ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4779.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4779/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) T. K. , a b) L. K. , oba zastoupeni JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalované Prostav, s.r.o. , se sídlem v Poděbradech, Na Chmelnici 533/II, identifikační číslo osoby 25105914, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o zaplacení 2,495.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 148/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 29 Co 293/2014-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 25. října 2013, č. j. 8 C 148/2010-138, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované bylo uloženo uhradit žalobcům částku 2,495.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvod dle ustanovení §241a o. s. ř.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelé v dovolání v projednávané věci nedostáli. Skutečnost, že dovolatelé mají jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, že názor odvolacího soudu považují za nesprávný a v rozporu s právní úpravou, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Jsou-li součástí námitek dovolatelů k nesprávnému právnímu posouzení věci námitky k vadnému procesnímu postupu odvolacího soudu, je nutno uzavřít, že těmito námitkami dovolatelé rovněž nijak nevymezili přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Poukazují-li dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, dovolací soud uvádí, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil otázku posouzení dopadů ustanovení §428 odst. 3 obch. zák. na možnost objednatele domoci se přiznání práv z odpovědnosti za vady díla u soudu, kterou se však v dané věci odvolací soud vůbec nezabýval. Shodný závěr pak platí i ohledně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008, na který dovolatelé rovněž odkazují. Ani v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval otázkami, které by byly relevantní pro rozhodnutí odvolacího soudu v předmětném sporu. Navíc ani dovolatelé nevymezili, jakým svým konkrétním řešením které konkrétní právní otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů učiněných v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Konečně pokud jde o námitku podjatosti a z ní vyplývající vyloučenosti soudce, ta je uplatnitelná jen jako vada řízení podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. K takovéto vadě sice dovolací soud přihlédne (§242 odst. 3 o. s. ř) avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné. O takovýto případ však v souzené věci – viz výše – nejde.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobců jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu