ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.518.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 518/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. Z., U. O., zastoupeného JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Svatojiřské nábřeží 1208, proti žalované MUDr. D. N., U. O., zastoupené JUDr. Matúšem Hribem, advokátem se sídlem ve Slovenské republice, v Bardějově, Na Hradbách 5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 197/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 15. října 2014, č. j. 59 Co 274/2014-473, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2014, č. j. 79 C 197/2007-439, ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví každého z účastníků v rozsudku označené movité věci a do výlučného vlastnictví žalované blíže specifikované nemovitosti. Žalované uložil povinnost vydat žalobci vyjmenované movité věci a zaplatit mu na vyrovnání jeho podílu částku 1 315 800,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 59 Co 274/2014-473, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ohledně disparity podílů. V doplnění dovolání namítá vadu řízení spočívající v tom, že nalézací soudy neprovedly důkaz poštovními peněžními poukázkami, neboť byly ze spisu „odstraněny“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála.
Dovolatelka především namítá, že se odvolací soud při úvaze o disparitě podílů v rámci vypořádání zaniklého společného jmění účastníků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by však blíže upřesnila, v čem by toto odchýlení mělo spočívat. V souvislosti s tím poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, a tvrdí, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který nezohlednil její zvýšené zásluhy na získání společného majetku a nerozhodl o disparitě podílů v její prospěch. Důvod pro disparitu podílů spatřuje v okolnosti, že se vyšší mírou přičinila o získání a udržení společného majetku tím, že podnikala jako lékařka, zatímco žalobce nepracoval a byl závislý na jejím příjmu.
Nejvyšší soud v první řadě v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) připomíná, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz )]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 (uveřejněné pod C 10 683 v Souboru)]. Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na www.nsoud.cz ).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Při úvaze o disparitě podílů odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná za trvání manželství podnikala a z hlediska reálných příjmů se větší mírou zasloužila o získání společného majetku vysoké hodnoty. Současně však zohlednil, že žalobce pro výkon činnosti žalované zajišťoval „servis“, a byl jí tedy nevýdělečným způsobem nápomocen a vytvářel potřebné zázemí pro její podnikání. Okolnost, že sám žalobce v tomto období nerealizoval konkrétní zisky, nepovažoval odvolací soud za důvod pro odklon od principu rovnosti podílů.
Jestliže takto zjištěné skutečnosti promítly nalézací soudy do závěru, že nejsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů, nelze úvahám nalézacích soudů vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, uveřejněného na www.nsoud.cz , na který výslovně dovolatelka odkazuje. V tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval otázkou, zda výběr finanční prostředků a jejich použití některým z manželů může být důvodem „pro změnu výše vypořádacího podílu“, tj. pro tzv. disparitu podílu. Uzavřel, že „institut disparity podílů nemůže sloužit k tomu, aby jeho prostřednictví účastníci řešili obtíže se zařazením věcí a hodnot do společného jmění manželů, protože odklon od principu rovnosti podílů naopak předpokládá řádné zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k hodnotám tvořícím součást společného jmění manželů“. Dovolatelka v projednávané věci nenapadá zařazení jednotlivých věcí a hodnot do společného jmění manželů. Jestliže její námitky směřují do skutkových závěrů nalézacích soudů ohledně míry účasti žalovaného na její výdělečné činnosti, připomíná dovolací soud, že ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka rovněž namítá vadu řízení spočívající v tom, že nebyly provedeny důkazy poštovními peněžními poukázkami, které byly údajně odstraněny ze spisu.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné.
Bez ohledu na to, že dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř a neuvádí ani žádné konkrétní rozhodnutí, od kterého se měly nalézací soudy v daném směru odchýlit, dovolací soud dodává, že ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud opomněl zabývat poštovními peněžními poukázkami, vychází dovolací soud z ustálené judikatury potud, že tak zvané opomenuté důkazy, tj. mimo jiné důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, zakládají (v případě důvodnosti) vadu řízení (k tomu srovnej např. Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2006, svazek 41, str. 349, nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, uveřejněný na nalus.usoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz ), jejímž prostřednictvím však přípustnost dovolání nelze založit.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu