ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2309.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2309/2013
sp. zn. 23 Cdo 2333/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. B. H. A., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, PSČ 390 01, proti žalovanému MUDr. R. M., IČO 67790011, zastoupenému JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Apollinářská 6, PSČ 128 00, o zaplacení částky 1 496 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, a o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 35 Cm 44/2010-202, se zrušují a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2010, č. j. 19 Cm 44/2010-157, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1 496 500 Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. června 2010 do 30. června 2010 a se 7,75% úrokem z prodlení od 1. července 2010 do 8. března 2012 a dále s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, platné k prvnímu dni každého příslušného kalendářního pololetí po dobu trvání prodlení až do úplného zaplacení, oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému evidenci 2 525 pacientů chirurgické ambulance žalovaného, v elektronické podobě na DVD nosiči (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal ze shodných tvrzení účastníků za prokázané, že žalobce a žalovaný podepsali dne 11. května 2008 listinu označenou jako smlouva o prodeji hmotného a nehmotného majetku nestátního zdravotnického zařízení – chirurgické ambulance žalovaného, za dohodnutou cenu 1 500 000 Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 500 000 Kč bude zaplacena do 15 dnů od uzavření smlouvy, zbytek bude uhrazen z advokátní úschovy u advokáta JUDr. Jiřího Štaidla. V článku V smlouvy žalovaný prohlásil, že všechny věci a hodnoty uvedené v příloze 1 smlouvy přejdou do vlastnictví kupujícího bez jakýchkoli břemen, dluhů a jiných právních omezení a podle článku VII smlouvy se měl kupující stát vlastníkem převáděných movitých věcí dnem řádného zaplacení celé kupní ceny a ostatních věcí dnem účinnosti smlouvy. V článku IX smlouvy její účastníci sjednali, že nabude-li smlouva účinnosti do 27. června 2008, prodávající se zavazuje uvolnit pro kupujícího prostory, věci a hodnoty podle přílohy 1 a tyto mu protokolárně předat (předávací protokol tvořil přílohu č. 2 smlouvy). Podmínkou účinnosti smlouvy bylo, že žalobce získá rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení pro obor chirurgie a uzavře smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen „VZP“). Mezi účastníky bylo dále nesporné, že 27. června 2008 potvrdili předávací protokol a jeho dodatek z téhož data a že žalovaný předal žalobci za účasti pronajímatele objektu (společnosti (PROFI – Z, spol. s r.o.), který též protokol potvrdil, vybavení ordinace a zákrokového sálu, počítač, evidenci pacientů na DVD nosiči, text nájemní smlouvy k prostorám ambulance a sadu klíčů. V dodatku k předávacímu protokolu účastníci konstatovali, že vybavení ordinace a zákrokového sálu je ve vlastnictví majitele objektu (PROFI – Z, spol. s r.o.), tyto věci jsou předmětem nájemního vztahu mezi majitelem objektu a žalobcem a jejich předáním do užívání nevzniká žalobci vlastnické právo k nim. Žalobce ordinaci a zákrokový sál převzal, žalovanému doplatil doplatek kupní ceny. Po dvou letech dopisem z 5. května 2010 vyzval žalobce žalovaného k vrácení finančního plnění z neplatné smlouvy.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v době, kdy se měl stát vlastníkem vybavení ordinace a sálu, nemohl být v dobré víře, že jeho vlastníkem je žalovaný, jak vyplývá z dodatku k předávacímu protokolu podepsanému žalobcem před doplacením zbytku ceny ve výši 1 000 000 Kč. Nepřichází proto v úvahu nabytí vybavení ordinace a zákrokového sálku do vlastnictví žalobce od žalovaného jako nevlastníka podle §446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně zvažoval neplatnost smlouvy podle §37 občanského zákoníku s ohledem na to, že předmět plnění nebyl v příloze č. 1 dostatečně určitě specifikován, nicméně v závěru o neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu mu bránil princip výkladu smluv, podle kterého je prioritou výkladu závěr, podle něhož se neplatnost smlouvy nezakládá, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a tomu odpovídající judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), např. s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2531/2005. Přitom přihlédl k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o jakou ordinaci a zákrokový sálek se jedná a že jim bylo známo, jak jsou v době podepsání smlouvy a předání protokolu vybaveny, ačkoliv to přesně v příloze č. 1 nespecifikovali. Vybavení bylo převážně s ohledem na jeho charakter možno určit pouze druhově, jak vyplývá z listiny – znaleckého posudku, a žalobce se domáhal vrácení poskytnutého peněžitého plnění až po dvou letech od převzetí ordinace a do té doby nedal nikterak najevo, že by měl pochyby ohledně určení jím užívaného vybavení.
Soud prvního stupně souhlasil s námitkou žalovaného, že žalobce nemohl platně uplatnit námitku relativní neplatnosti předmětné smlouvy podle §40a a 49a občanského zákoníku platného v květnu 2008 (dále jen „obč. zák.“). Žalobce sice prokázal, že jej žalovaný uvedl v omyl, že je vlastníkem vybavení ordinace a sálu, ale o skutečném vlastníkovi se žalobce dozvěděl ještě před doplacením ceny 1 000 000 Kč. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, podle kterého o omluvitelný omyl nejde, pokud mýlící se osoba z nedbalosti nevyužila možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu, tedy měla-li možnost se takovému omylu vyhnout.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní úkon směřující k uzavření předmětné smlouvy je absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., neboť je v rozporu s obecně uznávanými zásady morálky situace, kdy jedna strana, byť obchodněprávního vztahu, získala za částku 1 500 000 Kč do vlastnictví počítač bez software a DVD, na kterém je evidence 2 525 pacientů chirurgické ambulance, kteří ji navštívili do uzavření smlouvy, když uvedené nemá hodnotu srovnatelnou s protiplněním 1 500 000 Kč. Hodnotu srovnatelnou s protiplněním by nebylo možno stanovit ani odkazem na výši čerpání úhrad žalovaným za výkony provedené v ordinaci v předchozím období. Přestože obchodní vztahy uzavírají podnikatelé provozující svoji podnikatelskou činnost za účelem dosažení zisku, je třeba, aby hodnota vzájemného plnění nebyla v takovém nepoměru, aby to překročilo hranici, kterou principy etické a mravní vyžadují. To se podle názoru soudu prvního stupně v daném případě stalo.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, rozsudek soudu prvního stupně opravil v datu vydání rozsudku a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 1 496 500 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému evidenci 2 525 pacientů chirurgické ambulance žalovaného, v elektronické podobě na DVD nosiči, se zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 35 Cm 44/2010-163, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které ostatně nebyly mezi účastníky sporné – podpis smlouvy o prodeji hmotného a nehmotného majetku nestátního zdravotnického zařízení dne 11. května 2008, jemuž předcházel inzerát žalovaného s nabídkou na úplatu 1 500 000 Kč, úhrada ceny tak, jak bylo sjednáno v uvedené smlouvě, to, že v době předání ordinace a zákrokového sálu nebylo uvedené zařízení ve vlastnictví žalovaného, ale ve vlastnictví pronajímatele nebytových prostor, konečně ani to, že ještě před úhradou doplatku ceny ve výši 1 000 000 Kč žalobce o tom, že vlastníkem ordinace a zákrokového sálu není žalovaný, věděl, přesto ordinaci i zákrokový sál převzal a vykonával tam dva roky lékařskou praxi a až dopisem ze dne 5. května 2010 požadoval vrácení finančního plnění z neplatné smlouvy.
Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, který odmítl důvody neplatnosti předmětné smlouvy uplatňované žalobcem (mimo neplatnost pro rozpor s dobrými mravy), např. neuznal argument o neplatnosti smlouvy podle §37 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. nebo podle §49a obč. zák., podle něhož měla být smlouva neplatná pro rozpor s právním předpisem nebo proto, že právní předpis obchází. Neakceptoval však závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, který měl spočívat v nepřiměřeně nízkém plnění, které žalobce obdržel za poskytnutou úplatu. Odvolací soud zdůraznil, že účastníkům smlouvy bylo známo, co si navzájem poskytují, to bylo ostatně dáno i inzerátem žalovaného, který nabízel „zavedenou lékařskou praxi“, cena byla mezi účastníky dohodnuta a z obsahu smlouvy je zřejmé, že tato nebyla protihodnotou mírně použitému vybavení ordinace a zákrokového sálu. Podle názoru odvolacího soudu je také zřejmé, že žalovaný neměl v úmyslu rozprodávat zařízení, ale mínil převést svou ordinaci a tím umožnit jinému lékaři (žalobci), aby vstoupil na jeho místo, získal nájemní smlouvu na ordinaci a zákrokový sál, novou registraci nestátního zdravotnického zařízení a především smlouvu s VZP, bez čehož by praxi vůbec nemohl vykonávat. Že nezískává do vlastnictví vybavení ordinace a zákrokového sálu, bylo žalobci známo nejpozději 27. června 2008, tedy při podpisu dodatku k předávacímu protokolu. Odvolací soud poukázal na to, že přes tuto skutečnost žalobce dne 3. července 2008 doplatil žalovanému zbývající část ceny ve výši 1 000 000 Kč. Odvolací soud nepřijal námitku žalobce, že tak učinit musel, protože měl již sjednaný úvěr. Pokud bylo pro žalobce natolik zásadní získat do vlastnictví vybavení ordinace, mohl vady plnění alespoň reklamovat. Vady nereklamoval ani bez zbytečného odkladu poté, co tuto skutečnost zjistil, ani později, neboť dopisem z 5. května 2010 žádnou reklamaci neuplatnil, požadoval pouze zpět zaplacení sjednané ceny s odkazem na neplatnost smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že smlouva z 11. května 2008 byla mezi stranami uzavřena platně, a třebaže plnění vykazovalo vady, když žalovaný nemohl do vlastnictví žalobce převést věci, které mu nenáležely, žalobce neuplatnil právo z odpovědnosti za vady, toto jeho právo zaniklo a posléze se již nároků z vad plnění nemohl domáhat z jiného právního titulu, jak učinil žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatel stejně jako v předchozím řízení argumentoval, proč je smlouva z 11. května 2008 neplatná. Tuto smlouvu považuje za neplatnou podle 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť žalovaný nakládal s majetkem, který nebyl jeho vlastnictvím, přičemž dohodnutá kupní cena se vztahovala na celý předmět převodu a nebyla stanovena jako součet cen jednotlivých položek.
Dále poukázal na okolnost, že smlouvou uzavíral v omylu vycházejícím z předpokladu, že získá do vlastnictví veškeré věci a hodnoty, přičemž tento omyl žalovaný vyvolal úmyslně. Tím je založena neplatnost smlouvy podle §49a obč. zák. Toto uvedení žalobce v omyl zakládá podle názoru dovolatele skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona, neboť žalovaný se obohatil získáním majetku na úkor dovolatele. Je proto dána neplatnost předmětné smlouvy vymezená v §39 obč. zák. pro rozpor s trestním zákonem.
Smlouva je podle dovolatele neplatná i podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost předmětu převodu z hlediska nedostatečného vymezení zejména převáděných movitých věcí.
Neplatnost smlouvy dovozuje dovolatel i z §37 odst. 2 obč. zák., když nemožnost plnění se týká především evidence pacientů.
Dovolatel se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o rozporu smlouvy s dobrými mravy, z níž soud prvního stupně dovodil její neplatnost.
Dovolatel rovněž nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ztotožnil, že smlouvu nelze považovat za neplatnou z důvodu judikovaného principu výkladu smluv, podle kterého je prioritou výkladu závěr, podle kterého se neplatnost smluv nezakládá. Tento princip může mít význam pouze tehdy, pokud výkladem smlouvy lze dospět k různým stejně odůvodnitelným závěrům. Nelze ho však aplikovat mechanicky i tam, kde výkladové problémy nejsou.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný měl uplatnit práva z odpovědnosti žalobce za vady plnění, se dovolateli jeví jako nesprávný, když nároky z vad lze uplatňovat pouze u platné smlouvy, nikoliv u smlouvy neplatné.
Formalistický přístup k výkladu dodatku k předávacímu protokolu z 27. června 2008 soudy obou stupňů vedl podle dovolatele k jejich nesprávnému právnímu závěru, že tato listina nemá náležitosti oznámení vad ve smyslu §428 obch. zák. Dovolatel argumentuje ustanovením §436 odst. 3 obch. zák., podle něhož má nároky z vad jako při nepodstatném porušení smlouvy, což podle §437 odst. 1 tohoto zákona představuje slevu z kupní ceny.
Jestliže již soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobce může být posuzován jinak než podle žalobcova právního názoru (konkrétně podle nároku z vad zboží), měl žalobce příslušným způsobem poučit, což se nestalo. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nejprve popřel existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel podle jeho názoru neuvedl v dovolání žádnou vadu řízení, která by podle komentářové literatury odpovídala tomuto ustanovení.
K namítané neplatnosti smlouvy podle §39 obč. zák. z titulu, že se měl žalovaný dopustit trestného činu podvodu, žalovaný upozornil, že se jedná o novotu, tvrzení, které nebylo v řízení nijak prokázáno. Tuto námitku považuje žalovaný za nedůvodnou.
Důvod neplatnosti podle §49a obč. zák. namítaný dovolatelem taktéž není podle názoru žalovaného dán. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudky ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 1467/2010, nebo ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, podle níž není možno toto ustanovení vykládat tak, že na jeho základě je osoba, která se omylu dovolává, zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama si zjistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má tato osoba za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. O omyl, který lze omluvit, tedy nepůjde tehdy, měla-li jednající a omylu se dovolávající osoba možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností rozhodných pro uskutečnění právního úkonu. V nyní posuzované věci podával žalobce dne 14. dubna 2008 žádost o registraci nestátního zdravotnického zařízení, k níž byl povinen podle §10 odst. 2 písm. j) zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, přiložit nájemní smlouvu. Je tedy logické, že žalobce musel svou nájemní smlouvu uzavřít ještě před tím, než uzavřel napadenou smlouvu a věděl tedy, co může a nemůže být předmětem převodu.
Ohledně namítané neplatnosti předmětné smlouvy podle §37 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. pro neurčitost smlouvy a nemožnost plnění u převodu evidence pacientů dovolatel svůj názor neodůvodnil, ani tato námitka není tudíž důvodná.
Pokud dovolatel uvedl, že dodatek předávacího protokolu má náležitosti oznámení vad ve smyslu ustanovení §428 obch. zák., pak je tento názor v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 3244/2007, neboť v něm chybí projev vůle směřující k uplatnění nároků z odpovědnosti za vady. Pokud žalobce neuplatnil svá práva z nároků vad zboží, pak podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nemůže dosáhnout uspokojení uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Postup žalobce je tedy příkladem obcházení zákona – snahou dosáhnout uspokojení z jiného titulu namísto nároku z vad. O účelovosti postupu žalobce svědčí i časový odstup okamžiku podání žaloby, který je skoro dva roky od okamžiku, kdy žalobce dobrovolně realizaci obchodního případu podpisem předávacího protokolu svobodně a vážně akceptoval.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Usnesením ze dne 14. března 2013, č. j. 35 Cm 44/2010-202, rozhodl Městský soud v Praze, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na účet jeho zástupce náklady řízení ve výši 240 878,30 Kč. Učinil tak poté, co Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. března 2012, č. j. 35 Cm 44/2010-157, ve výroku pod bodem II a usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 35 Cm 44/2010-163, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení a nákladů odvolacího řízení celkem částku 322 154 Kč, a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 9 014,50 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice v aplikaci nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/2012, kterým byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif). Jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci spočívající především v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolacím soudem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), což se mu jeví jako nepřípustná zpětná účinnost důsledků citovaného nálezu pléna Ústavního soudu. Dovolatel nesouhlasí s tím, že nebylo aplikováno ustanovení §150 o. s. ř. a dále nesouhlasí s počtem úkonů právní služby, za něž byla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2309/2013 a pod sp. zn. 23 Cdo 2333/2013 o dovoláních žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012 (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony , vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. listopadu 2012, tedy před 1. lednem 2013.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i co do obsahového vymezení vázán, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Odvolací soud neposuzoval platnost smlouvy z hlediska, zda nebyla porušena zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet). Žalovaný předmětnou smlouvou převáděl i vlastnictví movitých věcí tvořících vybavení ordinace a zákrokového sálu, aniž byl jejich vlastníkem. Ze skutkových okolností případu přitom vyplývá, že nešlo o situaci řešenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, tedy o případ, že by prodávaná věc měla být teprve vyrobena, nebo kdy ji prodávající od jiného prodávajícího ještě nepřevzal, či o případ, kdy prodávající věc prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání věci), či o smlouvu uzavřenou s odkládací podmínkou. Naopak jde o situaci obdobnou jako ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2289/2013 (usnesení ze dne 10. října 2013, jež obstálo i v ústavní rovině – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. II. ÚS 3538/2013). V uvedeném usnesení Nejvyšší soud navázal na svou předchozí judikaturu (např. rozsudek ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3189/2011), která stojí na názoru, že „není platným převod takového práva, kterým převádějící platně nedisponuje. Nedostatek dispozičního oprávnění přitom způsobuje neplatnost právního úkonu ex tunc (§37 odst. 2 obč. zák.). K jeho platnosti se totiž vyžaduje, aby jeho obsah byl možný. Je-li předmětem právního úkonu plnění, které nelze poskytnout, nelze mu přiznat právní závaznost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004, nebo ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, či usnesení ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3041/2006)“.
Tento závěr se uplatní i v této věci, přestože se jedná o obchodněprávní vztah. V obchodněprávních vztazích platí, že jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. To neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé obch. zák. (§267 odst. 1 obch. zák.). V situacích, na které dopadá §267 odst. 1 obch. zák., se jedná o neplatnost relativní. Nicméně v posuzované věci je neplatnost právního úkonu stanovena nejen na ochranu jedné strany smlouvy, ale i na ochranu vlastníka, proto se jedná o neplatnost absolutní. Rovněž ustanovení §446 obch. zák., které umožňuje za určitých podmínek nabytí vlastnického práva od nevlastníka, není v posuzované věci absolutní neplatnosti na překážku, neboť žalobce v okamžiku, kdy měl nabýt vlastnické právo, nebyl v dobré víře, tudíž nebyly splněny podmínky §446 obch. zák.
Jestliže žalovaný nebyl vlastníkem věcí, které se zavázal převést na kupujícího (žalobce), nezbývá než uzavřít, že s předmětem koupě nebyl oprávněn platně disponovat. Nemohl tak na kupujícího převést více práv, než která mu v době prodeje náležela. Předmětná kupní smlouva je tudíž pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná (§37 odst. 2 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn důvodně a rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem, o. s. ř. včetně na něm závislých rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 35 Cm 44/2010-202) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k této skutečnosti již nebylo nutno zabývat se dalšími námitkami dovolatele.
V dalším řízení však soud zváží, zda v situaci, kdy žalobce o neplatnosti smlouvy věděl již od okamžiku převzetí dotčených věcí, tyto věci po dva roky užíval a teprve poté se začal domáhat vrácení zaplacené ceny z důvodu neplatnosti smlouvy, není na místě aplikace §265 obch. zák., tedy odepření právní ochrany výkonu práva pro jeho rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.
Při posouzení možnosti aplikace §265 obch. zák. bude soud postupovat v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, podle kterého „korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (haec aexuitas suggerit – viz – mutatis mutandis – závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/2004), přičemž, oproti dobrým mravům, dovolují zásady poctivého obchodního styku vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky. Vzhledem k převažující profesionalitě těchto vztahů lze dokonce – v obecné poloze – konstatovat, že citlivost k aspektům sociální spravedlnosti je v režimu obchodního práva o něco slabší, což může vést k tomu, že za poctivé v rovině obchodně právní lze – podle okolností – považovat ještě i postupy, které by se ve sféře obecného práva občanského mohly jevit již jako nemravné (viz např. obchodním zákoníkem v §267 odst. 2 vyloučená možnost namítat v obchodně právních vztazích tíseň a nápadně nevýhodné podmínky).“
V případě dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, Nejvyšší soud postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř.
Dovolatel především namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice aplikace nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/2012, kterým byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif).
Uvedená otázka však již vyřešena byla, a sice v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, v němž velký senát dospěl k tomuto závěru:
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Odměna za zastupování advokátem se určí podle vyhlášky č. 177/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud tudíž správně vyšel při stanovení náhrady nákladů řízení z vyhlášky č. 177/1966 Sb.; dovolání proto z tohoto důvodu nemůže být přípustné.
Co se týče druhé části vymezení přípustnosti dovolání, v níž dovolatel namítl, že přípustnost dovolání má spočívat v tom, že „se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (výše nákladů potřebných k účelnému bránění práva, posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání nákladů řízení)“, nelze tuto považovat za dostatečné vymezení ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.
Již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Tomuto požadavku však dovolatel v dovolání (posuzovaném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál, přičemž pro tuto vadu nelze v této části v dovolacím řízení pokračovat.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, podle §243c odst. 1 věty první odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu