ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.5457.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 5457/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně RWE Energie, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Strašnicích, Limuzská 3135/12, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalovanému Ing. Z. F., Ph.D. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karlín, Rohanské nábřeží 657/7, o zaplacení částky 346.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 265/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 8 Cmo 351/2013-244, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 8. července 2013, č. j. 48 Cm 265/2008-213, uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 346.062,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. června 2014, č. j. 8 Cmo 351/2013-244, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., co do jistiny potvrdil (první výrok), ve zbylé částí výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vychází ze zásad zákazu retroaktivního výkladu a legitimního očekávání účastníků. Žalovaný uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci na základě ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť soudy obou stupňů a) připustily retroaktivní účinky dodatku smlouvy, b) se nevypořádaly s námitkou žalovaného, že mezi stranami nebyla řádně sjednána jakkoliv úplata za překročení denní rezervované kapacity a c) nesprávně hodnotily břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše požadovaného nároku. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je přesvědčená, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolání je nepřípustné, a proto má být dovolacím soudem odmítnuto.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé týkající se jistiny; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů a příslušenství se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu týkající se možnosti smluvně založit účinnost dohody (v tomto případě změny závazku) přede dnem jejího uzavření. Při posouzení této otázky však odvolací soud správně rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, ve kterém dovolací soud uvedl, že ústavněprávní princip zákazu zpětné účinnosti zavazuje zákonodárce v legislativním procesu. Smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásadní smluvní autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků).
Odkazuje-li dovolatel dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněné pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není tento odkaz přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí řeší otázku, zda lze dohodou účastníků zrušit smlouvu o převodu obchodních podílů uzavřenou podle §115 obch. zák. poté, co došlo k převodu obchodních podílů a zápisu příslušných změn do obchodního rejstříku. Jiný právní názor však nelze dovodit ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005, uveřejněného pod číslem 60/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém dovolací soud uvádí, že zpětně mohou účinky právního úkonu působit, stanoví-li tak zákon nebo přípustná dohoda účastníků. Tato citovaná rozhodnutí je nutné chápat tak, že v případě nepochybného a výslovného smluvního ujednání je obecně zpětná účinnost dohody přípustná, pokud není v rozporu s kogentní normou. Tak tomu je například i v dovolatelem uváděném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 331/2006, neboť způsob zániku účasti společníka na společnosti s ručením omezeným je upraven taxativním výčtem.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, kterými napadá posouzení vzájemného vztahu dodatku smlouvy a ceníku, na který smlouva odkazovala, a hodnocení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně výše požadovaného nároku. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu