ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2487.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2487/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 361/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co 443/2012-186, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co 443/2012-186, se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o změně rozsudku prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1.089.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu potvrzuje .
II. Dovolání žalované proti potvrzující části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co 443/2012-186, se odmítá .
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co 443/2012-186, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2012, č. j. 11 C 361/2009-167, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 11 C 361/2009-167, uložil žalované zaplatit žalobkyni 244.800,- Kč s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 2.553.600,- Kč jako mimořádné zvýšení této náhrady; ohledně částek 230.400,- Kč s příslušenstvím, 3.566.400,- Kč a 72.000,- Kč (bolestné) žalobu zamítl a ohledně částky 43.200,- Kč řízení zastavil; dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů účelně vynaložených na léčení 47.023,- Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 18.141,- Kč s příslušenstvím zastavil a co do částky 1.277,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; rozhodl také o nároku na náhradu nákladů na péči o osobu žalobkyně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 592.012,20 Kč s příslušenstvím a žalobu co do částky 80.649,80 Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně ve věku 27 let při dopravní nehodě, kterou zavinil I. O., utrpěla těžkou újmu na zdraví, pohmoždění mozku s nitrolebním krvácením, mnohočetné oboustranné zlomeniny žeber, zlomeninu 7. a 11. hrudního obratle, poranění míchy, zlomeninu klíční kosti vlevo, deformaci pochvy a zevních pohlavních orgánů. Následkem úrazu zůstala ochrnutá na obě dolní končetiny a je odkázána na invalidní vozík, není schopna sexuálního styku, rozešla se s přítelem, spolu se svým 3,5letým synem se odstěhovala k rodičům, trpí psychickými problémy a má obavy z budoucnosti. Míru jejího spoluzavinění na způsobené škodě soud posoudil vzhledem k jízdě bez připoutání bezpečnostními pásy ve výši 20 %, její vědomost o tom, že řidič byl opilý, nebyla v řízení prokázána. Ke ztížení společenského uplatnění byly vypracovány tři znalecké posudky: MUDr. Urbánka, MUDr. Piňose a MUDr. Holanové s MUDr. Bártovou. Soud vyšel pouze z prvně uvedeného posudku, který vážnou duševní poruchu ohodnotil na 900 bodů, poúrazovou deformaci pochvy nebo zevních pohlavních orgánů ženy znemožňující pohlavní styk do 45 let na 1.200 bodů, zvýšených podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), o 50 % na 1.800 bodů, a za poúrazovou monoplegii pravé dolní končetiny a poúrazovou monoparézu levé dolní končetiny (konzultant MUDr. Kozler) na 1.700 bodů, zvýšených o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky na 2.550 bodů. Celkem tedy 5.250 bodů, což činí 630.000,- Kč, po zohlednění spoluzavinění žalobkyně a po odečtu již uhrazených 216.000,- Kč a 43.200,- Kč dospěl k částce 244.800,- Kč. Při aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky o mimořádném zvýšení náhrady vzal soud v úvahu, že poškozená před úrazem žila aktivním životem, chodila do společnosti, sportovala, ráda cestovala a s přítelem plánovala další dítě, nyní je její sexuální život zcela vyloučen a je odkázána na pomoc nemocných rodičů ve věku přes 60 let. Odpovídající je proto zvýšení náhrady na sedminásobek; činí-li bodové ohodnocení 3.800 bodů, a tedy 3.192.000,- Kč, bylo po zohlednění spoluzavinění přiznáno navíc 2.553.600,- Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co 443/2012-186, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 3.566.400,- Kč, změnil tak, že žalované uložil povinnost žalobkyni zaplatit dalších 1.089.600,- Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 2.553.600,- Kč není zcela odpovídající míře zdravotního poškození žalobkyně a omezením z něho plynoucím, neboť není schopna vykonávat dosavadní povolání, je podstatně omezena ve společenském životě a odkázána na pomoc další osoby. Pro určení výše náhrady vyšel ze znaleckého posudku MUDr. Urbánka, stanovícího 900 bodů za vážnou duševní poruchu, a ze znaleckého posudku MUDr. Holanové a MUDr. Bártové, který shodně s posudkem MUDr. Urbánka hodnotí poúrazovou deformaci pochvy nebo zevních pohlavních orgánů ženy znemožňující pohlavní styk do 45 let na 1.200 bodů, opět zvýšených podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % na 1.800 bodů. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem informace MUDr. Kozlera, připojené k posudku MUDr. Urbánka, neuznal za průkazné, protože MUDr. Kozler nebyl soudem prvního stupně k vypracování znaleckého posudku ustanoven. Proto soud vyšel naopak z posudku MUDr. Piňose, který určil 3.000 bodů za poúrazové omezení hybnosti páteře a za poúrazovou paraplegii se zvýšením podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % na 4.500 bodů. Celkem tedy bylo přiznáno 7.200 bodů, což při osminásobném mimořádném zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky činilo 6.912.000,- Kč, které odvolací soud považoval za přiměřené odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně. Odvolací soud ovšem odlišně posoudil míru spoluzavinění žalobkyně na 40 % vzhledem k tomu, že porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák. tím, že z vlastní vůle absolvovala cestu ve vozidle řízeném silně opilým řidičem. Náhrada škody za ztížení společenského uplatnění tak činí 4.147.000,- Kč (správně 4.147.200,- Kč), proto po odečtení již uhrazených 216.000,- Kč a 43.200,- Kč a soudem prvního stupně přiznaných 244.800,- Kč a 2.553.600,- Kč odvolací soud přiznal žalobkyni dalších 1.089.600,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že přiznané navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění je nepřiměřeně vysoké a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá se, že ve věci dokonce není žádný prostor pro aplikaci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť žalobkyně žila před úrazem zcela běžným občanským životem, její aktivity neměly vysokou a mimořádnou úroveň a nejedná se tak o zcela výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Odvolací soud též pochybil, jestliže v rozporu s §213 odst. 2 o.s.ř. nezopakoval důkaz znaleckým posudkem MUDr. Urbánka, ačkoli jeho část zpracovanou konzultantem MUDr. Kozlerem vyhodnotil jako neprůkaznou, a jestliže v rozporu s §213 odst. 3 o.s.ř. bez zopakování dokazování vyšel ze závěrů znalce MUDr. Piňose, z jehož posudku však soud prvního stupně žádné závěry neučinil. Tím dospěl ke skutkovým závěrům, které nejsou podpořeny důkazy provedenými před odvolacím soudem a jeho rozhodnutí je proto zatíženo zásadní procesní vadou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud kromě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že odvoláním napadený zamítavý výrok soudu prvního stupně bude potvrzen a že žaloba bude co do částky 2.553.600,- Kč na mimořádném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění zamítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. a je v rozsahu měnícího výroku odvolacího soudu ohledně 1.089.600,- Kč přípustné podle §237 o.s.ř. Dovolání je ve své přípustné části také důvodné.
V části směřující proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, je však dovolání žalované tzv. subjektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem jí nebyla způsobena újma odstranitelná jeho zrušením či změnou. K podání dovolání zde proto není subjektivně legitimována (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 3, pod č. 28, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“) a Nejvyšší soud její dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014, aniž by byly dány důvody k výjimečnému užití druhého odstavce tohoto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky patří k ustanovením, jimiž se provádí rámcová úprava občanského zákoníku, a má charakter právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normy, jejíž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění vypočtené ze základní bodové výměry představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je přitom v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sbírky, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086). Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, Soubor C 10776). Zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011).
V projednávané věci je nepochybné, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, neboť žalobkyně úraz utrpěla ve věku 27 let a ačkoli její život před ním nelze definovat jako zvláště výjimečný, její aktivity byly poměrně širokého charakteru. Závažná poškození, způsobená úrazem, ji budou provázet celý život bez naděje na zlepšení zdravotního stavu, je vyřazena z pracovního života, výrazně omezena v kulturních a společenských aktivitách, prakticky ztratila možnost dalšího partnerského života i péče o syna a neobejde se ani bez určité pomoci druhých o svoji osobu. Tomu nepochybně odpovídá mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, nikoli však na osminásobek, jak rozhodl odvolací soud, neboť ve vztahu k jiným případům podobného druhu nejde ve výsledku o srovnatelnou a přiměřenou částku. Nejvýraznější zvýšení je totiž vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny a není schopen se sám zcela či z velké části obsloužit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086, nebo ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 975/2012). I ve srovnání s výslednými částkami, které jsou přiznávány osobám s obdobným druhem postižení (tady srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, Soubor C 10091), je výše náhrady stanovená odvolacím soudem (téměř 7.000.000,- Kč bez ohledu na rozsah spoluzavinění) nepřiměřeně vysoká, neboť žalobkyně nepozbyla mentální schopnosti a nebyla připravena o hybnost horních končetin ani funkci smyslových orgánů. V tomto ohledu jsou námitky dovolatelky opodstatněné, a zakládají tak nejen přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., ale i jeho důvodnost podle §241a odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud se zde odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud ve smyslu §243d písm. b) o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, kde bylo nesprávně uloženo žalované zaplatit žalobkyni dalších 1.089.600,- Kč, změnil.
Dovolací soud naopak nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení, neboť u nákladů řízení o náhradu škody na zdraví se uplatní pravidlo samostatného posouzení jednotlivých dílčích nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, č. 28/1970 Sbírky), které soud prvního stupně neaplikoval, neboť režim §142 odst. 3 o.s.ř. automaticky vztáhl i na náklady léčení, aniž výše tohoto plnění závisela na znaleckém posudku či úvaze soudu. Dovolací soud proto všechny nákladové výroky rozsudků soudů obou stupňů zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, včetně povinnosti uhradit soudní poplatek, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu