ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4911.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4911/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. M. a b) J. M. , zastoupených Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova třída 1847/5, proti žalovanému F. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 253/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2015, č. j. 5 Co 708/2012-268, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 9 C 253/2008-169, zamítl návrh na určení, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 345/20 a pozemek ve zjednodušené evidenci – parcelu pozemkového katastru (PK) parc. č. 535/8 (dále jen „předmětné pozemky“) v k. ú. N. V. u Č. B. (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 51 240 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. července 2012, č. j. 5 Co 708/2012-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů předmětné pozemky (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 24. června 2015, č. j. 5 Co 708/2012-268, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný nesouhlasí s tím, že odvolací soud podle §213 občanského soudního řádu zopakoval výslech svědka Z. M., ačkoliv pro to nebyl stanovený důvod, neboť v rozsudku soudu prvního stupně nebyl z výslechu tohoto svědka činěn žádný skutkový závěr a svědectví nebylo hodnoceno a pro meritorní rozhodnutí nebylo užito. Navíc odvolací soud zásadně a určujícím způsobem hodnotí svědeckou výpověď svědka Z. M., včetně toho, že soud prvního stupně v zásadě zavazuje k tomu, jak by svědecká výpověď měla být v dalším řízení hodnocena, a to za situace, kdy soud prvního stupně svědeckou výpověď v řízení nehodnotil, ani na ni neodkazoval. Tento procesní postup odvolacího soudu zásadním způsobem odňal soudu prvního stupně možnost v dalším řízení postupovat podle §132 občanského soudního řádu, narušuje zásadu dvojinstančnosti řízení, a jedná se tedy o procesní postup, který nemá oporu v platném procesním právu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v dovolání řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání ve shodě s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž tato otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nadto dovolatel svým dovoláním zpochybňuje toliko způsob provádění dokazování, nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazu a s vyslovením hodnotícího soudu na věrohodnost svědka ze strany odvolacího soudu; tím ve své podstatě vymezuje vady řízení, jichž se měl odvolací soud dopustit. Dovolatel však pomíjí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku procesního práva nevymezil, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť tím by porušil zásadu dispoziční a především zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.
K tomu dovolací soud dodává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §219a písm. b) o. s. ř. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tento stěžejní závěr odvolacího soudu však dovolatel nijak nerozporuje, stejně jako důvody, pro které odvolací soud přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se končí řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu