Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2015, sp. zn. 23 Cdo 4695/2014 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4695.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4695.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4695/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. MUDr. M. B., a 2. P. B. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o zaplacení částky 906 447 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 249/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. 68 Co 539/2013-321, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 133 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Dvořáčka, advokáta, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00. III. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. 19 C 249/2008-281, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 766 882 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené ve výroku tohoto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2014, č. j. 68 Co 539/2013-321, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se žádostí o zaplacení částky 766 882 Kč s úroky z prodlení se zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (výroky pod body II a III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena otázka, která má pro rozhodnutí o vědci určující význam a současně má tato otázka význam nejenom pro konkrétní věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Je přitom podle názoru dovolatele nezbytné posoudit problematiku „1. vad díla a jejich vytýkání, 2. práva na odstoupení od smlouvy, 3. věrohodnosti výpovědi, 4. významu nesporných skutečností a 5. postupu a odpovědnosti zhotovitele při provádění díla“. Důvod dovolání spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, zejména právní povahy odpovědnosti zhotovitele za dílo v jednotlivých fázích stavby a související možnosti objednatele do díla zasahovat. Dalším důvodem dovolání je podle žalobce otázka hodnocení důkazů. Dovolatel také výslovně napadl výrok o náhradě nákladů řízení a poukázal na to, že výše nákladů řízení bezmála dosáhla žalované částky, což je podle jeho názoru v rozporu s obecně vnímaným principem proporcionality nákladů řízení k předmětu sporu a kontextem případu. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci zpět k dalšímu projednání a rozhodnutí. Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že námitky žalobce směřují pouze do hodnocení důkazů odvolacím soudem, a že v něm není uvedeno, v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené dovolací praxe, resp. postrádá uvedení relevantního dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) reflektující též obsah ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání se mu jeví jako nepřípustné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č.293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, - dále opět jen „o. s. ř.“). Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). V této souvislosti je třeba i podotknout, že to, že dovolatel má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. splnění předpokladů přípustnosti dovolání (posuzováno z obsahového hlediska) dovolatel nedostál, a to i pokud se týká dovolání v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ). V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může se druhý žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 30. dubna 2015 JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2015
Spisová značka:23 Cdo 4695/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4695.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 2198/15
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19