ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2480.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2480/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně E.ON Distribuce, a.s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F.A.Gerstnera 2151/6, PSČ 370 49, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 248/2, proti žalované Manhattan Development s.r.o. , se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 28227948, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o zaplacení částky 302.871,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 153/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 2 Cmo 224/2012-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. 37 Cm 153/2010-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 302.871,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie ve smyslu ustanovení §51 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), kterého se žalovaná dopustila tím, že odebírala elektrickou energii z distribuční soustavy spravované žalobkyní v odběrném místě B. J., bez uzavřené smlouvy.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalované byl v rozhodném období vlastníkem nemovitosti B., J., ve které byl uskutečněn neoprávněný odběr, a že právní předchůdce žalované se v dohodě o uznání dluhu a náhrady škody označil za dlužníka s tím, že škoda byla stanovena ve výši 252.392,68 Kč bez DPH. Dohoda o uznání byla potvrzena razítkem právního předchůdce žalované a byla podepsána M. H. na základě plné moci ze dne 30. ledna 2007. M. H. byl zmocněn právním předchůdcem žalované k sjednávání odběrových diagramů a dojednávání podmínek o dodávkách vody, tepla, plynu, elektrické energie a ostatních médií.
Odvolací soud shledal věcnou pasivní legitimaci žalované bez ohledu na to, že v předmětné nemovitosti jsou v prvním nadzemním podlaží situovány nebytové prostory, které byly opakovaně pronajímány obchodní společnosti STAFAB s.r.o., IČ 26961032. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že není rozhodující, že v nájemní smlouvě, uzavřené mezi žalovanou a nájemcem, došlo k dohodě, že nájemce má povinnost uzavřít smlouvu o dodávce elektřiny s dodavatelem elektřiny za předpokladu, že žalobkyně nebyla účastníkem této smlouvy. Došlo-li tedy k odběru elektřiny v nemovitosti vlastněné právním předchůdcem žalované bez řádně uzavřené smlouvy, odpovídá vlastník nemovitosti, která je připojena do elektrizační soustavy, za uskutečněný neoprávněný odběr ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 písm. a) energetického zákona.
Co se týče uznání závazku učiněného zaměstnancem žalované, posoudil odvolací soud plnou moc ze dne 30. ledna 2007 jako pověření zaměstnance k výkonu určitých činností v rozsahu uvedeném v této listině. Tudíž jednání pana M. H. v souvislosti s uznáním závazku žalované posoudil podle ustanovení §15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §20 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na obsah pověření (plné moci) zaměstnance žalované a jeho pracovní zařazení dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě nedošlo k překročení jednatelského oprávnění z jeho strany a žalovaná je proto tímto jednáním vázána. Vyslovil názor, že byl-li tento zaměstnanec žalované oprávněn uzavírat smlouvy a vstupovat do právních vztahů jménem žalované, je obvyklé, že taková osoba řeší i otázku plnění těchto závazkových vztahů a s tím souvisí i jejich úhrada. Uznání je tedy běžným právním úkonem souvisejícím s touto činností.
Odvolací soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že v době uznání předmětný závazek existoval a žalovaná v řízení neprokázala svá tvrzení o tom, že za předmětný závazek nenese odpovědnost. Bez ohledu na závěr odvolacího soudu o uznání závazku by však i přes to bylo možno dospět ke shodnému závěru, že byl nárok žalobce a odpovědnost žalovaného za jeho úhradu v řízení prokázán.
Proti výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť jde o rozhodnutí, jež řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky, zdali žalovaná jako vlastník nemovitosti, ve které je odběrné místo, tj. instalovaný elektroměr, má absolutní odpovědnost za neoprávněný odběr elektřiny prováděný prostřednictvím tohoto odběrného místa v nemovitosti, přestože v řízení prokázala, že elektřinu fakticky odebíral nájemce nebytových prostor, který byl smluvně zavázán k uzavření smlouvy o dodávce elektřiny a jejím dodavatelem, a zároveň žalovaná ohledně tohoto odběrného místa nebyla ve smluvním vztahu s žalobkyní. Uvádí, že za škodu způsobenou neoprávněným odběrem je odpovědný oběratel, tj. osoba která fakticky elektřinu odebrala. V této souvislosti upozorňuje na rozdíl právní úpravy obsažené v energetickém zákoně od úpravy v zákoně č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích.
Dále žalovaná nesouhlasí s právním posouzením, které odvolací soud učinil v souvislosti s dohodou o uznání dluhu a náhradě škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny ze dne 14. prosince 2009. Dle jejího názoru nebyl pan H., zaměstnanec žalované, oprávněn tuto dohodu za žalovanou podepsat, když jeho oprávnění bylo omezeno částkou 100.000,- Kč. Dle jejího mínění je uznání více než čtvrtmilionových závazků úkonem, který je vyhrazen statutárnímu orgánu společnosti. K platnému uznání závazku nemohlo ze strany žalované dojít, neboť zaměstnanec překročil své oprávnění a žalovaná takový úkon neschválila.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že rozsudek odvolacího soudu pouvažuje za správný.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "Nejvyšší soud") úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.
Co se týče dovolatelkou namítaného nesprávného právního posouzení otázky, zda žalovaná jako vlastník nemovitosti, ve které je odběrné místo, tj. instalovaný elektroměr, má absolutní odpovědnost za neoprávněný odběr elektřiny prováděný prostřednictvím tohoto odběrného místa v nemovitosti, přestože v řízení prokázala, že elektřinu fakticky odebíral nájemce nebytových prostor, pak tato dovolatelkou předestřená právní otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže. Dovolatelka při formulaci této otázky vychází z jiného závěru o skutkovém stavu věci, než ke kterému dospěly soudy nižšího stupně, a to, že žalovaná prokázala, že elektřinu odebírala třetí osoba (nájemce). Ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně však naopak vyplývá, že soudy při právním posouzení vycházely z toho, že nebylo prokázáno, že by neoprávněný odběr elektřiny byl zjištěn v pronajatých prostorách obchodní společnosti STAFAB s.r.o., tedy že by elektřinu neoprávněně fakticky odebírala třetí osoba. Za nesporné odvolací soud považoval pouze to, že neoprávněný odběr byl uskutečněn v nemovitosti vlastněné v rozhodném období právním předchůdcem žalované. Dovolatelka tak konstruuje vlastní skutková zjištění a skutkové závěry (provádí vlastní hodnocení provedených důkazů) a na nich zakládá svůj závěr o nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k uznání závazku žalovanou ve smyslu §323 obch. zák., bylo na žalované, aby prokázala neexistenci uznaného dluhu (závazku). Žalovaná však neunesla důkazní břemeno nutné k vyvrácení domněnky, že v době uznání závazek trval. Rozhodnutí soudu nižších stupňů vychází ze skutkových zjištění, že nebylo prokázáno, že neoprávněného odběru elektřiny se dopustila další osoba. Posouzení, zda odpovědnost za neoprávněný odběr elektřiny z elektrizační soustavy dle §51 energetického zákona nese odběratel, tj. osoba, která fakticky elektřinu odebrala, nebo vlastník nemovitosti, která je připojena do elektrizační soustavy, pak nemůže být právní otázkou, jež zakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, jelikož přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal ani pro řešení otázky, zda zaměstnanec společnosti na pozici správce budovy je na základě zákonného zastoupení dle ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. oprávněn za společnost uznat více než čtvrtmilionový závazek.
Předně je třeba upozornit, že je nutno odlišovat zastoupení na základě plné moci (zastoupení smluvní) a zastoupení zákonné.
Podle §23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.
Ať již jde o zastoupení na základě dohody o plné moci (§31 a násl. obč. zák.) nebo o v úvahu připadající zastoupení na základě zákona (§20 odst. 1 obč. zák., §14, 15, 16 obch. zák.), jsou zde vždy určeny (zákonem či dohodou o plné moci) náležitosti, vymezující jak osobu zástupce (okruh osob oprávněných zastupovat), tak i rozsah jejich oprávnění, případně i důsledky překročení stanoveného rozsahu oprávnění (zmocnění). Existence těchto náležitostí je pak předpokladem k tomu, aby ze zastoupení vznikla práva a povinnosti přímo zastoupenému, tedy aby úkon zástupce byl přičitatelný zastoupenému.
Odvolací soud přitom jednání pana M. H. v souvislosti s uznáním závazku žalované posuzoval podle ustanovení §15 obch. zák., tedy jako jednání osoby pověřené zastupovat žalovanou přímo ze zákona bez zvláštní plné moci.
V případě zákonného zastoupení ve smyslu §15 obch. zák. bylo tedy třeba se zabývat tím, zda v posuzovaném případě bylo obvyklé, aby uznání závazku za společnost žalované podepisovala uvedená osoba – zaměstnanec žalované, jako její zákonný zástupce.
Kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (§15 odst. 1 obch. zák.). V případě překročení jednatelského oprávnění zástupcem podnikatele je takovýmto jednáním podnikatel vázán jen tehdy, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (srov. §15 odst. 2 obch. zák.).
K tomu, aby určitá osoba mohla jednat ve smyslu §15 obch. zák. za podnikatele, se vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popř. o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, publikovaný na www.nsoud.cz).
Není pochyb o tom, že při splnění podmínek stanovených v §15 obch. zák. obecně platí, že osoba, u které jsou uvedené podmínky splněny, je oprávněna jednat (tj. činit veškeré úkony k nimž při činnosti, kterou byla pověřena, obvykle dochází) za podnikatele samostatně, jako tzv. zákonný zástupce.
Jednou z podmínek vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Rozsah jednatelského oprávnění osoby pověřené při provozu podniku určitou činností je v obchodním zákoníku stanoven tak, že jde o právní úkony, k nimž při činnosti, kterou byla osoba pověřena, obvykle dochází. Je tedy pověřená osoba oprávněna činit jako zákonný zástupce za podnikatele jen úkony obvyklé, zatímco jiné úkony může činit jen na základě plné moci. Obvyklost je třeba posuzovat ve vztahu k činnosti, kterou byla určitá osoba při provozu podniku pověřena. Překročí-li tato osoba (totiž pracovník nebo člen právnické osoby jiný než její statutární orgán) své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Protože jde o podmínky kumulativní, je právnická osoba vázána i jednáním učiněným v excesu jen tehdy, jsou-li splněny obě současně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006).
Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod číslem 49, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1517/2010, či ze dne 25. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 5181/2009).
Ačkoliv se zvláštní zmocnění při zákonném zastoupení podnikatele nevyžaduje, vzniknou-li pochybnosti, které úkony jsou obvyklé a které už nikoli, pak je možno vycházet z případného zmocnění v konkrétní věci a zkoumat tak, jakou konkrétní činností byla osoba podnikatelem pověřena. Odvolací soud tedy správně vzal v úvahu listinu označenou jako plná moc. Dovodil z ní, že zaměstnanec byl mimo jiné pověřen činností při sjednávání odběrových diagramů a dojednávání podmínek v dodávkách vody, tepla, plynu, elektrické energie a ostatních médií, k jednání v oblasti obchodních vztahů, dodávek služeb, prací a zboží nezbytných pro provoz těchto nemovitostí, jejichž hodnota nepřesahuje částku 100.000,- Kč, k uzavírání smluv a dohod nezbytných pro provoz těchto nemovitostí. Na tomto základě dovodil, že uznání závazku je běžným právním úkonem souvisejícím s činností, kterou byl zaměstnanec žalované při provozování podniku pověřen. V takto ustaveném rámci námitky žalované nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť uplatnění způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že oprávnění zaměstnance zastupovat společnost bylo omezeno částkou 100.000,- Kč. Jak vyplývá z výše uvedeného, tvrzené překročení zástupčího oprávnění zaměstnance žalované nebylo posuzováno dle §33 odst. 1 obč. zák., neboť odvolací soud dospěl k závěru, že zaměstnanec žalované jednal jako zákonný zástupce obchodní společnosti dle §15 obch. zák., a tudíž omezení oprávnění jednat jen do výše 100.000,- Kč, které bylo obsaženo v udělené plné moci, se nemohlo bez dalšího projevit vůči třetím osobám.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalobkyni, která měla v řízení úspěch, výjimečně přiznána (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), protože náklady na vyjádření žalobkyně k dovolání žalované nelze považovat za náklady vynaložené k „účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl“ ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., když v tomto vyjádření žalobkyně v zásadě toliko krátce zopakovala skutkový stav věci a závěr odvolacího soudu, se kterým se ztotožnila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu