ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.591.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 591/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DARE - EUROOKNA, s.r.o. , se sídlem v Brně, Sochorova 3032/2, Žabovřesky, PSČ 616 00, IČO 25321129, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, proti žalované KALÁB-stavební firma, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, PSČ 639 00, IČO 49436589, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 189 318,20 Kč příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (19) 16 Cm 163/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. 8 Cmo 272/2014-424, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. 8 Cmo 272/2014-424, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. 8 Cmo 272/2014-424, se ve výroku II. a v závislých výrocích III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení ceny eurooken, která dodala žalované na základě přiobjednávky ke smlouvě o dílo ze dne 17. července 2000, uzavřené mezi účastnicemi, jejichž dodávku žalované vyúčtovala ve výši 189 318,20 Kč, avšak ta ji nezaplatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. (19) 16 Cm 163/2004-400, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 166 789,35 Kč včetně příslušenství (výrok pod bodem I.), rozhodl o vrácení zálohy na znalečném (výrok pod bodem II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení nákladů vynaložených státem (výrok pod bodem III. a IV.).
Krajský soud v Brně tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 15. ledna 2013, č. j. (19) 16 Cm 163/2004-234, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2013, č. j. 8 Cmo 104/2013-331. Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4331/2010-177, kterým zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 284/2009-148.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. října 2014, č. j. 8 Cmo 272/2014-424, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok pod bodem I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok pod bodem II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. ohledně nákladů řízení České republiky (výrok pod bodem III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV.). Odvolací soud odkázal na skutková zjištění a právní posouzení učiněné v jeho předchozím usnesení ze dne 11. června 2013, č. j. 8 Cmo 104/2013-331. V tomto usnesení, které předcházelo oběma výše uvedeným rozsudkům, Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že smlouva o dílo ze dne 17. července 2000 byla uzavřena platně, protože předmět plnění v ní byl určen dostatečně určitě. Před uzavřením smlouvy bylo žalobkyni známo, že projektovou dokumentaci zpracovanou Ing. arch. M., podle níž mělo být dílo zhotoveno, tvoří pouze seznam truhlářských prvků. Přesto však byla žalobkyně ochotna smlouvu uzavřít a podle této dokumentace zpracovala cenovou nabídku a posléze okna vyrobila. Pro posouzení věci považoval soud za podstatné, zda byla okna zhotovena v rozměrovém členění vyplývajícím z výpisu truhlářských prvků zhotoveného Ing. arch. M. Odvolací soud dospěl k závěru, že původní okna řádně zhotovena nebyla. Zásadním problémem bylo nesprávné členění oken T13. Žalobkyně musela znát tvary a rozměry oken, která byla předmětem smlouvy o dílo, původní okna však byla zhotovena v rozporu s dokumentací dodanou žalovanou. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že po první dodávce oken nedošlo mezi účastníky řízení (ani na jednání dne 22. 8. 2000) k uzavření žádné smlouvy, podle níž by měla být vyrobena další okna, a to ani ve formě dodatku k původní smlouvě. Konstatoval, že z provedeného dokazování nelze ani dospět ke skutkovému zjištění, že nová okna byla „přiobjednávkou“, tedy plněním nad rámec původní smlouvy. Nová dodávka oken byla plněním poskytnutým místo původně vyrobených oken a nikoli dalším plněním nad rámec původního díla. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána notifikace vad díla žalovanou ani předloženými objednávkami, ani zápisem z jednání ze dne 22. 8. 2000. Uzavřel, že žádný z účastníků řízení neprokázal svá sporná skutková tvrzení, tj. žalobkyně neprokázala „přiobjednávku“ dalších oken žalovanou, popřípadě uzavření nové smlouvy o dílo v ústní formě a žalovaná neprokázala své tvrzení, že ke zhotovení a dodání nových oken žalobkyní došlo na základě její reklamace.
Odvolací soud vyslovil závazný právní názor pro soud prvního stupně, že požadované plnění, jehož se žalobkyně domáhá, tj. úhrada ceny dodávky 11 kusů oken T13, poskytnuté žalobkyní žalované po jednání dne 22. 8. 2000, není plněním podle původní smlouvy, ani plněním z důvodu nové smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky řízení, popřípadě dodatků k původní smlouvě, ani plněním z důvodu reklamačních nároků žalované. Žalovaná předáním projektové dokumentace žalobkyni v souladu se smlouvou splnila své smluvní povinnosti a věc nelze podle názoru odvolacího soudu posuzovat ani podle ustanovení o náhradě škody. S ohledem na tuto skutečnost může být uvedené plnění posuzováno podle odvolacího soudu toliko jako plnění bez právního důvodu, tedy jako bezdůvodné obohacení.
Krajský soud v Brně, vázán závazným právním názorem Vrchního soudu v Olomouci, vyšel ze shodných tvrzení účastníků, že žalobkyně dne 27. 9. 2000 předala žalované nová okna na základě jednání ze dne 22. 8. 2000, žalovaná je 27. 9. 2000 převzala, a jelikož zmíněná okna byla zabudována do nemovitosti v P., B., bezdůvodné obohacení by bylo možno vydat pouze formou peněžité náhrady. Na základě znaleckého posudku určil Krajský soud v Brně výši peněžitého plnění, odpovídající hodnotě zabudovaných oken typu T13, na částku 166 789,35 Kč, kterou žalobkyni přiznal včetně úroků z prodlení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Odvolací soud k námitce žalované, že k reklamaci vad díla muselo dojít při jednání dne 22. 8. 2000, uvedl, že toto tvrzení nebylo prokázáno, jelikož prokázána byla pouze reklamace investora vůči žalované, neboť jednání svolané na den 22. 8. 2000 mělo za cíl řešit pouze reklamaci investora vůči žalované, týkající se díla zhotovovaného žalobkyní. Žalovaná dopisem ze dne 11. 1. 2001 vytkla žalobkyni vadu první dodávky oken spočívající v nesprávném poloměru horní části okna, avšak touto vadou první dodávka oken podle skutkových zjištění odvolacího soudu netrpěla. Vady spočívaly v nesprávném umístění poutce okna a šířce okenních rámů a tyto vady uvedeným dopisem vytknuty nebyly. Odvolací soud uzavřel, že v řízení se tak žalované nepodařilo prokázat, že řádně reklamovala vady díla dodaného podle smlouvy ze dne 17. července 2000.
Odvolací soud dále dovodil, že pokud žalovaná zaplatila žalobkyni za vadné plnění, které řádně nereklamovala, není důležité, že toto plnění, které od žalobkyně převzala, nemohla fakticky použít. Odvolací soud neshledal důvody k použití ustanovení §265 obch. zák., jelikož k neúspěchu účastníka řízení v tomto případě došlo z důvodu nesprávného postupu při reklamaci vad.
Proti výroku I., II. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. 8 Cmo 272/2014-424, podala žalovaná dovolání, které je podle jejího názoru přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky náležitosti formy a obsahu notifikace vad díla podle smluvní úpravy smlouvy o dílo v obchodním zákoníku. Podle dovolatelky je dovolání přípustné i proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neprovedl-li odvolací soud výklad jednostranného právního úkonu dovolatelky (reklamačního dopisu zástupkyně dovolatelky ze dne 11. 1. 2001) v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a odchýlil se i od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004 a ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, který zjištěný skutkový stav posoudil právně tak, že ze strany dovolatelky, jako objednatelky, nebyly splněny zákonné podmínky pro notifikaci vady díla žalobkyni, jejíž první dodávka oken T 13 byla vadná, proto nemůže být tzv. druhá dodávka oken T 13, jejíž zaplacení je předmětem projednávaného sporu, posuzována jako uspokojení nároku dodavatelky z titulu odpovědnosti žalobkyně za vady díla, a je nutné provedené plnění posoudit jako plnění bez právního důvodu, které je dovolatelka povinna zaplatit.
Dovolatelka namítá, že na základě skutkových zjištění soudu je možné dospět k závěru, že T. D., jako osoba oprávněná za dovolatelku jednat ve věcech Smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 2000, jednoznačně projednávala se žalobkyní vyřešení existující vady tzv. první dodávky oken dne 22. 8. 2000. Na tomto jednání strany vzniklé vady popsaly a projednaly. Tím byla podle dovolatelky splněna podmínka oznámení vady podle §562 obch. zák. Skutečnost, že svědek D. uvedl, že předpokládal, že byl již před jednáním konaným dne 22. 8. 2000 sepsán „reklamační dopis“, neboť bez informace o vadnosti dodávky by se strany k jejímu projednání nesešly, nevylučuje, že samotné projednání vadné dodávky 22. 8. 2000 je dostatečné pro splnění podmínky notifikace vady podle ustanovení §562 obch. zák.
Žalovaná má za to, že odvolací soud věc posoudil formalisticky, protože vychází z podmínky, že reklamaci vad díla je nutné provést písemně a označit takový úkon slovem „reklamace“. Nevyřešenou právní otázkou tedy je, jaké náležitosti musí oznámení vad splňovat a jakou formou musí být učiněno. Dovolatelka je toho názoru, že tato otázka nebyla doposud Nejvyšším soudem řešena.
V případě, že by Nejvyšší soud považoval rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3244/2007 za vyřešení uvedené právní otázky, pak dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o zásadě bezformálnosti právních úkonů v citovaném rozsudku.
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení z hlediska výkladu obsahu opakovaného oznámení vady díla, které je obsahem dopisu zástupkyně dovolatelky ze dne 11. 1. 2001. Závěr odvolacího soudu, že tímto dopisem nebyla reklamována vada, která byla soudem na tzv. první dodávce oken zjištěna, je přepjatý formalismus. Dovolatelka proto považuje za nutné, aby Nejvyšší soud vyřešil otázku obsahu oznámení vady díla podle §562 odst. 2 obch. zák. a vyložil toto ustanovení z hlediska nutnosti rozsahu a přesnosti specifikace namítané vady díla.
Dovolatelka má za to, že v judikatuře Nejvyššího soudu není doposud řešena otázka, zda při posuzování oprávněnosti nároku zhotovitele, který dodal vědomě vadné dílo, následně dodal novou dodávku v souladu se smlouvou o dílo, a požaduje zaplacení obou dodávek z titulu bezdůvodného obohacení ve spojení s námitkou nedostatečného vytčení vad díla, lze užít ustanovení §265 obch. zák., které stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Dovolatelka dále namítá, že žalovaná není a nemůže být tou osobou, která se plněním žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 478/2012. První dodávka oken byla vadná, následně žalobkyně dodala tzv. nová okna, která byla ve správném členění a správných rozměrech a byla upravená oproti původní variantě podle dodatečných požadavků Ing. arch. M. jako zástupce investora. Podle dovolatelky je nutné přihlédnout k tomu, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Provedení vadné dodávky bylo přitom protiprávním jednáním žalobkyně.
Dovolatelka napadá i výrok II. o náhradě nákladů řízení, kterým odvolací soud rozhodl o změně výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 541 460,36 Kč, tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Neřešenou právní otázkou podle dovolatelky je otázka, zda za důvod hodný zvláštního zřetele lze podle ustanovení §150 o. s. ř. považovat situaci, kdy v části, v níž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení části nároku (v daném případě smluvní pokuty), byla žaloba vzata zpět již před prvním jednáním ve věci samé a v další části nároku řízení probíhalo řadu let. Tedy zda má délka řízení být jedním z důvodů, které lze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele pro účely nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Přípustnost dovolání vymezuje dovolatelka i tím, že napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu, která vychází z toho, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, doplněná zásadou zavinění. Dovolatelka přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014.
Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že se nevypořádal s její námitkou o neúčelnosti nákladů řízení, když účelností nákladů řízení se vůbec nezabýval.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť se domnívá, že dovolání žalované není přípustné, jelikož žalovaná nedostála požadavkům vymezeným na přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v posouzení otázky náležitostí a formy notifikace vad. V řízení bylo prokázáno, že tzv. „první dodávka oken“ byla vadná, jelikož nebyla zhotovena v rozměrovém členění vyplývajícím z výpisu truhlářských prvků zhotoveného Ing. arch. M. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že došlo k reklamaci této vady. Žalovaná v řízení ani netvrdila, jak mělo k notifikaci vad díla žalobkyni dojít, jen uváděla, že jednání uskutečněné dne 22. 8. 2000 lze považovat za notifikaci vad. Pro otázku, zda došlo k notifikaci vad, nejsou v tomto případě rozhodné ani obecné náležitosti notifikačního prohlášení, ani jeho případná zákonem vyžadovaná forma. Rozhodné je, zda žalovaná prokázala, že k notifikaci vad díla určitým konkrétním způsobem došlo. Žalovaná však v řízení neuvedla žádná konkrétní skutková tvrzení, podle kterých by mělo k notifikaci dojít. Pokud tedy dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil to, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro notifikaci vady díla žalobkyni jako zhotoviteli, ve skutečnosti napadá skutkové zjištění odvolacího soudu, že k reklamaci nedošlo. Odvolací soud však dospěl ke skutkovému závěru, že notifikace vad vůbec nebyla v daném případě provedena, nikoli že byla provedena, ale neplatně či v nedostatečné formě.
Pokud bylo v řízení prokázáno, že k notifikaci vad nedošlo, přičemž toto skutkové zjištění nemůže Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumávat, pak není na místě zabývat se otázkou náležitosti a formy notifikace vad. Tyto námitky žalované tedy nezakládají přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V tomto ohledu je nadbytečné zabývat se námitkami dovolatelky ohledně zásady bezformálnosti právních úkonů.
Nejvyšší soud avšak dospěl k závěru, že dovolání je přípustné v té části, kterou dovolatelka brojí proti měnícímu nákladovému výroku II. odvolacího soudu. V této části, vztahující se k možnosti aplikace §150 o. s. ř., je dovolání i důvodné.
Nejvyšší soud při přezkoumání závěrů odvolacího soudu vyšel nejprve z toho, že žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 189 318,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z této částky od 31. 12. 2000 do zaplacení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. října 2005, č. j. 16 Cm 163/2004-27, zastavil řízení o smluvní pokutě ve výši 1 363 091 Kč, neboť v této části vzala žalobkyně žalobu zpět podáním na č. l. 24 a 25 spisu.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že změnil nákladový výrok soudu prvního stupně z toho důvodu, že soud prvního stupně nevzal při rozhodování o nákladech řízení do úvahy fakt, že předmětem řízení byla podle žaloby i smluvní pokuta a v této části byla žaloba vzata zpět, aniž žalobkyně uvedla důvod. Výrok o nákladech řízení by tak měl být vydán v souladu s ustanovením §142 odst. 2 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. a žalobkyně by měla být zavázána zaplatit žalované poměrnou část nákladů řízení dle poměru úspěchu ve věci. Potud odvolací soud učinil správný právní závěr.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. platí, že pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
V dané věci je nepochybné, že zastavení řízení o smluvní pokutě zavinila žalobkyně zpětvzetím žaloby před prvním jednáním ve věci. Důvod tohoto zpětvzetí žalobkyně neuvedla.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967 vyplývá, že právo na náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu ve sporu je upraveno v ustanovení §142 o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že právo na náhradu nákladů řízení má ten účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle §42 odst. 3, §79 odst. 1, §80 o. s. ř.).
V dané věci byla žalovaná úspěšná co do částky 1 363 091 Kč představující smluvní pokutu, o níž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Oproti tomu byla žalovaná ve věci neúspěšná co do částky 189 318,20 Kč, neboť žalobě bylo v tomto rozsahu vyhověno. Z uvedeného je zřejmé, že nelze aplikovat ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., neboť tento se použije tehdy, měl-li účastník ve věci plný úspěch.
Ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 74/67 se dále uvádí, že ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku a aplikace tohoto zákonného ustanovení není podmíněna zastavením celého řízení. Výslovně v této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že ve vztahu k části nároku, ohledně které bylo řízení zastaveno a která nebyla předmětem meritorního rozhodnutí ve věci samé, nelze rozhodovat podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., ale v režimu ustanovení §146 o. s. ř.
Pokud však odvolací soud aplikoval §150 o. s. ř., podle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, a žalované náklady řízení podle §150 o. s. ř. nepřiznal, když mimořádné poměry věci spatřoval v tom, že v části, v níž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení smluvní pokuty, byla žaloba vzata zpět již před prvním jednáním ve věci samé a řízení, které poté probíhalo po řadu let a v němž byla úspěšná žalobkyně, bylo vedeno pouze o zaplacení druhé dodávky oken, dovolací soud dospěl k závěru, že v této části dovolání je dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. naplněn.
Uvedené ustanovení umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal.
Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2940/2013, též předešlé rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, a i rozhodnutí ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014 – všechna veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ).
Z uvedeného mimo jiné plyne, že zásadu úspěchu ve věci, kterou je úprava náhrady nákladů řízení obecně ovládána, nelze v zásadě prolomit pouze na základě okolností stojících na jedné straně sporu.
Odvolací soud odůvodnil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. tím, že mimořádné poměry věci spatřuje v tom, že v části, v níž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení smluvní pokuty, byla žaloba vzata zpět již před prvním jednáním ve věci samé a řízení, které poté probíhalo řadu let a v němž byla úspěšná žalobkyně, bylo vedeno pouze o zaplacení druhé dodávky oken.
Z odůvodnění odvolacího soudu tak nevyplývá, zda se zabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry všech účastníků řízení. Soud nezkoumal ani důsledky nepřiznání náklady řízení pro žalovanou.
K námitce dovolatelky, zda může délka řízení odůvodnit aplikaci §150 o. s. ř. dovolací soud uvádí, že nikoli. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, délka řízení by mohla být vadou zakládající pochybení soudů, ale není důvodu, aby důsledky pochybení dolehly toliko na žalobkyni a žalovaný z nich naopak profitoval.
Ohledně námitky k účelnosti vynaložených nákladů nutno konstatovat, že otázka účelnosti nákladů řízení nebyla předmětem odvolacího řízení, účelností nákladů řízení se odvolací soud nezabýval, tudíž Nejvyšší soud nemůže účelnost nákladů řízení přezkoumávat, a to navíc za situace, kdy odvolací soud nesprávně aplikoval §150 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu zrušil spolu se závislými výroky III. a IV. (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud na základě ustanovení §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu