ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1846.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 1846/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. B. , proti žalovaným 1) I. H. a 2) M. H. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Medkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 744, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 248/32, adresa pro doručování: Česká pojišťovna, a. s., Speciální agendy LPU, Praha 4, Na Pankráci 1720 1D2/123, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, o 247.263,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 9/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2013, č. j. 71 Co 192/2013-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, č. j. 9 C 9/2011-97, ve spojení s usnesením ze dne 13. 8. 2013, č. j. 9 C 9/2011-140, zamítl žalobu proti oběma žalovaným, kterou se žalobce domáhal zaplacení částek 8.894,- Kč, 8.894,- Kč, 9.683,- Kč, 9.683,- Kč, 15.000,- Kč, 14.647,- Kč, 9.683,- Kč, 9.683,- Kč, 9.683,- Kč, 9.682,- Kč, 9.682,- Kč, 9.682,- Kč, 9.682,- Kč, 9.682,- Kč, 9.683,- Kč, 6.172,- Kč, 9.686,- Kč, 9.682,- Kč, 9.683,- Kč, 9.683,- Kč, 9.683,- Kč, 9.683,- Kč, 9.682,- Kč, 9.683,- Kč, 9.683,- Kč, vše s úroky z prodlení, jako doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou mu vyplácí pojišťovna, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 11. 5. 1989 zraněn při dopravní nehodě, kterou způsobil V. H. (manžel první žalované a otec druhého žalovaného), rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla žalobci s ohledem na jeho spoluzavinění a s přihlédnutím k jeho zvýšenému pracovnímu úsilí po úraze přiznána náhrada bolestného, za ztížení společenského uplatnění a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 1990, kdy mu počal být vyplácen invalidní důchod, do 31. 8. 1994. Náhradu za ztrátu na výdělku dosud žalobci vyplácí vedlejší účastnice jakožto pojistitel viníka dopravní nehody, dle výpočtu žalobce mu však náleží renta ve vyšší částce, než jak je mu vyplácena, proto žádá doplacení měsíčních částek za určité období (od listopadu 2008 do listopadu 2010 včetně). V. H., za něhož mu vedlejší účastnice plní, zemřel dne 9. 4. 2004, podle schválené dědické dohody žalovaná 1) nezdědila ničeho a žalovaný 2) nabyl celé dědictví. Soud dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni, žalovaná 1) z dědictví nic nenabyla (§463 odst. 1 a §470 odst. 1 obč. zák.) a podle vyhlášky č. 492/1991 Sb. má žalobce jako poškozený v případě smrti pojištěného právo na náhradu škody proti pojišťovně, nikoliv proti dědicům pojištěného.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku ve vztahu k žalovanému 2) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 71 Co 192/2013-158, rozsudek okresního soudu v tomto výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, věc posoudil podle právních předpisů účinných v době vzniku nároku a podle §377 a §378 obč. zák. a §3 odst. 1 a 2, §8 odst. 1 a §9 vyhlášky č. 123/1974 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel, a dovodil, že závazek pojistitele nahradit poškozenému škodu za svého pojištěnce je závazkem vůči pojištěnci, nikoliv vůči poškozenému; vztah mezi poškozeným a pojistitelem škůdce není vztahem odpovědnostním, k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody je pasivně legitimovaný škůdce a povinností pojišťovny je pouze plnit za svého pojištěnce. Nároky na náhradu škody byly žalobci soudem přiznány ještě za života škůdce, tyto nároky za něj plnila pojišťovna a v plnění náhrady za ztrátu na výdělku pokračovala i po smrti škůdce. Předmětem tohoto sporu není nový nárok z titulu škody na zdraví, který by bylo možno uplatnit v dědictví, nýbrž spor o výši renty v souvislosti s valorizací. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku proti škůdci byl již dříve uplatněn a poškozenému byl pravomocně přiznán, tím vzniklo škůdci právo, aby pojišťovna za něj plnila poškozenému, což se také stalo. Ještě za života škůdce přešla povinnost plnit poškozenému na jeho pojistitele, proto se pohledávky žalobce nestaly předmětem dědického řízení a za dědice nemá pojišťovna povinnost plnit. Nesouhlasí-li žalobce s výší plnění, k němuž je pojišťovna povinna, má možnost nárok na doplatek uplatnit proti pojišťovně.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a dovolatel má za to, že by měla být vyřešena jinak. Dovolatel popisuje skutkový stav a dosavadní průběh řízení a namítá, že svůj nárok na doplatek proti pojišťovně již uplatnil, avšak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2010, č. j. 24 C 348/2006-87, byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně žalované s odůvodněním, že nárok je nutno posoudit podle vyhlášky č. 123/1974 Sb., neboť ke škodní události došlo před účinností zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a tehdejší právní úprava nedává poškozenému právo domáhat se náhrady škody na žalované pojišťovně, neboť podle vyhlášky poškozený nemá přímý nárok proti pojišťovně. Ohledně jeho nároku tak byly vyneseny dva pravomocné rozsudky, které si navzájem protiřečí. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu dovolatel spatřuje v řešení otázky pasivní legitimace žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil nebo změnil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je v této věci podle §237 o. s. ř. přípustné k řešení otázky pasivní legitimace ve sporu o doplatek plnění vypláceného pojistitelem škůdce, neboť tato otázka nebyla na obdobném skutkovém základě v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolání není důvodné.
Odvolací soud správně dovodil, že u škodných událostí, které nastaly přede dnem 1. 1. 2000, a nároků z nich vzniklých, se podle §27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, postupuje podle dosavadních právních předpisů, a správně též rozlišil, že nárok uplatněný v dané věci není sporem o základ nároku na náhradu škody na zdraví ani sporem o vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Vznik a základ nároku poškozeného na náhradu škody by se samozřejmě posuzoval podle právních předpisů tehdy - v době vzniku nároku – účinných. V dané věci však žalobce tvrdí, že pojistitel, jenž mu plní ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla za osobu odpovědnou za škodu (za tzv. škůdce), mu vyplatil na náhradě za ztrátu na výdělku v určitém období méně, než byl povinen, a požaduje proto doplatek pojistného plnění z pojištění odpovědnosti škůdce za dobu od listopadu 2008 do listopadu 2010. V dané věci se nejedná ani o spor o vznik a trvání nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku ale ani o změnu soudního rozhodnutí o výši plnění z důvodu změny poměrů, neboť o nároku poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku bylo proti škůdci pravomocně rozhodnuto pouze za období od 1. 8. 1990, kdy vznikl, do 31. 8. 1994.
Jak vyplývá z výsledků řízení před soudy nižších stupňů, pojistitel škůdce, který i podle tehdy účinné vyhlášky č. 123/1974 Sb. měl povinnost za svého pojištěnce poškozenému plnit, plnil mu za dobu od vzniku nároku 1. 8. 1990 do 31. 8. 1994 podle pravomocného soudního rozhodnutí, poté pokračoval i bez soudního rozhodnutí v plnění měsíční renty žalobci. Avšak i v takovém případě je pojistitel povinen poškozenému plnit v plné výši, reflektující případné změny okolností rozhodných pro určení výše i příslušné změny v legislativě včetně zohlednění tzv. valorizace. Je povinností pojistitele vyplatit za pojištěného náhradu škody v tom rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá.
Jestliže dle tvrzení žalobce mu v r. 2008 vznikl nárok na doplatek výše plnění, jež mu za škůdce poskytuje a je povinen poskytovat jeho pojistitel, již tehdy pro případ smrti pojištěného bylo podle tehdejšího právního stavu zakotveno přímé právo poškozeného k uplatnění nároku na plnění proti pojišťovně. Vzhledem k tomu, že v r. 2004 škůdce zemřel, tehdejší právní úprava umožňovala poškozenému uplatnit právo na plnění proti pojišťovně, neboť na rozdíl od předchozí vyhlášky č. 123/1974 Sb. (§8 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb.) ustanovení §3 odst. 4 vyhlášky č. 492/1991 Sb. založilo poškozenému právo - v případě smrti pojištěného škůdce - přímo vůči pojišťovně požadovat, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byla povinna nahradit za pojištěného. V této souvislosti lze poukázat i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, a ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, byť se jednalo o skutkově jinou situaci, avšak rovněž upravenou vyhláškou č. 492/1991 Sb.
Dědic škůdce není pojištěncem, za něhož by pojistitel byl povinen plnit, dědic není ani odpovědný za to, v jaké výši pojistitel plní poškozenému, a za dluhy zůstavitele odpovídá jen do výše nabytého dědictví.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, odvolací soud vyřešil v souladu se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.; dovolání proto podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému 2) ani vedlejší účastnici náklady, na jejichž náhradu by měly právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu