ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.175.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 175/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Bc. P. Š. , zastoupeného Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vrchlického sad 4, proti žalované BAK stavební společnost, a.s. , se sídlem Trutnov, Vodní 177, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 28402758, o zaplacení 600 653 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 130/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014, č. j. 1 Cmo 113/2014-135, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. srpna 2014, č. j. 1 Cmo 113/2014-135, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2014, č. j. 37 Cm 130/2011-102, v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 53 550 Kč spolu s úrokem z prodlení z uvedené částky a výrokem II. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu prvního stupně, zrušil v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 600 653 Kč s příslušenstvím a ve výroku II., týkajícím se nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti zrušujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že při řešení otázky procesního práva (§118a odst. 1-3 a §119a odst. 1 o. s. ř.) a související otázky hmotného práva (§323 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“ – uznání závazku), se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, případně by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podpis zástupce žalobce na zjišťovacím protokolu ze dne 22. 12. 2009 lze chápat pouze jako vytvoření podkladu pro následnou fakturaci, nikoliv jako uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebylo možno učinit konečný právní závěr ohledně části nároku na zaplacení 600 653 Kč s příslušenstvím z důvodů, že dosud nebyla prokázaná obrana žalované, která tvrdila, že žalobce uznal podpisem zjišťovacího protokolu ze dne 22. 12. 2009 pohledávku žalované vyúčtované za provedené práce, které provedla za žalobce na svůj náklad, na podkladě ujednání ve smlouvě o dílo ze dne 7. 11. 2008, resp. všeobecných smluvních podmínek, které byly součástí smlouvy. Pokud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/1998, který byl publikován v Soudních rozhledech č. 1/2001, pak podle dovolatelky lze z tohoto rozhodnutí dovodit, že samotné popření zjišťovacího protokolu nemá za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti zjišťovacího protokolu pro žalovanou a že bylo na žalobci, aby předložil takové důkazy, které by podpořily jeho námitky ohledně přílohy zjišťovacího protokolu ze dne 22. 12. 2009. Odvolací soud podle žalované, na rozdíl od soudu prvního stupně, který se zabýval zpochybňováním pravdivosti přílohy zjišťovacího protokolu, v níž byl specifikován objem prací a dodávek, a který správně dovodil, že žalobce neunesl o tomto tvrzení důkazní břemeno, odvolací soud podle dovolatelky nesprávně dovodil, že se soud prvního stupně odpovídajícím způsobem nevypořádal s námitkami žalobce ohledně pravdivosti přílohy zjišťovacího protokolu ze dne 22. 12. 2009, což podle odvolacího soudu způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně v této části rozhodnutí. Dovolatelka je přesvědčena, že v posuzovaném případě došlo k uznání závazku ze strany žalobce, a pokud se následně žalobce snažil zpochybnit uznání závazku, pak ani po poučení soudem podle §118a odst. 1-3 o. s. ř. (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 847/2006) neunesl o svém tvrzení důkazní břemeno. Dvolatelka proto navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu vydaný v této věci tak, že se potvrzuje citovaný rozsudek soudu prvního stupně, případně aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že žalovaná v dovolání pouze uvedla výčet možných způsobů vymezení přípustnosti, ale nekonkretizovala, která otázka hmotného či procesního práva dosud nebyla dovolacím soudem řešena, při řešení které otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či od kterého svého řešení konkrétní otázky se má dovolací soud odchýlit. Žalobce souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zjišťovací protokol nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu §323 obch. zák. a též se závěrem, že soud prvního stupně se nevypořádal s námitkami žalobce k pravosti přílohy zjišťovacího protokolu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaná označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo by měla být vyřešena jinak. Dovolatelka však žádnou takovou otázku neoznačila, pouze prezentuje svůj vlastní právní závěr, že v posuzovaném případě došlo k uznání závazku ze strany žalobce, a pokud se následně žalobce snažil zpochybnit uznání závazku, pak ani po poučení soudem neunesl o svém tvrzení důkazní břemeno. Poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/1998, jímž chtěla dovolatelka vymezit přípustnost dovolání z důvodu odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nijak nezpochybnila učiněný právní závěr odvolacího soudu, že účelem zjišťovacího protokolu z 22. 12. 2009 (týkajícího se sporných vzájemných pohledávek) bylo vytvoření podkladu pro následnou fakturaci a nikoliv uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák., a že v řízení nebylo možno učinit konečný právní závěr ohledně části nároku na zaplacení 600 653 Kč s příslušenstvím pro jeho nepřezkoumatelnost, jestliže soud prvního stupně se odpovídajícím způsobem nevypořádal s námitkami žalobce ohledně pravdivosti přílohy zjišťovacího protokolu z 22. 12. 2009. Pokud odvolací soud uzavřel, že námitkami k pravdivosti obsahu určité listiny se bude muset soud prvního stupně ještě vypořádat, není možno dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/1998, které řeší význam pravosti a pravdivosti pro posouzení soukromé listiny, jako důkazního prostředku.
Dovolatelka rovněž nevymezila, v čem se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 847/2006, v souvislosti s poučením účastníků ohledně jejich povinnosti tvrzení a důkazní, byl-li v poukazovaném rozhodnutí prezentován právní názor ustálené judikatury Nejvyššího soudu řešící otázku nesprávného posouzení důkazního břemene.
Nutno uzavřít, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku uznání závazku, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalobce spojených podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu