ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.468.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 468/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně V. Š. , zastoupené JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, proti žalované Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956 , zastoupené JUDr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o 144.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 345/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2012, č. j. 58 Co 167/2012-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.937,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. října 2011, č. j. 24 C 345/2009-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 128.898,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu o zaplacení částky 15.102,- Kč s příslušenstvím a co do zaplacení úroku z prodlení z částky 128.898,- Kč ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády 163/2005 Sb. od 16. října 2009 do 28. listopadu 2009 zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 144.000,- Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění za odcizené vozidlo Ford Tranzit SPZ 4A9 7277.
K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil. Souhlasil i s jeho právním posouzením věci.
Uvedl, že předmětem sporu v dané věci byla otázka, zda a ke kterému datu došlo k přechodu vlastnictví předmětného vozidla na svědka B. a zda tedy před vznikem pojistné události došlo ke změně vlastníka, a tudíž k zániku pojištění. Existence pojistné události a výše pojistného plnění byla mezi účastníky nesporná.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §133 odst. 1 a §601 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že pokud nelze dovodit jednoznačný závěr o tom, ke kterému okamžiku mělo dojít k nabytí vlastnického práva pana B. k předmětnému vozidlu, přičemž je zcela jednoznačné, že k tomu nemělo dojít předáním vozidla dle §133 odst. 1 obč. zák., je třeba ujednání účastníků v tomto směru hodnotit jako neurčité a v důsledku toho dle §37 odst. 1 obč. zák. neplatné. Vzhledem k tomu, že ujednání o okamžiku přechodu vlastnického práva je třeba považovat za podstatnou součást kupní smlouvy, kterou nelze oddělit od ostatního obsahu, je třeba veškerá ujednání o koupi předmětného vozidla považovat za neplatná dle §41 obč. zák. Uzavřel tedy, že za této situace byla žalobkyně minimálně k datu pojistné události dosud vlastníkem předmětného vozidla a vzniklo jí právo na výplatu pojistného plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalovaná dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, jelikož přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Polemizuje-li dovolatelka s hodnocením důkazů rozhodčím soudem, pak dovolací soud akcentuje, že při hodnocení, zda jsou (či nikoli) dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ust. §31 a násl. zákona o rozhodčím řízení nelze hodnotit obsahovou stránku věci projednávané v rozhodčím řízení.
Vytýká-li dovolatelka, že rozhodnutím odvolacího soudu byla narušena rovnost stran v řízení před soudem a právo žalované na spravedlivý proces, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11).
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat,
jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 6.260,- Kč podle §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (1.377,60 Kč), celkem tedy částku 7.937,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu