ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.836.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 836/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce CCRB a. s. se sídlem v Praze, Olivova č. 948/6, IČO 24723576, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Londýnská č. 674/55, proti žalované A. P. , zastoupené JUDr. Lenkou Chalabalovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Riegrova č. 377/9, o neúčinnost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 260/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2013 č. j. 27 Co 445/2012-115, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. května 2012 č. j. 14 C 260/2011-97 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 9. 8. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že je vůči němu neúčinná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 29. 1. 2010, kterou J. H. a H. H. darovali žalované „bytovou jednotku č. p./č. j. 1034/1 – byt, v budově K., č. p. 1034, 1035 – stojící na pozemku parc. č. st. 1086 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 1085/1 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. st. 1085/2 – zastavěná plocha a nádvoří a spoluvlastnický podíl o velikosti 639/7656 na společných částech domu č. p. 1034, 1035 a pozemcích parc. č. st. 1086 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 1085/2 – zastavěná plocha a nádvoří zapsané na LV č. 6434 a č. 6172 pro obec a katastrální území K., okres H.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči dlužníku J. H., otci žalované, vymahatelnou pohledávku ve výši 110.083,88 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o vydání kreditní karty, uzavřené mezi původním věřitelem Raiffeisenbank a. s. a dlužníkem dne 28. 8. 2007, kterou Raiffeisenbank a. s. postoupila smlouvou ze dne 6. 10. 2010 žalobci, jemuž byla tato pohledávka s příslušenstvím přiznána platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2011 č. j. 18 C 122/2011-9, který nabyl právní moci dne 19. 7. 2011 a na základě něhož podal žalobce dne 29. 7. 2011 u Exekutorského úřadu pro Prahu 5 návrh na nařízení exekuce na majetek J. H. Žalobce poté z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 29. 1. 2010, „vkladovací číslo V-211/2010-738“, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 29. 1. 2010, převedli manželé J. a H. H. vlastnické právo k uvedené nemovitosti na žalovanou, která je jejich dcerou. Žalobce má za to, že tímto právním úkonem došlo ke snížení majetku dlužníka za účelem znemožnění uspokojení pohledávky žalobce za dlužníkem a že se tak možnost žalobce „dosáhnout plnění na úhradu své pohledávky“ podstatně zhoršila.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 14 C 260/2011-97 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.674,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Chalabalové. Vycházel ze zjištění, že dlužník J. H. neinformoval žalovanou ani svoji manželku H. H. o svých dluzích, že žalovaná uzavřela dne 3. 12. 2009 smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru „Trend“ a úvěru ze stavebního spoření za účelem koupě bytu rodičů, že dne 29. 12. 2009 rodiče žalované J. H. a H. H. uzavřeli s městem K. smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky, že žalovaná ještě předtím, než bylo J. H. dne 23. 6. 2010 zasláno prohlášení Raiffeisenbank a. s. o okamžité splatnosti úvěru podle smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 28. 8. 2007, ze svých prostředků zaplatila částku 190.000,- Kč za převod bytu z Města K. na své rodiče a že i k darování předmětného bytu žalované darovací smlouvou uzavřenou mezi ní a jejími rodiči dne 29. 1. 2010 došlo před zasláním prohlášení Raiffeisenbank a. s. o okamžité splatnosti úvěru. Dovodil, že uvedená darovací smlouva nebyla uzavřena v úmyslu zkrátit věřitele dlužníka J. H., že žalovaná o závazku svého otce nevěděla a že i při náležité pečlivosti nemohla poznat jeho případný úmysl zkrátit věřitele, neboť J.H. jako svědek výslovně uvedl, že se s dcerou o dluzích nikdy nebavil a že ani jeho bývalá manželka H. H. o dluzích a o kartě nic nevěděla. Uzavřel, že odpůrčí žaloba nemůže být úspěšná, neboť žalovaná „při svém jednání ohledně předmětného bytu byla vedena morální snahou postarat se o rodiče, aby měli kde bydlet, neboť tito neměli dostatek finančních prostředků na koupi bytu, a nikoliv úmyslem zkrátit věřitele“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 9. 2013 č. j. 27 Co 445/2012-115 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.310,78 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Chalabalové, a rozhodl, žežalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.309,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Chalabalové. Dospěl k závěru, že „s ohledem na konkrétní okolnosti a veškeré souvislosti případu“ nelze u dlužníka J. H. „existenci úmyslu předmětným právním úkonem zkrátit věřitele vůbec dovodit“, a že proto „nebyl naplněn základní předpoklad úspěšnosti odpůrčí žaloby, tedy existence tohoto úmyslu“. Uvedl, že v daném případě nelze „ryze formálně“ aplikovat ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku, a to zejména s přihlédnutím k „časové ose, ve které došlo k nabytí a pozbytí spoluvlastnictví předmětného bytu dlužníkem J. H.“ (smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky byla uzavřena dne 29. 12. 2009, vklad práva byl zapsán do katastru nemovitostí dne 21. 1. 2010, ukončení řízení o vkladu u katastrálního úřadu nastalo dne 28. 1. 2010 a darovací smlouva byla uzavřena dne 29. 1. 2010), jakož i ke skutečnosti, že bez finanční pomoci žalované by se J. H. spoluvlastníkem bytu nikdy nestal. Uzavřel, že je třeba vzít v úvahu i „jistou specifičnost“ věřitelovy pohledávky za dlužníkem, která má svoji podstatu v kreditní kartě, a nejedná se tedy o „klasický spotřebitelský úvěr“, v jehož rámci jsou dlužníku zpravidla jednorázově poskytnuty k čerpání finanční prostředky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že byly splněny všechny podmínky, které ustanovení §42a občanského zákoníku stanovuje pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu, neboť žalobce prokázal, že má za dlužníkem J. H. pohledávku, která existovala v době uzavření odporované darovací smlouvy (již v době před jejím uzavřením byl dlužník věřitelem opakovaně vyzýván k úhradě dlužných splátek) a která byla v době rozhodnutí soudu o žalobě již vymahatelná, a že uzavřením předmětné darovací smlouvy došlo ke snížení majetku dlužníka a tím i možnosti uspokojit pohledávku, kterou má žalobce vůči J. H. Zdůrazňuje, že mezi žalovanou a J. H. je vztah blízkých osob a že se v takovém případě úmysl dlužníka zkrátit své věřitele presumuje. Má za to, že jedinou úspěšnou obranou žalované mohla být prokázaná skutečnost, že i přes vynaloženou náležitou pečlivost nemohla poznat úmysl J. H. krátit věřitele; z důkazů však „jasně plyne“, že náležitou pečlivost nevynaložila, jelikož s J. H. o jeho finanční situaci ani nehovořila. Vytýká soudům, že přihlédly při rozhodování zejména „k okolnostem případu, tedy pohnutkám a motivům“, na základě kterých byla darovací smlouva uzavřena, ačkoliv ustanovení §42a občanského zákoníku neposkytuje žádný prostor pro „zohlednění konkrétního skutkového stavu při uzavírání právního úkonu“ a ustálená judikatura „jasně stanovuje“, jak má být toto ustanovení aplikováno, pokud jde o otázku posouzení vynaložení náležité pečlivosti a pohnutek vedoucích k uzavření odporovaného právního úkonu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (za jakých podmínek může věřitel odporovat právním úkonům učiněným mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že J. H. uzavřel dne 28. 8. 2007 se společností Raiffeisenbank a. s. smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 635328 a smlouvu o vydání kreditní karty, na základě které mu byla vydána kreditní karta typu Visa Extra a byl mu zřízen kartový účet. Darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 29. 1. 2010 (s právními účinky vkladu k témuž dni) darovali J. H. a H. H. žalované, která je jejich dcerou, bytovou jednotku č. p./č. jednotky 1034/1 v budově č. p. 1034, 1035 postavené na pozemcích parc. č. st. 1086 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 1085/1 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. st. 1085/2 – zastavěná plocha a nádvoří a spoluvlastnický podíl o velikosti 639/7656 na společných částech domu č. p. 1034, 1035 a pozemcích parc. č. st. 1086 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 1085/2 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. 6434 a č. 6172 pro obec a katastrální území K., okres H. Dne 23. 6. 2010 bylo J. H. zasláno prohlášení Raiffeisenbank a. s. o okamžité splatnosti vyčerpané částky úvěru včetně úroků a „dalších finančních závazků“, která ke dni 23. 6. 2010 činila 110.083,88 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 10. 2010 postoupila Raiffeisenbank a. s. pohledávku z úvěru poskytnutého J. H. žalobci. Platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2011 č. j. 18 C 122/2011-9, který nabyl právní moci dne 19. 7. 2011, bylo J. H. uloženo zaplatit žalobci 110.083,88 Kč „s příslušenstvím“ a náklady řízení. Dne 29. 7. 2011 podal žalobce návrh na nařízení exekuce na majetek J. H.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 29. 1. 2010 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li „druhou stranou“ v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V projednávané věci byla žalovaná v době uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene (dále jen „darovací smlouvy“) ze dne 29. 1. 2010 dcerou dlužníka J. H. Uvedená smlouva tedy představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Prokázání vědomosti osob blízkých dlužníku o jeho úmyslu zkrátit své věřitele (úmyslu cum animo fraudandi) není – jak bylo uvedeno výše - podmínkou odporovatelnosti v případě právních úkonů, k nimž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo které dlužník učinil ve prospěch těchto osob; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohly i při náležité pečlivosti poznat. O úmysl zkrátit věřitele se přitom jedná nejen tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele, ale i tehdy, jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Uzavřel-li dlužník J. H. se žalovanou darovací smlouvu, kterou jí daroval svůj byt, za situace, kdy měl vůči němu právní předchůdce žalobce pohledávku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, musel si být vědom toho, že tato darovací smlouva, která má za následek zmenšení jeho majetku, může zkrátit možnosti věřitele uspokojit se z jeho majetku, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím musel být srozuměn. Okolnost, kdy dlužník nabyl darovaný byt do svého vlastnictví a že se tak stalo za finančního přispění žalované, není významná, neboť z hlediska podmínek, za kterých může žalobce darovací smlouvě odporovat, je rozhodující, že v době uzavření darovací smlouvy byl předmětný byt součástí majetku dlužníka, z něhož mohla být pohledávka žalobce uspokojena. Za této situace by se žalovaná mohla odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázala, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovanou darovací smlouvou věřitele v době uzavření této smlouvy nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak vyplývá z výše uvedeného - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na žalované, aby v řízení uvedla (tvrdila), jaké aktivní kroky učinila k tomu, aby se přesvědčila o případných závazcích svého otce, a aby navrhla důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení; o tom měla být soudy poučena (§118a odst. 1 až 3, §213b odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Hodoníně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu