ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4988.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4988/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně A.S.K., spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 25, identifikační číslo osoby 25108557, zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 559/28, proti žalované BENNET a. s. , se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 815/130 , zastoupené Mgr. Michaelou Zdvihalovou Lorencovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Na Čihadle 61, o zaplacení 1,267.481,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení 1,731.477 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 160/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2014, č. j. 4 Cmo 37/2014-705, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 12. srpna 2013, č. j. 19 Cm 160/2001-676, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 245.092,50 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), co do částky 2,753.865,50 Kč s příslušenstvím a co do úroků z prodlení z částky 245.092,50 Kč od 30. 10. 2000 do 4. 10. 2001 žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodech II., III. a IV. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud nesprávně právně posoudil odstoupení žalované od smlouvy o dílo, když její jednání mělo být „v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu ustanovení §265 obch. zák. a v rozporu s dobrými mravy, které požívají ochranu podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.“, přičemž poukazuje na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, a odvolací soud (oproti mínění dovolatelky) svými závěry nevybočil ani z limitů posuzování možného rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 2885/2010, kde Nejvyšší soud vyslovil, že „aplikace zásad poctivého obchodního styku při výkonu práva z odpovědnosti za vady je případná pouze ve výjimečných případech, a to zejména za situace, kdy je vymáhání práva z odpovědnosti za vady výrazem zneužití práva oprávněného účastníka na úkor druhého účastníka. Tak tomu bude zejména tehdy, kdy oprávněnému účastníku nevznikla z porušení práva žádná újma a jeho uplatnění by bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva“.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu