ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1723.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1723/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem s. r. o., IČO: 49101684, se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti žalovaným: 1) Statutárnímu městu Ústí nad Labem, IČO: 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 216/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co 1410/2013-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co 1410/2013-120, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva prvního žalovaného ke stavbě uvedené níže; naléhavý právní zájem na určení spatřoval v tom, že je dlouholetým nájemcem stavby, kterou mu pronajímá žalovaný 1), jemuž žalobce platí nájemné. Žalovaná 2), která je v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastnice uvedeného objektu, se po žalobci domáhá žalobou vedenou u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 104/2011 vydání bezdůvodného obohacení, které žalobce měl na její úkor získat užíváním předmětného objektu.
Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2013, č. j. 9 C 216/2012-101, určil, že vlastníkem stavby technického vybavení bez č. p./č. e. na stavební parcele č. 2815/2 v katastrálním území S., obec Ú. n L., je statutární město Ú. n L.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobce má naléhavý právní zájem na předmětném určení ve smyslu §80 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť bez tohoto určení by bylo jeho postavení nejisté. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že vlastníkem je žalované město, nikoliv stát.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 11 Co 1410/2013-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud shledal dovolání důvodným, byť z jiného důvodu, než v dovolání uplatnila druhá žalovaná. Dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nebo žalovaná 2) v postavení žalobkyně vede proti žalobci (v postavení žalovaného) u Okresního soudu v Ústí nad Labem spor (zahájený 22. 4. 2011) o vydání bezdůvodného obohacení, které měl žalobce (v uvedeném řízení žalovaný) získat tím, že bez právního důvodu užívá předmětnou stavbu, která je ve vlastnictví státu. Okamžikem podání uvedené žaloby ztratil žalobce naléhavý zájem na předmětném určení, neboť v řízení o vydání bezdůvodného obohacení mohl v rámci své obrany namítat skutečnosti svědčící závěru, že stát není vlastníkem předmětné stavby a soud by se musel touto otázkou jako předběžnou zabývat a vyřešit ji před vydáním rozhodnutí ve věci. Z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, aniž se zabýval věcí samou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky naléhavého právního zájmu odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivý. Odvolací soud zaujal zcela jiný právní názor než soud prvního stupně a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by respektoval §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Žalobce tak nemohl doplnit svá tvrzení o rozhodné skutečnosti a doplnit o jaký právní názor svou žalobu opírá. V paralelní žalobě vedené pod sp. zn. 14 C 104/2011 se mu dostalo poučení, že má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti a byl soudem upozorněn na konkrétní judikaturu vztahující se k uvedenému poučení. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na jeho straně není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Je přesvědčen, že naléhavý právní zájem na předmětném určení má a že nadále trvá, jeho postavení je nejisté. Řízení ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení bylo přerušeno až do vydání rozhodnutí o určení vlastnictví. Postavení žalobce i postavení ostatních účastníků řízení zůstává nejistým. Vyřešení vlastnictví jako předběžné otázky v souvisejícím sporu není způsobilé založit změnu evidence vlastnických práv v katastru nemovitostí. Tento stav by nastolil nutnost podat tutéž žalobu o určení vlastnického práva k téže nemovitosti znovu. I tato skutečnost odůvodňuje naléhavý právní zájem žalobce. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.)
Již z rozsudku ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, se podává, že nájemce má naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. na určení, kdo je vlastníkem jím užívaných pozemků. Tento právní závěr platí i v případě, že jde o určení vlastnického práva k budově, která dosud není součástí pozemku (otázkou, jdoucí nad rámec dovolání, zda je tomu tak i v této věci, se dovolací soud nezabýval).
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení zanikl jen proto, že v jiném řízení stát – v tomto řízení žalovaný 2) uplatňuje vůči žalobci (tam žalovanému) nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které měl žalobce získat tím, že užívá věc patřící státu bez právního důvodu. Pouhé řešení předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí nemá pro účastníky sporu o vlastnictví nemovitosti stejné účinky jako řešení stejné otázky ve výroku rozhodnutí (k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012). Ostatně nelze předvídat, zda uvedená otázka bude v řízení opravdu řešena; žaloba může být např. zamítnuta z důvodu promlčení nároku či proto, že soud dospěje k závěru, že žalovaný se nijak nemohl obohatit, aniž se zabýval otázkou, zda je žalobce opravdu vlastníkem sporné nemovitosti. Žalobce ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení též může žalobou disponovat, např. i v odvolacím řízení ji vzít zpět, aniž by se právní postavení nějak vyjasnilo. Proto samotná okolnost, že mezi stranami je veden spor o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout v důsledku užívání sporné nemovitosti, nevylučuje naléhavý právní zájem žalobce, který tvrdí, že je nájemcem nemovitosti, jejíž vlastnictví je sporné, o určení, kdo je jejím vlastníkem. Takové určení, obsažené ve výroku rozhodnutí, vytvoří mezi všemi stranami pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a jejich evidenci v katastru nemovitostí; předejde se tak případně dalším sporům o plnění či určení
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu