“, a že „ze strany odvolacího soudu jde o extrémně formalistický výklad“, dovolací soud uvádí, že v případě žalob podle ustanovení §42 a obč. zák. a podle ustanovení §267a o. s. ř. jde o dva rozdílné právní prostředky, které nelze směšovat či zaměňovat; co je smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) vysvětlil Nejvyšší soud již v citovaném rozsudku ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněném pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v řadě svých rozhodnutí. Možno je poukázat taktéž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 1666/2014, v němž zaujal a odůvodnil právní závěr, podle kterého „to, zda je právní úkon dlužníka vůči jeho věřitelům odporovatelný, lze řešit pouze v řízení zahájeném na návrh věřitele dlužníka, jehož předmětem je určení jeho právní neúčinnosti (§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů); v jiném řízení se tím nelze zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou“. Tento závěr se analogicky uplatní i v daném případě, jak to vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012. Smyslem a účelem odporové žaloby podle ustanovení §267a o. s. ř. je vyřešit spor mezi oprávněnými, dalšími oprávněnými a jinými věřiteli, kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení), popř. též povinným, o to, které pohledávky, v jaké výši, v jaké skupině nebo v jakém pořadí mají být uspokojeny při rozvrhu výtěžku získaného při zpeněžení výkonem rozhodnutí (exekucí) postiženého majetku nebo v jiném rozdělování výnosu výkonu rozhodnutí mezi více oprávněnými nebo jiné věřitele povinného, kteří se účastní vykonávacího (exekučního) řízení (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., II., Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2228 - 2232). Ostatně žalobce v dovolání uvedl, že přestože s právním názorem odvolacího soudu v této věci nesouhlasí, byl nucen „z opatrnosti podat novou odpůrčí žalobu dle ust. §42a obč. zák., ve které se domáhá určení, že obě přihlášky pohledávek žalovaného v dané exekuční věci nejsou vůči žalobci právně účinné“, přičemž „řízení o nové žalobě je vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 66/2015“.
V části dovolání, kterou žalobce napadl výrok II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 17 Co 21/2015-124, jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dovolání neobsahuje žádné dovolací námitky a v tomto rozsahu tak dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení (podáním ze dne 31. 8. 2015 se žalovaný prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřil k dovolání žalobce) dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř., a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 7.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady, spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát Mgr. Jakub Drábek, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.638,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9.438,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu