ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3299.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3299/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) B. P. , b) G. P. a c) M. P. , všichni zastoupeni JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným: 1) Autoklub České republiky, KLUB – MPA MOTORSPORT 1130 , se sídlem v Praze 13, Bellušova 1804/7, IČO 68403372, a 2) Autoklub České republiky , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1337/29, IČO 550264, zastoupený JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou 3242/5, o 655.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 150/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 18 Co 13/2015-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného 2) proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ním a žalobci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 18 Co 13/2015-236, není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka aplikace ustanovení §150 o.s.ř. byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Odvolací soud své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů ve sporu úspěšnému druhému žalovanému založil na závěru, že v daném případě by nebylo v souladu s obecným vnímáním spravedlnosti a morálky, aby žalobci, kteří byli zásadně poškozeni tragickou událostí úmrtí svého syna a bratra, byli zavázáni k platební povinnosti náhrady nákladů řízení; odkázal přitom i na důvody uvedené soudem prvního stupně (organizační propojenost obou žalovaných a jejich účast na pořádání a pojištění automobilového závodu, důvodná procesní opatrnost žalobců a konečně nikoliv negativní dopad rozhodnutí na majetkovou situaci druhého žalovaného). Dovolatel oproti tomu namítá, že uložení povinnosti žalobcům nahradit mu vynaložené náklady řízení by nebylo nespravedlivé, protože v rámci rychlostního závodu, který pořádal první žalovaný, došlo k usmrcení nebo vážnému zranění i jiných osob, přičemž po upozornění, že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován, vzali žalobci v jiných řízeních své žaloby ve vztahu k němu zpět, a na rozdíl od žalobců tak žádné náklady nezavinili. Nespravedlivé by podle dovolatele naopak bylo, pokud by musel nést vynaložené náklady sám, ačkoli ve vztahu k němu šlo o bezdůvodnou žalobu.
Z odůvodnění dovoláním napadených výroků je zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodnutí respektoval zásadu, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. pak vyšel zejména z okolností, které vedly žalobce k podání žaloby proti žalovanému 2) a zohlednil především mimořádně tragickou událost, jež měla souvislost i s činností žalovaného 2). Dovolací soud v tomto směru neshledává úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou ve vztahu k aplikaci této právní normy s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu, že vzájemná organizační propojenost mezi žalovanými (a následně i jejich odpovědnost) nemusí být jednoznačná a může být předmětem sporu, nejde v projednávané věci o projev zcela volné diskrece soudu, která by byla opřena o nepodstatné, libovolné až nahodilé okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, publikované pod C 13854 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a uplatněné námitky proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezaložily. Na tom nic nemění dovolatelem tvrzená okolnost, že v jiných sporech byl nedostatek jeho pasivní legitimace účastníkům zřejmý a že řízení proti němu nevedli; v situaci, kdy přichází v úvahu odpovědnost více subjektů, nelze žalobcům vytýkat tzv. procesní opatrnost, při níž vedli spor i proti subjektu, kterému později povinnost k náhradě uložena nebyla. I když v obdobných případech jde takový postup z hlediska nákladů řízení zpravidla k tíži žalobce, pak je v posuzovaném případě právě pro kombinaci této okolnosti s povahou předmětu řízení, včetně zjištění, že nedojde k ohrožení hospodářské situace žalovaného 2), zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1110/2015, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014).
Namítá-li dovolatel, že mu odvolací soud nedal možnost vyjádřit se ke svému záměru využít moderačního práva podle §150 o.s.ř. a že své rozhodnutí v tomto směru nedostatečně odůvodnil, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu