ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3158.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3158/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, proti žalovaným: 1) J. L. , 2) Bc. R. L., a 3) Mgr. J. P., všem zastoupeným JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 13, o určení neplatnosti věcného břemene, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. 8 C 151/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2014, č. j. 56 Co 49/2013-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň - sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2012, č. j. 8 C 151/2012-59, rozhodl, že „řízení o určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené účastníky dne 2. 2. 1998, se zastavuje“ (výrok I.), dále že „žaloba na určení, že pozemek p. č. 682/2 zapsaný na LV 194 v k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, není zatížen věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch vlastníků pozemku p. č. 679 zapsaného na LV 68 v k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, se zamítá“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 56 Co 56 Co 49/2013-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že „žaloba na určení, že pozemek p. č. 682/2 zapsaný na LV č. 194 pro k.ú. K. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – sever není zatížen věcným břemenem chůze, jízdy a uložení a vedení elektrické sekundární přípojky ve prospěch vlastníků pozemku č. parc. 679 zapsaného na LV č. 68 pro k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – sever, se zamítá“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá jednak zatížení předešlého řízení vadou, spočívající v zastavení řízení o určení neplatnosti smlouvy, když soudy nesprávně posoudily provedenou změnu žalobního návrhu jako zpětvzetí žaloby. Nesprávné hmotněprávní posouzení věci spatřuje v závěru o platnosti smlouvy, na základě které mělo vzniknout projednávané věcné břemeno. Domnívá se, že pokud nebyl ve smlouvě vymezen a specifikován rozsah oprávnění věcného břemene chůze, jízdy a vedení elektrické přípojky, nemohlo být zřízeno platně, neboť zatěžuje celý pozemek. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu označené jako „sp. zn. 26 Cdo 3358/2009 a Cpj 312/1985“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 30. ledna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel má za to, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže posoudil smlouvu o zřízení věcného břemene jako platnou. Domnívá se, že pokud s ohledem na velikost pozemku nebyl ve smlouvě přesně vymezen rozsah oprávnění věcného břemene chůze, jízdy a vedení elektrické přípojky, nemohlo být věcné břemeno zřízeno platně.
Oproti přesvědčení dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.
Podle §151o odst. 1 věty první a třetí obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení smlouvou může zřídit věcné břemeno vlastník nemovitosti, pokud zvláštní zákon nedává toto právo i dalším osobám.
Ústavní soud v nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), zdůraznil, „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando, O., Beale, H. (eds.) Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nded. Kluwer Law International, 2000, článek 5, 106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 5, str. 187), uvedl, že „tato problematika byla řešena již v dobách platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 v §495, upravujícím otázku prostoru k výkonu tzv. cestních služebností. V první větě tohoto ustanovení se uvádí: ‚Prostor pro tyto tři služebnosti musí býti přiměřen nutné potřebě a okolnostem místa‘. V souladu s tím judikatura konstatovala: ‚Vykonávána-li služebnost vozové cesty po každém libovolném místě služebního pozemku bez omezení na určitý směr, může býti výsledkem této dlouholeté držby jen služebnost vozové cesty, přiměřená nutné potřebě a okolnostem místa‘ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 1929, sp. zn. Rv I 1957/28, podobně věc sp. zn. R 440/37, vše publikováno v informačním systému ASPI). K tomu komentář uvádí, že o prostoru k výkonu služebnosti cesty rozhoduje především úmluva stran. ‚Není-li jí, určí prostor osoba zavázaná a musí tak učiniti způsobem, který je přiměřený nutné potřebě (odpovídající služebnosti) a místním poměrům … bude se museti oprávněný zpravidla spokojiti s jedinou cestou a tedy trpěti, aby jiné cesty byly uzavřeny‘ (Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 866). Při vymezení cesty je třeba vycházet z potřeby panující nemovitosti, nelze však takové břemeno vykonávat v rozsahu, na který účastníci smlouvy o jeho zřízení nebo jejich nástupci ‚nemohli vzhledem k okolnostem konkrétního případu pomyslet‘ (k tomu viz Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1033). Věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004). Strany musejí vycházet z principu dobrých mravů; jestliže by povinný měl za to, že takto vymezená cesta bez rozumného a přijatelného důvodu ztěžuje výkon jeho práva, mohl by žádat soud o vymezení, kudy cesta vede. Lze tedy uzavřít, že bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), ale je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede“. K těmto závěrům se přihlásila i aktuální publikovaná odborná literatura (k tomu srovnej : Dobrovolná, E. : K platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene cesty, Právní rozhledy, č. 18, 2014, str. 641).
Závěr, že není-li sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost, platí obdobně i pro vedení elektrické přípojky. To samozřejmě nevylučuje, aby dovolatel v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy věcné břemeno povede, aby tak byla zajištěna proporcionalita zásahu do jeho vlastnického práva.
Dovolatel v dovolání dále namítá vady řízení. Tvrdí, že soudy nesprávně posoudily dovolatelem provedenou změnu žalobního návrhu jako zpětvzetí žaloby, přičemž o skutečně procesně provedené změně žaloby, resp. jejím připuštění nebylo vůbec rozhodnuto a soud I. stupně dále pokračoval v řízení.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu