ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3204.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3204/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně EVOS-HYDRO, s.r.o. , se sídlem Ledeč nad Sázavou, Pivovarská 1003, PSČ 584 01, identifikační číslo osoby 47470984, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti žalovanému Městu Ledeč nad Sázavou , Ledeč nad Sázavou, Husovo nám. 7, PSČ 584 01, identifikační číslo osoby 00267759, zastoupenému Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Jaselská 1391, o zaplacení 3 374 747 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 108 C 35/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2015, č. j. 24 Co 477/2014-452, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 765 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce Mgr. Pavla Motla, advokáta se sídlem Mladá Boleslav, Jaselská 1391.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 24 Co 477/2014-452, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. května 2014, č. j. 108 C 35/2012-422, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 3 374 747 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uloženo nahradit žalovanému náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná obec v průběhu jednání s žalobkyní neprojevila vůli být zavázána k zaplacení jakékoliv ceny za zhotovení stavby „infrastruktury k průmyslové zóně Ledeč nad Sázavou – komunikace – napojení na silnici II/130“, realizované žalobkyní na pozemcích obce. Dovodil tak ze zjištění z žádosti žalobkyně ze dne 28. 3. 2008, adresované žalované obci, o udělení souhlasu s provedením stavby – sjezdu z komunikace na vlastní pozemky a ze smlouvy o právu provedení stavby na cizím pozemku č. OdMI/69/2010, uzavřené mezi účastníky, v níž žalovaný udělil žalobkyni souhlas pro účely vydání stavebního povolení a k provedení stavby na pozemcích obce, a v níž se žalobkyně zavázala provést stavbu na vlastní náklady. Rovněž ze zápisu o jednání zastupitelstva konaného dne 21. 4. 2008 vyplynulo, že předmětnou stavbu provede žalobkyně na vlastní náklady. Z provedených důkazů podle odvolacího soudu nevyplýval jakýkoliv závazek žalovaného k úhradě ceny za zhotovení komunikace či závazek k náhradě nákladů vynaložených žalobkyní na stavbu komunikace. Pokud žalovaný ve stanovisku ke kolaudačnímu souhlasu uvedl, že majetkoprávní vyrovnání bude zahájeno po vydání kolaudačního souhlasu, neprokazuje tato douška žalovaného žádné konkrétní ujednání o ceně díla či způsobu určení vyrovnání. Odvolací soud uzavřel, že pokud nebyl sjednán závazek žalovaného zaplatit žalobkyni za provedení díla konkrétně dohodnutou cenu a nedošlo ani ke stanovení způsobu jejího určení, a nebylo prokázáno, že by smluvní strany projevily ve smlouvě výslovně vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny s tím, že bude hrazena cena obvyklá (§546 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), nebyla smlouva o dílo uzavřena (§536 obch. zák.).
Odvolací soud dále dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na straně žalovaného nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně podle §451 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jež se aplikuje i v obchodních vztazích. Odvolací soud neshledal, že se v daném případě jednalo ve smyslu §451 obč. zák. o plnění bez právního důvodu, byla-li právním důvodem plnění žalobkyně spočívajícího ve zhotovení stavby na cizím pozemku na vlastní náklady platná smlouva o právu na provedení stavby na cizím pozemku. Odvolací soud nezjistil, že by se v dané věci jednalo o plnění z neplatného právního úkonu, nebo plnění z právního důvodu, který odpadl, či o plnění získané z nepoctivých zdrojů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že považuje dovolání za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Za neřešené právní otázky dovolatelka považuje:
1) Zda ujednání účastníků o tom, že stavba bude provedena „na vlastní náklady“ žalobce, lze bez dalšího považovat za ujednání stran o provedení díla bez nároku žalobce, jako zhotovitele, na odměnu ze strany osoby, jež se takovou stavbou obohatila.
2) Zda samotná skutečnost, že stavba byla realizována na cizím pozemku oprávněně či nikoliv, je rozhodná pro posouzení otázky, zda na straně majitele pozemku došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení.
3) Zda se jedná o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, bez toho, aniž by bylo postaveno najisto, jaký byl právní důvod k plnění, tj. v daném případě k investicím žalobce do cizí nemovité věci.
Dovolatelka má za to, že dovolání je důvodné pro nesprávné právní posouzení uplatněného nároku jak z titulu nároku na zaplacení ceny díla, tak z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného.
Dovolatelka je přesvědčena, že strany uzavřely smlouvu o dílo s tím, že projevily vůli uzavřít smlouvu i bez určení ceny nebo způsobu jejího určení. Podle dovolatelky nelze ujednání o tom, že žalobkyně provede stavbu na „vlastní náklady“ vyložit tak, že žalobkyně se zavázala zhotovit stavbu na pozemku žalovaného bez jakéhokoliv nároku na zaplacení ceny díla. Uvedené ujednání bylo podle dovolatelky třeba vyložit tak, že žalobkyně nese náklady provádění díla, a to až do okamžiku vzniku práva na zaplacení ceny díla. Smlouva o právu provedení stavby na cizím pozemku neobsahuje závazek žalobkyně provést dílo bez nároku na odměnu.
Pokud by právní názor o platném sjednání smlouvy o dílo nebyl akceptován, dovolatelka má za to, že má právo na zaplacení žalobou požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný se provedením díla žalobkyní na pozemcích žalovaného obohatil. Poukazuje na to, že pozemní komunikace, zhotovená žalobkyní, je podle zákona o pozemních komunikacích účelovou komunikací, není samostatnou věcí a je součástí pozemku vlastníka (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1868/2000), proto lze dovodit, že žalovaný se zpracováním, resp. zhodnocením pozemků činností žalobkyně obohatil. Podle dovolatelky předmětná smlouva o provedení stavby na cizím pozemku měla význam toliko pro účely řízení o vydání stavebního povolení, ale nikoliv pro řešení majetkoprávních vztahů mezi účastníky. V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4211/2010 a domnívá se, že odvolací soud se odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe, neboť ve vztahu k předmětné smlouvě o právu provedení stavby na cizím pozemku může být tato smlouva rozhodná pouze pro posouzení otázky, zda byla předmětná stavba zřízena oprávněně či nikoliv, avšak bez dalšího z ní nevyplývá dohoda stran ohledně vypořádání vzájemných nároků ve vztahu ke zhodnocení pozemku žalovaného stavební činností žalobkyně.
Dovolatelka poukazuje rovněž na stanovisko žalovaného k vydání kolaudačního souhlasu ze dne 21. 11. 2010, v němž žalovaný přislíbil, že majetkové vyrovnání bude zahájeno po vydání kolaudačního rozhodnutí. Má za to, že při posouzení nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení měl odvolací soud přihlédnout k dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž lze za dostatečný právní důvod k plnění považovat i příslib budoucího převodu vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008.). Podle dovolatelky lze toto rozhodnutí aplikovat i na danou věc, kdy žalobkyně poskytla plnění podle příslibu majetkoprávního vyrovnání s žalovaným.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podaném vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že pokud by bylo dovolání shledáno přípustným, navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Vlastní jazykový výklad předmětné smlouvy o právu provedení stavby na cizím pozemku je podle něj natolik jednoznačný, že nemůže být v žádné části zaměňován za účelově tvrzenou smlouvu o dílo, k níž projevy vůle účastníků nesměřovaly, což lze dovodit již z důkazu provedeného žádosti žalobkyně adresované žalovanému dopisem ze dne 28. 3. 2008, v níž žalobkyně žádá o udělení souhlasu s provedením záměru vybudovat sjezd z komunikace na vlastní pozemky. Žalovaný je přesvědčen, že zbudováním komunikace na pozemcích žalovaného naopak došlo ke znehodnocení jeho pozemků, neboť jeho pozemky jsou tak zatíženy cizí stavbou (komunikací). Stavbou přístupové komunikace k pozemkům žalobkyně, na nichž měla být v budoucnu vybudována fotovoltaická elektrárna, došlo naopak ke zhodnocení pozemků ve vlastnictví žalobkyně, o čemž svědčí prodej pozemku v jejím vlastnictví určité společnosti, která měla zřídit na koupených pozemcích stavbu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka položená dovolatelkou pod bodem prvním nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ze skutkových zjištění obou soudů je nepochybné, že vůle stran nesměřovala k uzavření úplatné smlouvy, proto se nemohlo jednat o smlouvu o dílo, a tudíž tato otázka nemá právní význam pro řešení dané věci.
Pokud se jedná o druhou a třetí otázku, položenou dovolatelkou, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani tyto otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Podle skutkových zjištění byla komunikace na pozemcích žalovaného budována za účelem zajištění přístupu k pozemkům ve vlastnictví žalobkyně, kdy nebylo prokázáno, že by žalovaný měl z investice žalobkyně do této stavby nějaký majetkový prospěch. Jestliže nebylo v dané věci prokázáno, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, pak otázka oprávněnosti či neoprávněnosti stavby na cizím pozemku není pro rozhodnutí rozhodující, na řešení této otázky rozhodnutí nestojí. Vychází-li dovolatelka v otázce třetí z tvrzení, že nebylo najisto postaveno, jaký byl právní důvod plnění k investicím žalobkyně do cizí nemovitosti, zakládá tuto otázku na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vyšel odvolací soud. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci si sjednali, že žalobkyně provede stavbu komunikace na pozemcích žalovaného na vlastní náklady, a to podle smlouvy o právu provedení stavby na cizím pozemku. Právním důvodem plnění tedy byla smlouva o zhotovení komunikace žalobkyní na vlastní náklady. Je-li tedy právní otázka postavena na tvrzení, které nebylo v řízení prokázáno, tedy že nebyl najisto postaven právní důvod plnění, nelze dovodit, že na této otázce by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu dovolacího soudu, týkající se okamžiku získání práva na vydání bezdůvodného obohacení a zhodnocení pozemku zpracováním, nelze dospět k závěru, že by tato judikatura na danou věc dopadala nebo že by se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud odchýlil, jestliže ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně na základě smlouvy mohla se souhlasem žalovaného vybudovat komunikaci na pozemcích žalovaného na vlastní náklady za účelem přístupu k vlastním pozemkům. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury řešící otázku nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nebylo-li možno ze skutkových zjištění dovodit, že ke vzniku bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobkyně došlo, či že by se žalovaný nějakým způsobem zavázal nahradit žalobkyni náklady na budování komunikace k pozemkům v jejím vlastnictví.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu