ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.975.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 975/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně TIME IMPORT a.s. , se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 27160882, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované Economia, a.s. , se sídlem Praha 8, Pernerova 673/47, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 28191226, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem Praha 6, Šlikova 403/16, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 98/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2014, č. j. 3 Cmo 468/2013-97, ve znění opravného usnesení ze dne 22. srpna 2014, č. j. 3 Cmo 468/2013-104, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 929 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Pavla Ondry, advokáta se sídlem Praha 6, Šlikova 403/16.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 30. července 2014, č. j. 3 Cmo 468/2013-97, ve znění opravného usnesení ze dne 22. srpna 2014, č. j. 3 Cmo 468/2013-104, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 41 Cm 98/2012-65, v napadeném výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit omluvu s konkrétním požadovaným textem v deníku Hospodářské noviny a na www.ihned.cz a v napadeném výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 50 000 Kč; změnil výrok III. cit. rozsudku Městského soudu v Praze ohledně nákladů řízení přiznaných žalované, a zároveň uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatek skutkových zjištění pro právní závěr, že ve vytýkaném jednání žalované nelze spatřovat neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně ve smyslu §19b odst. 2,3, občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a že za této situace nelze vůbec uvažovat o nemateriální újmě vzniklé v příčinné souvislosti s vytýkaným jednáním žalované, které mělo spočívat podle žalobkyně v tom, že žalovaná ve třech článcích (1. „Policie vyšetřuje nadhodnocení zakázky Lesů ČR. Ve Švýcarsku skončilo 340 miliónů“, 2.“ Stamilióny z Lesů šly lidem blízkým ČSSD“, 3. „Lesy plné korupčních výbušnin.“) uveřejněných v tištěné i internetové verzi novin, zveřejnila nepravdivá dehonestující tvrzení o žalobkyni a o realizaci veřejných zakázek pro státní podnik Lesy České republiky s. p.
Odvolací soud vyšel ze zásady, že informovanost veřejnosti o věcech veřejného zájmu je předpokladem demokratického uplatňování moci ve společnosti a že nakládání s veřejnými prostředky ve státním podniku Lesy České republiky s. p. (dále i Lesy ČR) je věcí veřejnou, proto veřejný zájem na uveřejnění sporných článků byl. Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že žalovaná publikovala informace, které vycházely ze zdrojů, o jejichž věrohodnosti nebylo pochyb, když dva z označených článků jsou zpravodajského charakteru, obsahující informace o tom, že policie ČR prověřuje IT zakázky v Lesích ČR a třetí článek byl komentářem a vycházel z premisy, že IT zakázky v Lesích ČR byly předražené, přičemž informaci o prověřování zakázky Policií ČR byly převzaty z deníku E 15 a autor článku v deníku E 15 vycházel z obsahu trestního oznámení útvaru Ministerstva financí ČR.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalované na svobodu projevu a svobodu tisku převládlo nad právem žalobkyně na ochranu dobré pověsti. Přihlédl i k tomu, že žalobkyni byla dána možnost se před uveřejněním článků k věci vyjádřit. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná publikovala informace nikoliv nepřiměřenou formou, a že při publikaci informací nevybočila z rámce garantovaného práva na informace a svobodu projevu.
Odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně ohledně přiznaných nákladů řízení, neboť soud prvního stupně pominul, že předmětem řízení po částečném zastavení řízení zůstaly dva samostatné nároky, nikoliv jen jeden, kdy pouze za něj byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, v němž Nejvyšší soud judikoval, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil i od rozhodnutí ze dne 18. 3. 2008 (dovolatelka měla zřejmě na mysli rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1385/2006), v němž Nejvyšší soud uvedl, že je obecně uznávanou zásadou, že svoboda slova není institutem bezbřehým, a že za výkon tohoto práva obecně nelze považovat tvrzení nepravdivých, resp. pravdě neodpovídajících skutečností. Podle dovolatelky byla naplněna podmínka zásahu do jejího práva na ochranu dobré pověsti, jestliže dehonestující tvrzení v článcích byla nejen nepravdivá, ale zasáhla i dobrou pověst dovolatelky. I kdyby se připustilo, že tvrzení žalované v článcích bylo pravdivé, tedy že žalovaná pouze informovala o probíhajícím vyšetřování trestního oznámení, pak i takové tvrzení podle dovolatelky zasahuje s ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, do práva na ochranu dobré pověsti a odvolací soud se odchýlil od závěrů v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. od jeho části ve znění: „by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně“. Dovolatelka je přesvědčena, že tvrzení v článcích působí difamačně, vyvolávající falešný dojem o nezákonných aktivitách dovolatelky. Dovolatelka dále poukazuje na závěr Nejvyššího soud v rozhodnutí ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, s odkazem na jeho právní názor, že není věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, resp. prokázal, že tato tvrzení jsou nepravdivá. Zdůraznila, že popření existence dobré pověsti právnické osoby musí prokázat jejich původce (důkaz pravdy). Má za to, že se odvolací soud odchýlil od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v dané věci žalobkyně od počátku činila dehonestující tvrzení v předmětných článcích spornými a žalovaná neprokázala jejich pravdivost, neunesla v tomto směru důkazní břemeno. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který potvrdil zamítnutí žaloby podané k ochraně dobré pověsti žalobkyně, když posoudil zásah žalované za oprávněný se závěrem, že žalobkyně mohla dehonestující tvrzení učinit v rámci výkonu práva na ochranu svobody slova a ve veřejném zájmu informovat o věcech veřejných. Podle dovolatelky však nelze zveřejnění dehonestujících tvrzení o žalobkyni podřadit pod veřejný zájem informování o veřejných věcech, neboť žalobkyně je soukromou osobou a její podnikatelská činnost je ryze soukromého charakteru. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné. Podle jejího názoru se odvolací soud neodchýlil při řešení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná je přesvědčena, že dovolací soud správně zhodnotil, že žalobkyně musí strpět vyšší zájem veřejnosti, jestliže jako privátní subjekt vstoupí do obchodních vztahů se státním podnikem, a že za této situace je sledování jejích financí v rámci kontroly veřejných financí zcela lege artis.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka v dovolání poukázala, neboť s ohledem na skutková zjištění v dané věci nelze takový závěr učinit. Spatřuje-li totiž dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, nutno konstatovat, že v tomto rozhodnutí je řešena situace zveřejnění nepravdivého tvrzení ve veřejném médiu, zatímco v daném případě z takového skutkového zjištění odvolací soud nevyšel. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná publikovala informace, které vycházely ze zdrojů, o jejichž věrohodnosti nebylo pochyb. Nelze rovněž dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, v němž, jak dovolatelka poukazuje, dovolací soud dospěl k závěru, že je obecně uznávanou zásadou, že svoboda slova není institutem bezbřehým, a že za výkon tohoto práva obecně nelze považovat tvrzení nepravdivých, resp. pravdě neodpovídajících skutečností. V dané věci odvolací soud ale nevyšel ze zjištění, že tvrzení žalované v předmětných zveřejněných článcích, která žalobkyně považuje za dehonestující, byla nepravdivá. Není tedy namístě poukazovat ani na dovolacím soudem vyslovený závěr v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, že pravdivost difamujících tvrzení musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy) a nelze rovněž dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně. Odvolací soud v daném případě vyšel ze závěru, že žalovaná publikovala informace uvedené v článcích nikoliv nepřiměřenou formou a při publikaci informací nevybočila z rámce garantovaného práva na informace a svobodu projevu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při posouzení uplatněného nároku na ochranu práva dobré pověsti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu