ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2790.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2790/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně M. Ch. , zastoupené Mgr. Radmilou Poločkovou Přibylovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, PSČ 738 01, proti žalované M & M reality holding a. s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 1675/2, PSČ 110 00, IČO 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, PSČ 702 00, o zaplacení částky 343 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 29/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015, č. j. 96 Co 511/2014-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12 100 Kč k rukám Mgr. Radmily Poločkové Přibylové, advokátky se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, PSČ 738 01.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. srpna 2014, č. j. 42 C 29/2014-40, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 343 200 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 343 200 Kč od 9. 3. 2010 do 11. 3. 2010 (výrok pod bodem II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2015, č. j. 96 Co 511/2014-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího napadla žalovaná dovoláním, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odvozuje z toho, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje zamítnutí dovolání, neboť námitky dovolatelky jsou „nepřiléhavé a právně neudržitelné“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť k vymezení přípustnosti dovolání pouze uvádí, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla“. Tuto otázku však blíže neuvádí.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu