ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3306.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3306/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. Z. S. , místem podnikání v Pardubicích, Na Drážce 418, PSČ 530 03, IČO 63603161, proti žalovanému P. G. , místem podnikání ve Svratouchu, Svratouch 112, PSČ 539 42, IČO 45520836, zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, PSČ 537 01, o zaplacení částky 1 602 712,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 69/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Cmo 47/2014–288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 58 Cm 69/2011–269, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 190 155 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 2. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 1 412 557,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II), stanovil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 99 844 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o povinnosti žalobce i žalovaného nahradit státu náklady řízení (výroky pod bodem IV a V).
K odvolání, kterým žalobce napadl nákladový výrok pod bodem III, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Cmo 47/2014–288, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 127 932,40 Kč a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 126,10 Kč.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil, že ač bylo žalobě vyhověno pouze do výše 190 155 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta, závisela výše přiznaného nároku zcela na znaleckém posudku, proto postupoval podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, na něž odkázal odvolací soud, dle dovolatele nedopadá na daný případ, neboť ztrátu podnikatele bylo možné zjistit z účetnictví podnikatele, případně z jeho daňové evidence, výše plnění proto nezávisí na znaleckém posudku.
Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, podle kterého nelze použít ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. v těch případech, kdy byl znalecký posudek prováděn jen k doložení základu uplatňovaného žalobního nároku.
Z důvodů výše uvedených žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že potvrdí třetí výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud úvodem poznamenává, že v řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod l. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, na které poukazuje dovolatel, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. nelze použít v těch případech, kdy byl znalecký posudek prováděn jen k doložení základu uplatňovaného žalobního nároku. Znalecký posudek musí být prováděn proto, aby byla zjištěna výše nároku, nikoli samotný základ nároku.
Z výše uvedeného rozhodnutí vyplývá, že pro aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je třeba rozlišovat, co je úkolem znalce, zda posouzení výše plnění nebo samotného základu nároku. Přímo z ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že takto lze o náhradě nákladů řízení rozhodovat pouze v těch případech, kdy znalec posuzuje výši plnění. Pokud znalecký posudek zkoumá samotný základ nároku, nelze podle §142 odst. 3 postupovat. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. února 2012, č. j. 58 Cm 69/2011–74, ustanovil Ing. Jaromíra Půlpána znalcem z oboru ekonomika. Úkolem znalce podle tohoto usnesení bylo vyčíslení případné ztráty z podnikání žalovaného za období 08/07 – 12/10. V posuzovaném případě tedy znalecký posudek sloužil ke zjištění výše plnění podle ztráty žalovaného. Nebylo sporu o tom, že žalovaný měl žalobci vrátit poskytnutý vklad tichého společníka, spornou byla však výše tohoto plnění, neboť závisela na ztrátě, popřípadě zisku žalovaného. Znalecký posudek směřoval k určení výše ztráty žalovaného, tedy výši plnění a nikoli k samotnému základu nároku. Postup odvolacího soudu byl proto správný, rozhodl-li o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Pokud by podle tohoto ustanovení odvolací soud nepostupoval, učinil by své rozhodnutí nepředvídatelným.
Dále dovolatel namítá, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, není přiléhavý, neboť v citovaném rozhodnutí se posuzovala náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění, jež zcela závisí na znaleckém posudku. V daném případě však znalec zjišťoval ztrátu podnikatele, kterou lze zjistit i z účetnictví podnikatele, popřípadě z daňové evidence a není nutné zpracování znaleckého posudku.
Této námitce dovolatele nelze přisvědčit. Stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977.).
Dovolatel se nesprávně domnívá, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení neměl postupovat podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť znaleckým posudkem sice byla zjištěna výše ztráty podnikatele, ale tuto bylo možno zjistit i jinak. Obdobný postup obecného soudu zkritizoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12. Ústavní soud uvedl, že ustanoví-li soud znalce k posouzení výše ušlého zisku, není možné, aby poté tentýž soud tvrdil, že jeho rozhodnutí v této otázce na znaleckém posudku vlastně nezáviselo, a to obzvlášť za situace, kdy o závěry znaleckého posudku tento soud opřel své výsledné rozhodnutí, tedy výši ušlého zisku z něj zcela převzal.
Odvolací soud postupoval správně, když rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plnění závisela na znaleckém posudku.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu