ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2704.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2704/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. S. K. , a b) G. K. , obou zastoupených JUDr. Ivanou Součkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, PSČ 100 10, a 2. Státnímu fondu životního prostředí České republiky , se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, PSČ 140 00, IČO 00020729, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 39 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 19 Co 488/2011-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 19 Co 488/2011-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. července 2011, č. j. 9 C 1/2010-50, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 39 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 27. května 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až IV).
Soud prvního stupně zjistil, že smlouvou uzavřenou dne 18. června 2001 mezi žalobci společně s V. B. a původní žalobkyní Dubskou energetickou společností, a.s. (dále také „Dubská energetická“), jednající členkou představenstva M. B., postoupila jmenovaným Dubská energetická pohledávku ve výši 59 250 000 Kč za 700 000 Kč. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že postupitel bude vymáhat postoupené pohledávky svým jménem na účet postupníků a že postupitel je oprávněn oznámit žalovaným v soudním sporu postoupení pohledávek podle této smlouvy a soudu navrhnout záměnu v osobě žalobce kdykoli po 31. březnu 2002, vždy však do sedmi dnů ode dne, kdy jej o to postupníci společně požádají.
Dále soud prvního stupně zjistil, že plnou mocí ze dne 22. prosince 1999 zmocnila Dubská energetická JUDr. P. T., aby společnost zastupoval v tomto řízení a vykonával veškeré úkony a to i tehdy, je-li třeba zvláštní plné moci. Podáním ze dne 2. července 2003 sdělila původní žalobkyně soudu, že dne 18. června 2001 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky a současně navrhla, aby současní žalobci, jakožto postupníci, vstoupili do řízení namísto ní jako žalobci.
Usnesením ze dne 14. července 2003, č. j. 9 C 85/99-264, soud prvního stupně podle §107a o. s. ř. připustil, aby na místo původní žalobkyně Dubské energetické společnosti, a.s., do řízení jako žalobci vstoupili Ing. S. K., V. B. a G. (správně G.) K.
Jako den zániku funkce žalobců jako členů dozorčí rady je v obchodním rejstříku uveden den 30. června 2001. Základní kapitál Dubské energetické činil v té době 1 000 000 Kč. Ode dne 24. listopadu 2001 neměla tato společnost žádného člena představenstva a od 13. listopadu žádného člena dozorčí rady.
Listinou datovanou 14. května 2001 se žalobci vzdali funkce členů dozorčí rady, na listině je podpis obou žalobců a dále pod slovem „převzala“ podpis M. B.
Abdikace členů dozorčí rady nebyla na programu valné hromady svolané na den 17. května 2001 a ani nebyla na této valné hromadě projednána.
Listinou datovanou 30. června 2001 se žalobci vzdali funkce členů dozorčí rady ke dni 30. června 2001. Zápisem o rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 13. září 2001 vzal jediný akcionář na vědomí, že se členové dozorčí rady vzdali své funkce a tato funkce jim ke dni 30. června 2001 zanikla.
Z těchto skutkových zjištění učinil soud prvního stupně závěr, že dne 18. června 2001 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky uplatněné touto žalobou, žalobci byli až do 30. června 2001 členy dozorčí rady původní žalobkyně a tato převáděla majetek za protihodnotu vyšší než 1/10 jejího základního kapitálu. Oznámení o postoupení pohledávky bylo učiněno advokátem jednajícím na základě plné moci ze dne 22. prosince 1999 v předmětném řízení jako návrh na procesní nástupnictví doručený soudu dne 2. července 2003.
Soud prvního stupně shledal neplatným hmotněprávní úkon – oznámení o postoupení pohledávky, neboť v situaci, kdy Dubská energetická již přes dva roky neměla žádný statutární orgán, nemohl nikdo dávat pokyny zmocněnci a ten sám nemohl zformovat vůli právnické osoby. Nelze obcházet zákonný způsob tvorby vůle a jejího projevování statutárními orgány. Soud prvního stupně rovněž došel k závěru, že na oznámení nelze hledět jako na řádné oznámení splňující zákonné požadavky, neboť nebyla splněna lhůta oznámení postoupení bez zbytečného odkladu. V takové situaci se neuplatní §526 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), upírající dlužníkovi právo prokázání smlouvy o postoupení. Je tedy namístě zkoumat platnost smlouvy o postoupení.
Jelikož smlouvou o postoupení pohledávky převáděla původní žalobkyně majetek za protihodnotu vyšší než 1/10 jejího základního kapitálu, musela být hodnota tohoto majetku, v případě, že byl převáděn na členy dozorčí rady, stanovena na základě znaleckého posudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům zanikla funkce členů dozorčí rady Dubské energetické dne 30. června 2001. Tento závěr odůvodnil tím, že v průběhu řízení byla prokázána existence listiny nazvané jako vzdání se funkce členů dozorčí rady a datované dnem 14. května 2001, avšak při valné hromadě konané dne 17. května 2001, o jejímž průběhu byl sepsán notářský zápis, nebyla otázka odstoupení z funkce orgánů společnosti řešena a nebyla řešena ani otázka volby nových orgánů. Nadto jsou měsíc poté sepsány listiny nazvané také jako vzdání se funkce členů dozorčí rady, které však obsahují výslovné prohlášení žalobců, že se vzdávají funkce člena dozorčí rady Dubské energetické k datu 30. června 2001. Tyto listiny se pak stávají podkladem pro zápis změn do obchodního rejstříku. Podle tvrzení žalobců jejich funkce členů dozorčí rady Dubské energetické zanikla ke dni 17. května 2001 a listiny ze dne 30. června 2001 byly pořízeny pouze z důvodu „hladkého“ průběhu rejstříkového zápisu. Tomuto tvrzení však neodpovídají skutková zjištění, ani logický vývoj událostí. Pokud listiny o vzdání se funkce byly dne 14. května 2001 společnosti doručeny a odstoupení neprojednala následující valná hromada, nebylo jediného logického důvodu, aby byly vytvořeny nové listiny a aby tyto obsahovaly jasné prohlášení žalobců, že jejich funkce končí dne 30. června 2001. Dokonce ani ze zápisu o rozhodnutí jediného akcionáře společnosti Dubská energetická ze dne 13. září 2001 neplyne, že společnost si byla vědoma toho, že k zániku funkcí členů dozorčí rady mělo dojít kdykoli dříve.
Soud prvního stupně případné odstoupení žalobců z funkcí členů dozorčí rady posuzoval i z hlediska závěru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. září 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2003, a usnesení téhož soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. 29 Odo 1549/2005, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že účelem ustanovení §66 odst. 1 obch. zák. je na jedné straně umožnit orgánům či členům společnosti, aby mohli odstoupit z funkce bez toho, že by jim v tom společnost mohla zabránit, ať již aktivním jednáním nebo nečinností, na druhé straně pak ochránit společnost před tím, že statutární orgán nebo jeho člen ukončí funkci ze dne na den, aniž dal společnosti přiměřený čas k tomu, aby si za něj mohla najít adekvátní náhradu; takový postup by totiž v konkrétním případě mohl zcela ochromit činnost společnosti. Při tomto posouzení vyšel i z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, č. j. 23 Cdo 3867/2007-517, jímž Nejvyšší soud částečně zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 19 Co 517/2006-472, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně uvedl, že odstoupení z funkce datované dne 14. května 2001 bylo doručeno téhož dne společnosti do rukou M. B., členky představenstva, a tři dny poté se konala valná hromada, při které podle názoru žalobců zanikla jejich funkce v dozorčí radě. I přesto, že dozorčí rada je vnitřním kontrolním orgánem společnosti prověřujícím činnost představenstva tak, aby při výkonu jeho působnosti nedocházelo k poškozování zájmů společnosti a společníků, lze i na dozorčí radu aplikovat důvodný požadavek, aby při odstoupení z funkce těsně před nebo při konání valné hromady její funkce nezanikla ke dni konání valné hromady, ale tak, aby společnost měla reálnou možnost nalézt a zvolit jiné členy tohoto orgánu, zejména pak za situace, kdy se vzdají funkce všichni členové tohoto orgánu. Lze dovodit, že je třeba na oznámení o ukončení funkce člena dozorčí rady doručené těsně před konáním valné hromady společnosti přiměřeně aplikovat poslední větu ustanovení §66 odst. 1 obch. zák. a posuzovat je jako oznámení učiněné na zasedání příslušného orgánu společnosti. Pak platí, že výkon funkce osoby odstupující z funkce končí uplynutím dvou měsíců po doručení oznámení společnosti, pokud tato na žádost odstupující osoby nechválí jiný okamžik zániku funkce. Protože společnost řádně schválila na žádost žalobců dne 13. září 2001 jako den zániku funkce den 30. června 2001, funkce žalobců, členů dozorčí rady, skončila dne 30. června 2001. Majetek tak byl za protihodnotu vyšší než 1/10 základního kapitálu převáděn v době, kdy žalobci byli stále členy dozorčí rady, hodnota převáděného majetku tak musela být podle §196a odst. 3 obch. zák. stanovena posudkem znalce. Jelikož tomu tak v posuzovaném případě nebylo, je právní úkon podle §39 obč. zák. absolutně neplatný. Na žalobce tak žalovaná pohledávka nepřešla a soud prvního stupně pro nedostatek aktivní legitimace žalobců žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 19 Co 488/2011-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud částečně vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, částečně zopakoval dokazování čtením podání původní žalobkyně ze dne 30. června 2003 a podání jejího právního zástupce z téhož dne a listiny – vzdání se funkce členů dozorčí rady ze dne 14. května 2001.
Odvolací soud zjistil, že podáním ze dne 30. června 2003 sdělil právní zástupce původní žalobkyně (JUDr. T.) soudu, že původní žalobkyně dne 18. června 2001 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky, jejíž úhrady se domáhá v tomto řízení, že novými věřiteli se stali Ing. S. K., V. B. a G. K., přičemž navrhla, aby noví věřitelé v souladu s §107a o. s. ř. vstoupili do řízení na její místo. Podáním z téhož dne sdělil JUDr. T., že převzal právní zastoupení Ing. S. K., V. B. a .G. K., že tito se stali novými věřiteli vymáhané pohledávky a že souhlasí se svým vstupem do řízení. Dále odvolací soud zjistil, že listina – vzdání se funkce členů dozorčí rady byla datována dnem 14. května 2001, podepsána Ing. S. K., V. B. a G. K., že ji převzala M. B., členka představenstva, s podpisem, bez uvedení data převzetí.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalovaným svědčí námitka neplatnosti postupní smlouvy, ale z důvodu, že oznámení o postoupení pohledávky ze strany postupitele vůbec nebylo učiněno. To totiž mělo být provedeno podáním původní žalobkyně – postupitelky ze dne 30. června 2003, toto podání je však podle odvolacího soudu procesním úkonem původní žalobkyně vůči soudu, nikoli hmotněprávním úkonem vůči dlužníkům. Soud prvního stupně uvažoval, že hmotněprávní úkon může být včleněn do úkonu procesního, nicméně v takovém případě by z procesního úkonu muselo být zřejmé, že hmotněprávní úkon (zde oznámení o postoupení pohledávky ve vztahu k dlužníkům) skutečně obsahuje a že má být prostřednictvím soudu dlužníkům (žalovaným) doručen. Podání původní žalobkyně ze dne 30. června 2003 hmotněprávní úkon oznámení postoupení pohledávky dlužníkům neobsahuje. Hmotněprávní úkon podle §526 obč. zák. tak nebyl učiněn a bylo tedy zbytečné se zabývat tím, zda JUDr. T. mohl činit podání za původní žalobkyni – pouze pro úplnost odvolací soud uvedl, že JUDr. T. původní žalobkyni zastupoval na základě plné moci ze dne 22. prosince 1999, byl zmocněn ke všem úkonům (včetně úkonů hmotněprávních), za žalobkyni mohl dlužníkům oznámit postoupení pohledávky, byť žalobkyně v té době již neměla statutární orgány, k zániku plné moci podle ustanovení §28 o. s. ř. nedošlo, nebylo ani třeba, aby žalobkyni byl ustanoven opatrovník dle §29 odst. 2 o. s. ř., právě z důvodu, že měla zmocněnce s procesní plnou mocí. Ustanovení §530 obč. zák. neumožňuje, aby si účastníci smlouvy o postoupení pohledávky dohodli, že nedodrží lhůtu k oznámení pohledávky.
Odvolací soud souhlasil i s druhým zásadním závěrem učiněným soudem prvního stupně, tedy že žalobci byli členy dozorčí rady Dubské energetické až do 30. června 2001. Zdůraznil však, že nebylo prokázáno, kdy bylo vzdání se funkcí ze dne 14. května 2001 doručeno společnosti, resp. jejímu představenstvu – nebylo tedy prokázáno, že by se představenstvo Dubské energetické o vzdání se funkcí členů dozorčí rady dozvědělo před konáním valné hromady dne 17. května 2001, tedy že na této valné hromadě mělo být jejich odstoupení z funkcí projednáno. Tomu, že se o tomto odstoupení představenstvo nedozvědělo, logicky odpovídá i další postup, tedy vyhotovení abdikačních listin se vzdáním se funkcí k 30. červnu 2001. Vzhledem k tomu, že žalobci byli členy dozorčí rady až do 30. června 2001, bylo k platnosti postupní smlouvy ze dne 18. června 2001 podle §196a obch. zák. třeba znaleckého posudku a jeho absence má za následek absolutní neplatnost postupní smlouvy podle §39 obč. zák. a tudíž i nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců v tomto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledávají ve dvou rovinách. Jednak napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku jiným způsobem, než tak činí Nejvyšší soud, jednak řeší otázku oznámení postoupení pohledávky v rozporu s hmotným právem.
Důvodnost dovolání žalobci spatřují v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud nesprávně aplikoval §526 a §530 obč. zák. a na základě této nesprávné aplikace dospěl k nezákonným závěrům.
Dovolatelé nejprve namítají nesprávnost řešení otázky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatelé zopakovali argumenty užité před nižšími soudy – že ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, tj. k 18. červnu 2001, nebyli členy dozorčí rady postupitele, neboť 14. května 2001 doručili člence představenstva Dubské energetické své abdikační listiny a tato členka byla povinna zajistit, aby projednání jejich abdikace bylo zařazeno na jednání valné hromady dne 17. května. 2001. Teprve následně dne 30. května 2001 byla uzavřena smlouva o úplatném převodu cenných papírů, na základě které akcionáři (personálně shodní s postupníky – žalobci v tomto sporu a členy dozorčí rady) převedli 100 % akcií na nového akcionáře. Teprve poté došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky.
Za podstatné pro dovolání označili dovolatelé fakt, že soudy se bez dalšího zabývaly problematikou (ne)platnosti smlouvy pohledem ustanovení §196a obch. zák., tedy a priori přistoupili k věci tak, že pokud nebyl vypracován znalecký posudek, musela být smlouva absolutně neplatná. Tato úvaha soudu je však podle dovolatelů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009), která se k dané problematice vyjadřuje tak, že cílem zákonodárce bylo zabezpečit, že převod majetku mezi osobami spřízněnými z titulu jejich funkcí ve společnosti bude uskutečněn za obvyklou (tržní) cenu, v místě a čase obvyklou. Účelem ustanovení je eliminovat negativní důsledky případného konfliktu mezi zájmy společnosti a osob jednajících jejím jménem. Soud má v každém sporu zkoumat, zda podmínky převodu byly obvyklé a zejména zda jednáním zúčastněných subjektů vznikla společnosti škoda. V řízení nebylo namítáno, že by Dubská energetická byla poškozena či že by žalobci byli zvýhodněni. Cílem postoupení pohledávky bylo předat společnost novému akcionáři bez historických zátěží, sporů apod.
Druhý nesprávný závěr spočívá v řešení otázky platnosti postoupení pohledávky. Soud prvního stupně uzavřel, že oznámení o postoupení pohledávky nebylo učiněno bez zbytečného odkladu a navíc bylo učiněno osobou, která k tomu neměla oprávnění. Odvolací soud konstatoval, že postoupení pohledávky doručené soudu a jeho prostřednictvím žalovaným nesplňuje formální předpoklady takového oznámení vyžadované zákonem. Takové řešení je podle dovolatelů v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §526 odst. 1 obč. zák. stanoví pro případ, že postupitel neinformuje dlužníka ve lhůtě, možnost tohoto dlužníka zprostit se závazku plněním postupiteli, smlouva se však nestává neplatnou. Smyslem ustanovení je totiž ochránit dlužníka, aby plnil dvakrát či vícekrát různým subjektům z jednoho právního titulu. Prvoinstanční soud své rozhodnutí rovněž opřel o názor, že původní žalobkyně v okamžiku oznámení o postoupení již nějakou dobu neměla statutární orgán. Dle dovolatelů však tato skutečnost plnou moc neomezuje, omezení plné moci musí být uvedeno přímo v plné moci. Lhůtu k oznámení postoupení pohledávky si původní žalobkyně – postupitel a současní žalobci – postupníci smluvně upravili.
Nesprávná je i úvaha odvolacího soudu, který argumentoval tak, že oznámení o postoupení pohledávky nebylo učiněno vůbec. Zákon však pro oznámení cesse nestanovuje jakékoliv zvláštní náležitosti. Jedná se o právní úkon, který musí vyhovovat obecným náležitostem právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.) a smyslem ustanovení je ochrana dlužníka před situací, kdy by z titulu jedné pohledávky musel vícekrát plnit. Žalovaní – dlužníci se hodnověrným způsobem dozvěděli o tom, že došlo k postoupení pohledávky, věděli, kdo je jejich novým věřitelem a nad rámec zákona jim byla poskytnuta i kopie smlouvy o postoupení pohledávky. Pokud soud vykládá ustanovení §526 obč. zák. tak, že oznámení nesmí být učiněno způsobem, kterým bylo učiněno v této věci, je to zcela evidentně výklad nepřípustně extenzivní a není konformní se zněním zákona a jeho aplikační praxí.
Podle názoru dovolatelů tak žalovaní v souladu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3002/2009, nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 2276/08) nedisponují námitkou neplatnosti postupní smlouvy.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání neshledala odlišné řešení právní otázky neplatnosti postupní smlouvy odvolacím soudem oproti řešení Nejvyšším soudem.
První žalovaná považuje za správná skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Argumentace žalobců, která se týká §196a obch. zák., je zavádějící. Cíl ustanovení nemění nic na tom, že právní úkon v rozporu s tímto ustanovením zakládá absolutní neplatnost takového úkonu.
První žalovaná se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu ohledně oznámení postoupení pohledávky. Má tedy za to, že námitka neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s §196a obch. zák. je jí zachována a postupní smlouva právě pro tento rozpor není platná.
Za problematický pak považuje zánik či jakoukoliv dispozici s plnou mocí v okamžiku absence statutárních orgánů a vůle společnosti.
První žalovaná má dále za to, že oznamovací povinnost podle §526 odst. 1 obč. zák. ve lhůtě bez zbytečného odkladu nelze navenek anulovat dohodou stran. Pokud si tuto povinnost strany upraví, nesou důsledky svého počínání. Nadto pokud pohledávka byla získána v rozporu s §196a obch. zák., tedy v rozporu se zákonem, má za to, že se příčí dobrým mravům, aby pohledávka byla mohla být uplatňována těmi, kdo zákon porušili.
První žalovaná navrhla, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru nelze na předmětnou postupní smlouvu aplikovat výjimečný postup podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, na který dovolatelé odkazují. V daném případě totiž nelze posoudit obvyklost úplaty za postoupenou pohledávku, neboť jde o výjimečný a individuální případ – převod sporné pohledávky, která byla v době převodu předmětem několikaletého soudního sporu.
Druhý žalovaný plně souhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně výkladu §526 a §532 obč. zák. Notifikace nebyla platně učiněna, dlužník má právo se dožadovat prokázání existence smlouvy o postoupení pohledávky, resp. její platnosti.
Druhý žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto.
Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se přihlíží pouze výjimečně, a to pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu.
Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání dle obsahu podání mimo jiné na základě právní otázky výkladu a aplikace §526 a §530 obč. zák. Napadají řešení této právní otázky soudem prvního stupně, který uzavřel, že oznámení o postoupení pohledávky nebylo učiněno bez zbytečného odkladu a navíc osobou, která k tomu neměla mít oprávnění. Rovněž nesouhlasí s řešením odvolacího soudu, který konstatoval, že oznámení postoupení pohledávky doručené soudu a jeho prostřednictvím žalovaným nesplňuje formální předpoklady takového oznámení vyžadované zákonem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelé uplatnili důvod dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, když odvolací soud nesprávně aplikoval §526 a §530 obč. zák. a na základě této nesprávné aplikace dospěl k nezákonným závěrům.
Dovolání je důvodné.
Podle §526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
Podle §526 odst. 2 obč. zák. oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
Podle §41 odst. 3 o. s. ř. hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního úkonu předepsána písemná forma. Ustanovení §40 odst. 3 se použije obdobně.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že podání z 30. června 2003 není hmotněprávním úkonem směřujícím vůči dlužníkovi, nýbrž pouze procesněprávním úkonem adresovaným soudu. Uvedeným podáním původní žalobkyně oznámila soudu, že uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky, jejíž úhrady se domáhá v tomto řízení, a že novými věřiteli se stali Ing. S. K., V. B. a G. K. Byť uvedené oznámení bylo součástí procesního úkonu, šlo o projev vůle, kterým postupitel oznamoval soudu, že došlo k postoupení pohledávky, přičemž tato pohledávka byla vymezena odkazem na předmět probíhajícího řízení, byl vymezen postupitel i postupníci. Jednalo se tedy o dostatečně určitý hmotněprávní úkon (§37 obč. zák.) O tomto právním úkonu se dozvěděli i oba žalovaní – při jednání soudu prvního stupně dne 14. července 2003 (srov. č. l. 212) a z usnesení tohoto soudu ze dne 14. července 2003, č. j. 9 C 85/99-264. Tento hmotněprávní úkon tak byl vůči nim od okamžiku, kdy se o něm dozvěděli, účinný (§41 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu tedy není správný.
Přestože odvolací soud nedošel k závěru, že podání z 30. června 2003 obsahovalo i hmotněprávní úkon, zabýval se i tím, zda JUDr. T. mohl nadále zastupovat původní žalobkyni v době, kdy tato již neměla statutární orgán.
V této situaci považuje Nejvyšší soud za potřebné pro úplnost uvést, že názor odvolacího soudu ohledně plné moci zástupce původní žalobkyně byl správný – se skutečností, že zmocnitelův statutární orgán nemá žádného člena, zákon nespojuje zánik či omezení plné moci, zmocněnec je tudíž v jejím rozsahu nadále oprávněn za zmocnitele jednat a vystupovat v řízení. Za této situace mohl JUDr. P. T. jménem původní žalobkyně oznámit postoupení pohledávky dle §526 odst. 1 obč. zák. a podat návrh na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné i upozornit, že skutečnost, že notifikace postoupení pohledávky dlužníkovi nebyla učiněna bez zbytečného odkladu, není z hlediska platnosti postoupení nebo jeho notifikace významná. Norma stanovící povinnost postoupení bez zbytečného odkladu notifikovat dlužníkovi pouze upravuje, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (§526 odst. 1 obč. zák.).
Dále je třeba uvést, že nelze zcela souhlasit s aplikací ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. tak, jak učinil odvolací soud. Ten totiž pochybil, pokud jej aplikoval, aniž by zkoumal, zda byl zachován účel, který je sledován stanovením povinnosti zjistit hodnotu převáděného majetku znaleckým posudkem. Účelem stanovení této povinnosti je zajistit, aby společnost nebyla poškozena jednáním osob majících vliv na jednání společnosti. Z toho vychází ustálená judikatura Nejvyššího soudu (jak správně poukázali dovolatelé), která formulovala závěr, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009). Vzhledem k tomu, že posouzení platnosti smlouvy z hlediska ust. §196a odst. 3 obch. zák. je posouzením právním, měl odvolací soud ex officio zkoumat, zda byla sjednána tržní cena (s poučením žalobců podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Námitky dovolatelů týkající se data zániku jejich členství v dozorčí radě původní žalobkyně, jsou námitkami, které rozporují skutková zjištění učiněná prvoinstančním a odvolacím soudem, kterými je ovšem dovolací soud vázán. Tato skutková zjištění dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat nemůže.
Odvolací soud však zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě musí dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud totiž dovodil, že nebylo prokázáno, kdy bylo vzdání se funkcí ze dne 14. května 2001 doručeno společnosti, resp. jejímu představenstvu – nebylo tedy prokázáno, že by se představenstvo Dubské energetické o vzdání se funkcí členů dozorčí rady dozvědělo před konáním valné hromady dne 17. května 2001, tedy že na této valné hromadě mělo být jejich odstoupení z funkcí projednáno. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že ohledně této skutečnosti žalobci neunesli důkazní břemeno. Odvolací soud tak však učinil, aniž žalobce poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. v této souvislosti např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu