ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.218.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 218/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně DIOS TRADING, spol. s r.o. , se sídlem v Modřicích, Husova č.p. 593, identifikační číslo osoby 49444204, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, se sídlem v Brně, Šumavská 519/35, proti žalovanému J. J. , místem podnikání v Olomouci, Dělnická 1148/27, identifikační číslo osoby 63006448, zastoupenému JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108f, o 163.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 ECm 20/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2014, č. j. 5 Cmo 102/2014-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.631,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 19 ECm 20/2011-175, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 163.856,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu (do všech jeho výroků), z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; částí prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a druhým výrokem o nákladech odvolacího řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že nelze dokazovat negativní skutečnost, tedy v daném případě, že část dluhu byla uhrazena. Poukazuje přitom na rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011. Odvolací soud se však ve svém rozsudku od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud vyšel z toho, že z provedeného dokazování bylo zřejmé, že část kupní ceny z faktury č. 08007013 byla ke dni 20. května 2009 již uhrazena, že tedy dluh ve výši požadované žalobou ke dni 20. května 2009 (kdy byla podepsána trojstranná dohoda) již v plné výši neexistoval. Tuto skutečnost – že část dluhu byla uhrazena – tedy považoval za prokázanou. Navíc se nejedná o skutečnost negativní, jak se dovolatelka chybně domnívá. Dovolatelka přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu bylo neunesení jejího břemena tvrzení, kdy žalobkyně přes poučení soudu nedoplnila svá tvrzení k vysvětlení nesouladu mezi tím, co o výši uplatňované pohledávky tvrdila v žalobě a tím, co odvozovala z předložených listinných důkazů o nižší blíže nespecifikované výši tvrzené pohledávky.
Poukazuje-li dovolatelka dále na to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. prosince 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaného pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když nerozhodl o přiznání nároku žalobkyně, tedy o existenci dluhu ve výši prokázané, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. V dané věci nebyla konkrétní výše dluhu ani tvrzena ani prokázána. Naopak, odvolací soud v projednávané věci vyšel z toho, že nebylo prokázáno, jaká část kupní ceny z faktury č. 08007013, která je předmětem tohoto řízení, zůstala neuhrazena. Námitkou odchýlení se od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu tak dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku předvídanou ustanovením §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu