ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.735.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 735/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. J. P. , zastoupeného Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Na Příkopě č. 859/22, proti žalovanému Mgr. Pavlu Klánovi se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 40, jako správci konkursní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ a. s. se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 278, IČO 25684965, zastoupenému Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Za Poříčskou bránou č. 390/18, o 723.767,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 143/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2013 č. j. 10 Cmo 25/2013-436, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 13. 2. 2002 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 663.500,- Kč s 11 % úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v době od 3. 8. 1998 do 31. 12. 2000 byl zaměstnancem úpadce Vojenské stavby CZ a. s., na jehož majetek byl dne 11. 10. 2000 prohlášen konkurs, že po svém odvolání z funkce výkonného ředitele pro finance a ekonomiku pracoval od 20. 9. 2000 jako poradce výkonného ředitele, že žalovaný uznal, že žalobci vznikla z důvodu nevyplacení mzdy pohledávka I. třídy „za nezaplacené mzdy před prohlášením konkursu“ v celkové částce 521.211,- Kč, v níž „jsou zahrnuté rovněž soudním usnesením přiznané mzdy po prohlášení konkursu ve výši 8.000,- Kč měsíčně“, a že mu nebyla „vyplacena mzda po vyhlášení konkursu včetně odstupného, a to v částce 636.907,- Kč“ a „nárok za dovolenou“, který mu „vznikl před prohlášením konkursu v částce 26.593,- Kč“.
Městský soud v Praze – poté, co mu byla věc postoupena na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003 č. j. Ncp 682/2003-29, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, a co usnesením vyhlášeným u jednání dne 17. 1. 2005 připustil změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 5. 1. 2005 doručeným soudu prvního stupně dne 11. 1. 2005, podle níž se žalobce nadále po žalovaném domáhal zaplacení 723.767,- Kč s 10 % úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2001 do zaplacení s tím, že jde o úhradu smluvní mzdy žalobce za dobu od 1. 10. do 10. 10. 2000, náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za dobu od 11. 10. 2000 do 31. 12. 2000 a odstupné - rozsudkem ze dne 5. 6. 2006 č. j. 19 Cm 143/2003-130 zastavil řízení co do 24.000,- Kč s úroky z prodlení z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 368.056,- Kč na odstupném, zamítl žalobu co do 331.711,- Kč a 10 % úroku z prodlení z částky 699.767,- Kč za dobu od 10. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl, že „na náhradu nákladů České republiky“ jsou žalobce a žalovaný povinni zaplatit každý 2.450,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shledal, že nároky žalobce na mzdu za dobu od 1. 10. do 10. 10. 2000 a na náhradu mzdy za dobu od 11. 10. 2000 do 31. 12. 2000 jsou promlčeny, neboť byly uplatněny (podáním ze dne 5. 1. 2005 doručeným soudu prvního stupně dne 11. 1. 2005) až po uplynutí tříleté promlčecí doby podle ustanovení §263 odst. 1 zákoníku práce. Naproti tomu neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným ve vztahu k nároku žalobce na odstupné, který byl uplatněn již v žalobě podané dne 13. 2. 2002.
K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2007 č. j. 13 Cmo 110/2007-162 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žaloba není projednatelná, neboť z ní není zřejmé, čeho se žalobce domáhá, a že měl proto soud prvního stupně postupovat podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a teprve na základě „určitého a srozumitelného návrhu“ měl rozhodnout o „změně žalobního návrhu s definováním jednotlivých určitých nároků“.
Městský soud v Praze – poté, co žalobce na jeho výzvu podáním ze dne 25. 4. 2008 doručeným soudu prvního stupně dne 29. 4. 2008 doplnil („upřesnil“) žalobu tak, že se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil odstupné ve výši 368.056,- Kč, 27.172,- Kč „jakožto čistou mzdu za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000“ a náhradu mzdy ve výši 268.272,- Kč za období od 13. 10. 2000 do 31. 12. 2000, vše s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 1. 2001 do zaplacení, co usnesením ze dne 15. 7. 2008 č. j. 19 Cm 143/2003-206 odmítl žalobu a co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008 č. j. 13 Cmo 247/2008-222 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba neodmítá, a poté, co usnesením ze dne 19. 11. 2008 č. j. 19 Cm 143/2003-227 zastavil řízení co do 60.267,- Kč z důvodu zpětvzetí žaloby v této části a připustil změnu žaloby, provedenou podáním žalobce ze dne 25. 4. 2008 – rozsudkem ze dne 13. 5. 2009 č. j. 19 Cm 143/2003-259 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 368.056,- Kč na odstupném, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal 10 % úroku z prodlení z této částky za dobu od 10. 1. 2001 do zaplacení, a v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení mzdy za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000 ve výši 27.172,- Kč s úroky z prodlení a náhrady mzdy za období od 13. 10. 2000 do 31. 12. 2000 ve výši 268.272,- Kč s úroky z prodlení, a rozhodl, že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení každý 2.450,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalovanému nárok na odstupné ve výši 368.056,- Kč podle ustanovení §60a zákoníku práce a že tento nárok není promlčen, neboť byl uplatněn již v žalobě podané dne 13. 2. 2002. Nepřiznal však žalobci úrok z prodlení z uvedené částky odstupného, neboť správce konkursní podstaty „není v prodlení s výplatou požadovaného odstupného“, jelikož podle §31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání může tento nárok uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Nároky žalobce na mzdu za dobu od 1. 10. do 12. 10. 2000 a na náhradu mzdy za dobu od 13. 10. 2000 do 31. 12. 2000 shledal promlčenými, neboť byly uplatněny (podáním žalobce doručeným soudu prvního stupně dne 11. 1. 2005) až po uplynutí tříleté promlčecí doby podle zákoníku práce.
Usnesením ze dne 17. 6. 2009 č. j. 19 Cm 143/2003-265 Městský soud v Praze zastavil řízení co do úroků z prodlení ve výši 1 % ročně z částky 663.500,- Kč od 10. 1. 2001 do zaplacení a co do úroků z prodlení ve výši 10 % z částky 60.267,- Kč od 10. 1. 2001 do zaplacení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2010 č. j. 13 Cmo 214/2009-290 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do 268.272,- Kč s úroky z prodlení, změnil jej ve výroku o zamítnutí žaloby co do úroků z prodlení z částky 368.056,- Kč tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 368.056,- Kč od 10. 1. 2001 do 27. 8. 2009, a ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu mzdy za období od 13. 10. 2000 do 31. 12. 2000 ve výši 268.272,- Kč je promlčen, neboť žalobce jej u soudu uplatnil teprve podáním doručeným soudu prvního stupně dne 11. 1. 2005 (v žalobě podané dne 13. 2. 2002 požadoval „vyplacení mzdy po vyhlášení konkursu“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce má nárok na úroky z prodlení z částky 368.056,- Kč přiznané mu z důvodu odstupného, neboť v případě uplatněných pohledávek z pracovních nároků (§31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) lze úroky z prodlení požadovat společně s vymáhanou pohledávkou, protože úroky k ní přirůstají ode dne jejího vzniku do jejího zaplacení, bez ohledu na konkurs vedený na úpadcův majetek. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce na mzdu za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000, neboť podle názoru odvolacího soudu žalobce tento nárok uplatnil již v žalobě podané dne 13. 2. 2002.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. 3. 2011 č. j. 19 Cm 143/2003-303 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 27.172,- Kč „jakožto čistou mzdu za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000“ s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl, že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení každý 2.450,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že žalobce v období do 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000 vykonával „činnosti mu uložené“ a „do zaměstnání docházel“ a že mezi žalobcem a úpadcem byla sjednaná mzda žalobce ve výši 92.000,- Kč měsíčně, dospěl k závěru, že žalobci přísluší nárok na mzdu za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000 ve výši 27.172,- Kč určené podle znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové, k jehož promlčení nedošlo.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2012 č. j. 13 Cmo 61/2011-322 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Setrval na svém názoru, že nárok žalobce na zaplacení mzdy za období od 1. 10. 2000 do 31. 12. 2000 není promlčen, avšak závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce má právo na mzdu za uvedené období ve výši 27.172,- Kč, shledal předčasným. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, co bylo obsahem práce žalobce, zda a v jakém rozsahu ji žalobce vykonával a jaká byla „výše odměny za sjednanou funkci poradce“.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 4. 4. 2013 č. j. 19 Cm 143/2003-399 opětovně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 27.172,- Kč „jakožto čistou mzdu za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000“ s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl, že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení každý 2.450,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobcem, který byl dne 24. 5. 2000 odvolán z funkce ekonomického ředitele, a úpadcem byla manažerskou smlouvou a jejími dodatky sjednána od 17. 7. 2000 mzda ve výši 92.000,- Kč, že dohodou o změně pracovního poměru ze dne 19. 9. 2000 byl pracovní poměr mezi žalobcem a úpadcem změněn tak, že žalobce nadále pracoval jako poradce výkonného ředitele, že mzda žalobce byla sjednána „konkludentně ve stejné výši jako byla stanovena dohodou o smluvní mzdě na rok 2000“, že dne 22. 9. 2000 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru, na základě níž jeho pracovní poměr skončil dne 31. 12. 2000, a že žalobce během výpovědní doby vykonával práci podle pokynů výkonného ředitele Ing. P. S., kdy prováděl především inventarizaci majetku. Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na mzdu za dobu od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000, neboť dohoda o změně pracovního poměru ze dne 19. 9. 2000 je platná, žalobce práci skutečně vykonával a k promlčení nároku nedošlo.
K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2013 č. j. 10 Cmo 25/2013-436 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o 27.172,- Kč s úroky z prodlení zamítá; ve „zbývající části“ jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.098,- Kč k rukám advokáta Mgr. Luise Vélazqueze. Poté, co se opětovně zabýval námitkou promlčení žalobcova nároku na mzdu za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000 vznesenou žalovaným a co konstatoval, že není vázán svým dřívějším právním názorem vysloveným v této věci, dovodil, že uvedený nárok je promlčen, neboť mzda žalobce za práci vykonanou v uvedeném období byla podle ustanovení §119 zákoníku práce splatná nejpozději ke dni 30. 11. 2000, a žalobce proto mohl tento nárok u soudu uplatnit nejpozději dne 30. 11. 2003. Protože jej žalobce neuplatnil v původní žalobě doručené soudu prvního stupně dne 13. 2. 2002 (v ní uplatnil pouze „nárok na mzdu za dobu po prohlášení konkursu a na náhradu za dovolenou“), ale teprve podáním ze dne 5. 1. 2005 doručeným soudu prvního stupně dne 11. 1. 2005, učinil tak až po uplynutí tříleté promlčecí doby podle ustanovení §263 odst. 1 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku žalobce na mzdu za období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000, neboť žalobce se domáhal „nezaplacené mzdy před prohlášením konkursu“ na majetek úpadce již v žalobě ze dne 29. 8. 2001 a v průběhu řízení pouze „doplňoval a modifikoval“ výši částky, které se domáhá. Dovolatel nepokládá za možné, aby odvolací soud posoudil jednou nárok jako nepromlčený a podruhé „ten samý soud v totožném případě“ jako promlčený, a vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl, „z jakého důvodu se nově jeho názor na základ a právní titul nároku žalobce odchýlil od dříve vysloveného názoru jeho kolegů“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil „Městskému soudu v Praze“ k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné, neboť odvolací soud vycházel z obsahu spisu, především z obsahu „původního žalobního návrhu“, a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda a popř. za jakých podmínek má uplatnění nároku u soudu nesprávným nebo neúplným podáním za následek stavení běhu promlčecí lhůty), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá mzdy za dobu od 1. 10. do 12. 10. 2000 - i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb. a č. 155/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §261 odst. 1 zák. práce se nárok promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §261 odst. 3 zák. práce uplatní-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí lhůta po dobu řízení neběží. Totéž platí o nároku, který byl pravomocně přiznán a pro který byl u soudu navržen výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka ovšem trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Uplatní-li účastník svůj nárok u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje (svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení tak, aby toto řízení mohlo skončit meritorním rozhodnutím), promlčecí lhůta - jak vyplývá z ustanovení §261 odst. 3 zák. práce - v době od zahájení řízení (nebo připojení se k řízení) o nároku, o jehož promlčení jde, do jeho pravomocného skončení (nebo pravomocného skončení účasti účastníka v řízení) neběží (dochází k jejímu stavení).
Řízení u soudu se zahajuje na návrh, který - týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (a tak je tomu i v projednávané věci) - se nazývá žalobou (srov. §79 odst. 1 věty první a čtvrtá o. s. ř.). Neobsahuje-li žaloba všechny obecné náležitosti podání stanovené v §42 odst. 4 o. s. ř. nebo zvláštní náležitosti stanovené pro žalobu v §79 odst. 1 o. s. ř. anebo je-li žaloba nesrozumitelná nebo neurčitá, vyzve předseda senátu usnesením žalobce, aby byla opravena nebo doplněna; k opravě nebo doplnění žaloby určí lhůtu a žalobce poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Nepodaří-li se nesprávnost žaloby postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. odstranit a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, proto působí již od jejího podání, které tak má za následek stavení běhu promlčecí lhůty (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný pod č. 182 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1440/2001 anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4802/2010).
V projednávané věci žalobce uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 13. 2. 2002 nároky na mzdu, odstupné a „za dovolenou“, aniž by jednotlivé dílčí nároky vyčíslil (učinil tak jen v případě nároku „za dovolenou“) a aniž by srozumitelně vylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž tyto nároky vyplývají, zejména kdy (ve kterém konkrétním období vymezeném začátkem a koncem, a nikoliv jen tím, zda šlo o dobu před prohlášením konkursu na majetek úpadce, nebo až po jeho prohlášení) konal práci, za niž mu nebyla zaplacena mzda, které se po žalovaném domáhá, a – hodlal-li uplatnit též nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou – v jakém rozsahu nevyčerpal dovolenou, na kterou mu vznikl nárok. Z žaloby tak nebylo zřejmé, čeho a na základě jakých rozhodujících skutečností se žalobce domáhá. Protože tyto nedostatky žaloby žalobce odstranil v průběhu řízení podáním ze dne 25. 4. 2008 doručeným soudu prvního stupně dne 29. 4. 2008, z něhož je zřejmé, že se domáhal odstupného ve výši 368.056,- Kč, mzdy za práci vykonanou v období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000 ve výši 27.172,- Kč a náhrady mzdy ve výši 268.272,- Kč za období od 13. 10. 2000 do 31. 12. 2000 (tj. celkem 663.500,- Kč), mělo podání žaloby dne 13. 2. 2002 – jak vyplývá z výše uvedeného - za následek stavení běhu tříleté promlčecí lhůty (§263 odst. 1 zák. práce) k uplatnění nároku žalobce na mzdu za práci vykonanou v období od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000 ve výši 27.172,- Kč, která začala běžet poté, co nastala [uplynutím následujícího kalendářního měsíce, tj. dne 30. 11. 2000 (srov. §10 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31. 12. 2000] splatnost mzdy. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce na mzdu za dobu od 1. 10. 2000 do 12. 10. 2000 ve výši 27.172,- Kč je promlčen, proto není správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek [včetně akcesorického výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, přestože měl vzhledem ke změně rozhodnutí rozhodnout i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§224 odst. 2 o. s. ř.), a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení] zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu