Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2015, sp. zn. 23 Cdo 903/2013 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.903.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.903.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 903/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Gardenline s.r.o., identifikační číslo osoby 27263827, se sídlem v Litoměřicích, Šeříková 405/13, zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované N + N Konstrukce a dopravní stavby Litoměřice, s.r.o. identifikační číslo osoby 44564287, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 2215, zastoupené JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, o zaplacení částky 101.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 205/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2012, č. j. 17 Co 403/2010-280, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 15 C 205/2007-244, rozhodl o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 101.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení přeplatku na znalečném (výrok III.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru o důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 101.000,- Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky došlo k ukončení jednání o uzavření plánované smlouvy o dílo, aniž by k tomu žalovaná měla legitimní důvod. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná v průběhu ledna 2007 oznámila zadavateli, se kterým měla uzavřít smluvní závazek, změnu subdodavatele a následně došlo k uzavření smlouvy žalované s jiným subdodavatelem, jehož cenová nabídka byla ještě vyšší než cenová nabídka učiněná žalobkyní. Nabídka lepšího cenového zvýhodnění ze strany nového subdodavatele přitom ani v řízení prokázána nebyla. Soud prvního stupně s odkazem na §415 zákona č. 40/1964 Sb. (dále též jenobč. zák.“), ve spojení s §420 obč. zák. dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s jednáním žalované vznikla žalobkyni škoda především v podobě ušlého zisku. Výše škody měla být určena znaleckým posudkem ve výši minimálně 311.000,- Kč, žalobkyně však požadovala pouze 101.000,- Kč. Podle soudu prvního stupně žalovaná dávala dlouhodobě jednoznačně najevo, že vyjednávání mezi účastníky směřuje k uzavření smlouvy, ale pak překvapivě, podle soudu prvního stupně v rozporu s principem dobré vůle a vzájemné důvěry v rámci obchodního styku, zcela změnila svoje stanovisko a uzavřela smlouvu v průběhu realizace veřejné zakázky s jiným subdodavatelem. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem, rozsudkem výše specifikovaným, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalované nevznikla povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o dílo na realizaci části veřejné zakázky. Nemohlo tak ze strany žalované dojít k porušení povinnosti uzavřít smlouvu o dílo se žalobkyní a z tohoto důvodu vzniku škody na straně žalobkyně, neboť chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu, tj. protiprávní jednání. Podle odvolacího soudu se v obecné rovině nelze ztotožnit se soudem prvního stupně, že porušení prevenční povinnosti může spočívat i v tom, že jedna ze stran ukončí jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod v situaci, kdy jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, že druhá strana byla v dobré víře, že předpokládaná smlouva uzavřena bude. V takovém případě se lze domáhat náhrady škody spočívající na vynaložení nákladů spojených s jednáním o uzavření smlouvy, neboť se jedná o výdaje, které byly v důsledku ukončení jednání o uzavření smlouvy vynaloženy zbytečně. Zároveň se však musí zásadně jednat o výdaje, které nejsou v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy běžné (obvyklé), protože s vynaložením obvyklých nákladů musí zájemce o uzavření smlouvy počítat bez ohledu na to, zda k uzavření smlouvy dojde či nikoli. Podle odvolacího soudu by v dané věci připadala v úvahu též náhrada škody spočívající ve vynaložení výdajů (i běžných) žalobkyní v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy o dílo, pokud by byly vynaloženy v situaci, kdy již žalovaná neměla v úmyslu uzavřít se žalobkyní smlouvu o dílo, avšak o změně svého postoje by žalobkyni neinformovala. Takových nároků se však žalobkyně nedomáhala. Naopak již v žalobě uvedla, že byť vynaložené náklady na zpracování nabídky považuje též za škodu, žádá přiznat pouze tu část škody, jež je představována ušlým ziskem. Náhrady škody spočívající v ušlém zisku se sice (v obecné rovině) lze domáhat i na základě porušení prevenční povinnosti, avšak v daném případě je takový nárok vyloučen. Je tomu tak proto, že zisk žalobkyně ušel v důsledku neuzavření předpokládané smlouvy o dílo. Vznik této ztráty tak nebyl důsledkem porušení prevenční povinnosti žalované při kontraktačním procesu, ale neuzavřením smlouvy o dílo ze strany žalované. Takovou povinnost však žalovaná neměla. Její jednání tedy nebylo protiprávní. Vzhledem k tomu, že vznik majetkové újmy představované ušlým ziskem na straně žalobkyně nebyl důsledkem porušení prevenční povinnosti žalovanou v průběhu kontraktačního procesu, nebyl dán vztah příčiny a následku. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1964 Sb., ve znění do 31. prosince 2012 (dále též jeno. s. ř.“), když napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka namítá, že řízení před soudem odvolacím je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména v důsledku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka předně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, když odvolací soud dospěl k závěru, že „v daném případě je nárok na náhradu škody vyloučen“, přičemž „je tomu tak proto, že zisk žalobkyni ušel v důsledku neuzavření předpokládané smlouvy o dílo“. Podle dovolatelky je nesrozumitelné, když dále odvolací soud dospívá k závěru, že „vznik této ztráty nebyl důsledkem porušení prevenční povinnosti žalované při kontraktačním procesu, ale neuzavřením smlouvy o dílo ze strany žalované“. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně si ušlý zisk způsobila tím, že odstoupila od smlouvy o spolupráci, pak je takovýto závěr podle dovolatelky v rozporu se zjištěním odvolacího soudu, že k uzavření žádné smlouvy mezi účastníky řízení nedošlo. Žalobkyně by pak ani neměla od čeho odstupovat. Odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když soudní praxe již dospěla k závěru, že odpovědnost za škodu způsobenou nesolidním jednáním jedné z budoucích smluvních stran může být dána i v případě, že závazek uzavřít určitou smlouvu s konkrétním partnerem není žádným platným smluvním ujednáním založen. Nárok je tak dán v případě, kdy jednání o uzavírání smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. Žalovaná tak porušila své předsmluvní povinnosti. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení §242 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žalobního nároku na tom, že žalobkyní tvrzená vzniklá škoda ve formě ušlého zisku není škodou, která by měla být žalovanou hrazena v důsledku možného ukončení jednání o uzavření smlouvy a že tato případná škoda není v příčinné souvislosti s tvrzeným jednáním o porušení předsmluvní odpovědnosti. Obchodní zákoník ani občanský zákoník z roku 1964 obecně institut předsmluvní odpovědnosti (odpovědnosti za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti) neupravovaly. V případě odpovědnosti za škodu vzniklé tvrzeným porušením předsmluvní povinnosti, to je ukončením jednání o uzavření smlouvy, musely být splněny základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. Nejvyšší soud považoval ve své judikatuře za stěžejní princip rovného postavení účastníků, který – až na zákonem určené výjimky – neumožňoval jednomu z účastníků právního vztahu vynutit si na druhém z nich projev vůle směřující k uzavření smlouvy (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004). Chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů lze považovat za protiprávní, ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Porušení prevenční povinnosti má ovšem za následek vznik povinnosti za škodu podle §420 obč. zák. jen tehdy, jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky, tj. existence škody, příčinná souvislost mezi škodou a porušení prevenční povinnosti a zavinění škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007). Jde-li o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, Nejvyšší soud dovodil, že potencionálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoli. Vynaložení těchto „obvyklých“ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za - pro uzavření smlouvy konkrétního typu - běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004). Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, dospěl-li v projednávané věci ze skutkových zjištění k závěru, že žalobkyní tvrzená vzniklá škoda ve formě ušlého zisku není v dané věci škodou, která by měla být žalovanou hrazena v důsledku ukončení jednání o uzavření smlouvy a že tato případná škoda není v příčinné souvislosti s tvrzeným jednáním o porušení předsmluvní odpovědnosti. Dovolatelka přitom přehlíží, že podle zjištění odvolacího soudu žalované nevznikla povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o dílo. Odvolací soud vyšel z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu a dospěl ke správnému závěru, že uplatněná náhrada škody vycházející z kalkulace případného zisku z realizované smlouvy nepředstavuje v projednávané věci škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním žalované o uzavření smlouvy. Takovouto škodou by nebyly ani obvyklé provozní náklady při uzavírání smlouvy, ale případně mimořádné náklady, jejichž potřeba by vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany při jednání o uzavření smlouvy. Žalobkyně však takovéto mimořádné náklady, které jí při jednání o uzavření smlouvy měly jako marně vynaložené vzniknout, neuplatňovala. Lze uzavřít, že tvrzený ušlý zisk žalobkyně není v projednávané věci v příčinné souvislosti s tvrzeným jednáním žalované o bezdůvodném ukončení jednání o uzavření smlouvy mezi účastníky. Vzhledem k uvedeným závěrům se již dovolací soud nezabýval námitkami směřujícími k tvrzenému protiprávnímu jednání jako další z podmínek nároku na náhradu škody. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2015 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/31/2015
Spisová značka:23 Cdo 903/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.903.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§420 obč. zák.
§415 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19