ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3860.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3860/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. N. , a b) E. N. , obou zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovaným 1) Středočeskému kraji , se sídlem úřadu v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO 70891095, a 2) České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o 427.123,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 115/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, č. j. 23 Co 176/2013-271, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, č. j. 23 Co 176/2013-271, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 324.477,30 Kč, se zamítá .
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, č. j. 23 Co 176/2013-271, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 7.488,20 Kč, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 9 C 115/2008-249, zamítl žalobu, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobcům 427.123,20 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 25. 6. 2009, č. j. 9 C 115/2008-147, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 23 Co 484/2009-185, byl ve výrocích, jimiž bylo vyhověno žalobě na zaplacení 83.866,50 Kč, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 25 Cdo 2324/2010-236. Vyšel ze zjištění, že 16. 9. 1991 se v Oblastní nemocnici v Příbrami, právní předchůdkyni prvního žalovaného, žalobcům narodila dcera K., která je v důsledku nesprávného postupu lékařů při porodu těžce zdravotně postižená. Není schopna se sama obléci, najíst ani napít, vyžaduje celodenní péči jiné osoby. Žalobci, kteří se o dceru starají, uplatňují nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením podle §449 odst. 1 obč. zák., které specifikovali jako náklady jejich osobní pomoci při oblékání a svlékání, při úkonech běžné osobní hygieny, za jednoduché ošetřovatelské úkony, výchovné práce, pomoc při jídle a pití, nákupy a nutné pochůzky včetně doprovodu na lékařská vyšetření. Jak vyplývá ze specifikace uplatněných nároků a rozšíření žaloby ze dne 7. 10. 2008, žalobci požadují konkrétně 1) za období od 1. 4. 2007 do 30. 6. 2007 náklady na osobní péči o nezletilou dceru ve výši 23.590,- Kč a náklady na léčení (ortopedickou obuv, rehabilitační pobyt a lék Topamax) v celkové výši 4,940,40 Kč, 2) za období od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2007 náklady na osobní péči ve výši 23.907,- Kč a jízdné ve výši 199,80 Kč, 3) za období od 1. 10. 2007 do 31. 12. 2007 náklady na osobní péči ve výši 23.907,- Kč, školné za prosinec 2007 ve výši 2.000,- Kč a léky v celkové hodnotě 348,- Kč. Celkově tedy po upřesnění některých úkonů osobní péče o nezletilou dceru podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. jde o 437.635,- Kč za období od 1. 4. 2007 do 31. 12. 2007, z čehož bylo doposud zaplaceno 18.000,- Kč, takže žalobci požadují 419.635,- Kč. Vedle tohoto nároku na péči pak žalobci požadují výše rozepsané věcné náklady v celkové výši 7.488,20 Kč. Soud prvního stupně při vázanosti právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v citovaném rušícím rozhodnutí, dospěl k závěru, že vůči prvnímu žalovanému žalobci nárok nemají, neboť požadované částky nepředstavují vynaložené náklady léčení, k nimž lze ve smyslu §449 obč. zák. započítat např. jen náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici. Druhá žalovaná pak není ve sporu vůbec pasivně legitimována, tímto subjektem může být jen škůdce. Dohoda mezi ní a žalobci z 16. 11. 1999 byla uzavřena pouze k určení výše léčebných výloh, není titulem, na jehož základě by vznikla povinnost je hradit, mezi žalobci a druhou žalovanou tak ani nevznikl závazkový vztah založený smluvně.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 23 Co 176/2013-271, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve zpřesňujícím znění o zamítnutí žaloby na zaplacení 83.866,50 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel stejně jako soud prvního stupně ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že druhá žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť není škůdcem a mezi ní a žalobci nevznikl ani smluvně založený závazkový právní vztah, a že žalované nároky nepředstavují vynaložené náklady léčení podle §449 obč. zák., proto je nelze žalobcům přiznat. Předmětné nároky lze naopak posoudit jako majetkovou újmu (skutečnou škodu) podle §442 odst. 1 obč. zák. a ve věci je proto dána aktivní legitimace poškozené dcery žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují na základě ustanovení §237 o.s.ř. tím, že právní otázka nákladů spojených s léčením podle §449 obč. zák. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. S odkazem na závěry Ústavního soudu formulované v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 namítají, že jsou ve věci aktivně legitimováni a mají nárok na náhradu nákladů na dlouhodobou péči o poškozenou, protože pečovatelské služby, mezi něž lze zařadit také výpomoc v domácnosti, jsou součástí nákladů léčení, resp. hranice mezi nimi je neostrá. Navrhují proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť otázku vymezení účelných nákladů spojených s léčením podle §449 obč. zák. je nutno od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu ve věci posoudit jinak. Dovolání je pouze zčásti důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.
Judikatura dlouhodobě vykládala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1088/2015) uvedené ustanovení tak, že zakládá nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením následků způsobené újmy na zdraví, tedy nákladů sloužících k obnovení zdraví nebo ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění prací spojených s chodem jeho domácnosti, které poškozený pro trvalé následky poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Péče poskytnutá poškozenému třetí osobou, již nelze podřadit pod přímo vynaložené náklady léčení, nepředstavuje nárok ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. Jiné náklady spojené s péčí o poškozeného a jeho domácnost pak platná občanskoprávní úprava neumožňuje odškodnit s ohledem na taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na náhradu škody (újmy) na zdraví v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, a ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, publikované pod C 9032, C 9042 a C 9750 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Od uvedeného výkladu se Nejvyšší soud odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaném pod č. 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl, že dosavadní úzký výklad §449 odst. 1 obč. zák. – při zohlednění vývoje mimosoudní praxe v oblasti pojištění, nové právní úpravy obsažené v ustanovení §2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13 – nemůže nadále obstát. Nově se přiklonil k názoru, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat. Nejedná se o nárok na náhradu skutečné škody ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák., neboť nárok na náhradu tzv. nákladů léčení je speciálním nárokem, jehož smyslem je právě poskytnutí náhrady za náklady, které musel poškozený vynaložit (v tomto směru mají charakter skutečné škody) na své léčení, udržení zdravotního stavu či zajištění pomoci při snížené soběstačnosti. Odvíjí se totiž od ustanovení, které představuje speciální úpravu pro případy újmy na zdraví a které zároveň oproti §442 odst. 1 obč. zák. umožňuje zajistit náhradu i třetí osobě (§449 odst. 3 obč. zák.), pokud takové náklady ve prospěch poškozeného vynaložila. Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.
Tato změna judikatury se týká pouze nároku na náhradu těch nákladů léčení, které žalobci vynaložili, tj. zaplatili za pořízení pomůcek, léků či jiných záležitostí spojených s péčí o osobu nesoběstačného poškozeného. V dané věci jde pouze o část uplatněné peněžité částky v celkové výši 7.488,20 Kč, která má povahu samostatného nároku založeného na samostatném skutkovém základě. Pak je ovšem zřejmé, že v této části bylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu rozhodnuto o nároku, jehož výše nepřesahuje 50.000,- Kč (bez ohledu na to, že o něm bylo rozhodnuto jedním výrokem společně s nárokem na náhradu za poskytnutou osobní péči v částce 324.477,30 Kč); proto není dovolání žalobců v tomto rozsahu přípustné z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř, a Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Změna judikatury ohledně náhrady nákladů léčení se však netýká řešení otázky aktivní legitimace, tj. otázky, kdo je oprávněn takový nárok uplatnit, respektive komu podle hmotného práva tento nárok náleží. Je třeba zdůraznit, že výše citovaná judikatura Ústavního soudu a na ni reagující rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byly vydány v řízeních, v nichž se nároku na náhradu nákladů péče domáhali samotní poškození, nikoli osoby, které jim péči poskytují. U nároků osob poskytujících osobně péči tedy není důvod odchylovat se od dosavadních závěrů judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, podle nichž „samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák.“ – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, Soubor C 9750. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, v němž Ústavní soud uvedl, že „soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na §449 odst. 3 obč. zák., který zakládá možnost uplatnit nárok jiné osobě než poškozenému vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly do rozporu s kogentním ustanovením zákona.“ Shodné závěry vyslovil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3924/2011 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4801/2012). I v nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11 Ústavní soud konstatoval, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je samostatným nárokem v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je „poškozená osoba aktivně legitimována“ bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Nejvyšší soud pak v citovaném rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 doplnil, že uvedený nárok je přiléhavější podřadit pod ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. než pod pojem skutečná škoda ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák., odvíjí se totiž od ustanovení, které představuje speciální úpravu pro případy újmy na zdraví a které zároveň oproti §442 odst. 1 obč. zák. lépe umožňuje zajistit náhradu i třetí osobě (§449 odst. 3 obč. zák.), „pokud takové náklady ve prospěch poškozeného vynaložila“. Toto pojetí odpovídá i právnické literatuře, která tradičně dovozuje, že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. (srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483–484). Závěr, že by aktivní legitimaci k uplatnění předmětného nároku měl jak poškozený, tak i osoby, které o něj pečují, nelze akceptovat. Takový názor nemá v hmotném právu oporu a vedl by ke stavu, že týž nárok by mohly uplatňovat různé osoby, což je neudržitelné nejen z hlediska teoretického, ale i v praxi by bylo obtížné zajistit, aby povinný subjekt nebyl zavázán k úhradě téhož závazku vícekrát.
Ani nálezy sp. zn. I. ÚS 46/12, na nějž dovolatelé poukazují, a I. ÚS 2930/13 uvedené závěry nezpochybnily. Vzhledem k uvedenému lze mít rozhodnutí odvolacího soudu za správné, ústavně konformní a souladné i s judikaturou Ústavního soudu, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 o.s.ř., v rozsahu, v němž směřovalo proti zamítavému výroku ohledně částky 324.477,30 Kč, zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, avšak žalovaným žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu