ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2464.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2464/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, proti žalované ČEZ Prodej, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, IČO 27232433, zastoupené Mgr. Petrou Gerstnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Vánková 896/11, PSČ 181 00, o zaplacení částky 120 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 139/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2013, č. j. 1 Cmo 406/2012-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 7 502 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám Mgr. Petry Gerstnerové, advokátky se sídlem v Praze 8, Vánková 896/11, PSČ 181 00.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 19 Cm 139/2006-233, zamítl žalobu na zaplacení částky 120 000 Kč (výrok pod bodem I), rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 96 360 Kč (výrok pod bodem II) a přiznal zástupci žalobce odměnu za výkon ustanoveného zástupce ve výši 22 320 Kč (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 1 Cmo 406/2012-264, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok pod bodem I), změnil ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dosavadních řízení (výrok pod bodem II), ve výroku III. ponechal rozsudek nedotčen (výrok pod bodem III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
První výrok rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky objektivnosti závěru znaleckého posudku, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že z dovolání neplyne, které právní posouzení odvolacího soudu pokládá dovolatel za nesprávné a neuvádí, v čem toto nesprávné posouzení spočívá. Žalobce nestaví dovolání na zpochybnění právního posouzení věci, ale na skutkových otázkách, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolatel však požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, neboť pouze cituje znění ustanovení §237 o. s. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že jediným způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel však tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatňuje, neboť jím nastolená otázka „objektivnosti závěru znaleckého posudku“ směřuje do skutkových zjištění. Skutkový stav však nemůže dovolací soud přezkoumávat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje obligatorní náležitost.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu