ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4986.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 4986/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, o 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 426/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 10 Co 493/2013-565, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 10 Co 493/2013-565, se v měnícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, č. j. 12 C 426/97-144, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaný vydal autobus typu KAROSA LC 735.1011, SPZ TUA 00-10 (dále pouze „autobus“), technický průkaz tohoto vozidla a osvědčení o technickém průkazu tohoto vozidla, pro případ, že nebude schopen autobus vydat, aby mu zaplatil 450.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení „ode dne zahájení řízení do zaplacení“, a aby žalobci zaplatil 90.011,- Kč s 18% úrokem z prodlení „ode dne zahájení řízení do zaplacení“; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce coby oprávněný v rámci vykonávacího řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. E 752/94 souhlasil s převzetím nevydražených movitých věcí žalovaného – povinného (včetně autobusu) za účelem uspokojení své vymahatelné pohledávky ve výši 774.646,- Kč s příslušenstvím. Dne 19. 9. 1995 žalobce nahlásil u Policie ČR, obvodního oddělení Špindlerův Mlýn, odcizení autobusu žalovaným. Policie ČR dne 18. 5. 1995 po výslechu žalovaného a po předložení rozhodnutí vykonávacího soudu (Okresního soudu v Trutnově) „o vydání předmětného autobusu žalobci“ věc odložila. Žalobce posléze tvrdil, že autobus byl prodán společnosti VAFEL s. r. o. se sídlem v Ústí nad Orlicí a „zůstal na neznámém místě v Bulharsku“. Žalobní nárok na zaplacení částky 90.011,- Kč žalobce opíral o bezdůvodné obohacení, vzniklé přeplatkem závazků žalobce vůči žalovanému. Okresní soud u všech nároků žalobce shledal důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení.
Krajský soud v Ústí nad Labem uvedený rozsudek k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 6. 2006, č. j. 10 Co 216/2005-187, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení s pokynem, aby se zabýval skutečnostmi rozhodnými pro počátek subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a aby doplnil chybějící odůvodnění primárního (vindikačního) petitu.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, č. j. 12 C 426/97-301, žalobě dílem – co do nároku na zaplacení 90.011,- Kč s příslušenstvím – vyhověl, ve zbylém vindikačním a „alternativním“ petitu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítavý výrok odůvodnil promlčením nároku, neboť se žalobce o skutečnosti, že autobus byl odvezen žalovaným, poprvé dozvěděl dne 19. 9. 1995, ale žalobu podal až dne 14. 10. 1997.
Tento rozsudek byl k odvolání obou účastníků usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2009, č. j. 10 Co 454/2009-349, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění okresního soudu. Soud měl přihlédnout ke změně žaloby v tom směru, že žalobce již dle protokolovaného vyjádření nepožadoval „alternativní návrh“, ale pouze zaplacení náhrady škody (450.000,- Kč) a vydání bezdůvodného obohacení (90.011,- Kč).
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. 8. 2011, č. j. 12 C 426/97-436, okresní soud poté, co připustil změnu žaloby, žalobě vyhověl co do nároku ve výši 358.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rovněž v tomto případě odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 25. 9. 2012, č. j. 10 Co 233/2012-487, 10 Co 244/2012-487, rozsudek okresního soudu z důvodu procesních vad zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, vyjma odvoláním nedotčeného výroku o zamítnutí žaloby co do částky 90.011,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25. 1. 2013, č. j. 12 C 426/97-508, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 396.500,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 15. 10. 1997 do zaplacení, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (včetně nároku ve výši 90.011,- Kč s příslušenstvím) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K otázce promlčení poznamenal, že hodnota autobusu byla zjištěna až po podání žaloby znaleckým posudkem Ing. Štranka, takže s ohledem na tuto skutečnost nárok promlčen není. Okresní soud dále vzal za prokázané, že žalovaný autobus dne 19. 9. 1995 odvezl a žalobci do rozhodnutí soudu nepředal, ačkoli se tak mělo na základě rozhodnutí soudního vykonavatele stát. Žalovaný autobus prokazatelně prodal firmě VAFEL s. r. o.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 10 Co 493/2013-565, rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 90.011,- Kč s příslušenstvím zrušil a v této části řízení zastavil, měnícím výrokem žalobu na zaplacení částky 396.500,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení (90.011,- Kč s příslušenstvím) dovodil překážku věci pravomocně rozsouzené ve spojení s nedostatkem podmínky řízení (§103 a 104 o. s. ř.), tudíž důvod pro zrušení výroku a zastavení řízení. Konstatoval pravomocné skončení věci zamítnutím žaloby co do částky 53.500,- Kč s příslušenstvím, neboť tato část rozhodnutí okresního soudu nebyla odvoláními napadena. Ve zbylém nároku na náhradu škody rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu z důvodu promlčení práva zamítl. Z provedených důkazů před okresním soudem vyplynulo, že se žalobce již 19. 9. 1995 dozvěděl o vzniklé škodě a o tom, že za ni odpovídá žalovaný; o skutečnosti, že autobus odcizil žalovaný, neměl žalobce žádnou pochybnost, uvedl-li sám při oznámení na Policii ČR, že účastníci měli dlouhodobé spory „o vzájemných platbách plynoucích z jejich vztahů týkajících se koupě autobusu“. Za tohoto stavu žalobce podal žalobu ke dni 14. 10. 1997 až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty (§106 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje s odkazem na §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řešená otázka hmotného práva již byla dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, neboť u posuzovaného případu začala promlčecí doba v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, běžet teprve dnem, kdy dovolatel zjistil, že autobus již žalovaný nedrží. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že u soudu podal dne 14. 10. 1997 žalobu „vindikační s eventualitou úhrady škody v případě nemožnosti předmětný autobus vydat“. Skutečnost, že žalovaný autobus nemá, se dovolatel dozvěděl až na jednom z prvních jednání před okresním soudem. Z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a o. s. ř. proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl se zřetelem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.) se závěrem o důvodnosti dovolání, které bylo podáno přípustně (v souladu s žalobcem vymezeným hlediskem §237 o. s. ř.), včas a k tomu oprávněným a pro dovolací řízení kvalifikovaně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1 a §241 o. s. ř.).
Ačkoli dovolatel výslovně nespecifikoval rozsah dovoláním napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (především z jeho argumentace k otázce přípustnosti) nevzniká pochybnost o tom, že dovolatel nemínil odporovat výroku odvolacího soudu o dílčím zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení. Napadený rozsudek odvolacího soudu tím zůstal v rozsahu úvodní výrokové věty dovoláním nedotčen.
Podle ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014, se všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzují až do svého zakončení podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
V odstavci prvém citovaného ustanovení zakotvená subjektivní promlčecí doba se odvíjí od momentu, kdy má poškozený vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Její počátek se tedy váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor mu vznikla škoda (nikoli vědomost jen o protiprávním jednání či jen o škodném následku) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že právo na její náhradu lze důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod. č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, či rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168 a C 2445, dále též jen „Soubor“).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, publikovaného pod č. 98/2009 Sbírky, přitom platí, že právo na náhradu škody se promlčuje i tehdy, je-li uplatněno tzv. eventuálním petitem v žalobě na vydání věci, tj. jestliže zejména z důvodu procesní ekonomie se nárok na náhradu škody připojuje k vindikační žalobě požadavkem na zaplacení peněžité částky pro případ, že povinnost vydat věc nebude možno uložit proto, že žalovaný již věc nemá a že vlastníku nelze zajistit opětovné uchopení držby a obnovení výkonu vlastnických oprávnění k předmětné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, Soubor C 318). Ani v tomto případě požadavek na peněžité plnění nepřestává mít charakter nároku na náhradu škody, proto se promlčuje podle §106 obč. zák. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se však neváže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že mu věc byla odcizena (a kým), nýbrž až k okamžiku, kdy zjistil, že proti škůdci nemůže uspět s vlastnickou žalobou na vydání, tj. že se snížil jeho majetkový stav (vznikla škoda) v důsledku toho, že škůdce věc již nemá; tehdy získal poškozený znalost o tom, že se nemůže domoci ochrany svých vlastnických práv žalobou na vydání věci a že mu náleží pouze nárok na náhradu škody, který lze právě pro takový případ uplatnit i tzv. eventuálním petitem žaloby. Škoda spočívající v tom, že ten, kdo věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o věc připravil a její ztrátou mu způsobil majetkovou újmu, vzniká právě okamžikem ztráty či zničení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 808/96, již zmíněné sp. zn. 25 Cdo 2490/2000 či rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1221/99, Soubor C 405), proto subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, např. v okamžiku, kdy se poškozený dozví o odnětí věci určitou osobou, jak tomu bylo i v daném případě.
V posuzované věci byla u Okresního soudu v Teplicích dne 14. 10. 1997 podána žaloba na povinnost žalovaného vydat žalobci autobus, „alternativně“ zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč. V odst. IV. žaloby žalobce současně uvádí, že petit na peněžité plnění navrhuje „pro případ, že odpůrce nebude schopen autobus SPZ TUA 00-10 vydat“. Z této upřesňující formulace lze dovodit úmysl žalobce uplatnit u soudu tzv. eventuální petit, což odpovídá rovněž skutkovému základu žaloby, ostatně žalobce takový projev vůle potvrzuje i v dovolání. Je tedy zřejmé, že žalobce se od počátku řízení domáhal svého práva na případné peněžité plnění tzv. eventuálním petitem žaloby a není přitom podstatné, že jej nesprávně pojmenoval a právně podřadil, neboť právní kvalifikace není náležitostí žaloby a přísluší výlučně soudu.
Na citovaném závěru dovolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že žalobce po podání žaloby na náhradu škody formou tzv. eventuálního petitu žalobu o vydání věci v průběhu řízení modifikoval, tj. upustil od nároku na vydání autobusu a požadoval pouze peněžité plnění, protože teprve během řízení zjistil, že škůdce věc nemá; nastala tedy ta situace, která byla eventuálním petitem pokryta (předpokládána). S odkazem na shora uvedené úvahy dovolacího soudu rovněž není podstatné, kdy ke změně žaloby došlo.
Odvolací soud rozhodnému okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. nevěnoval pozornost, tj. nezabýval se okamžikem vědomosti žalobce o tom, že žalovaný již autobus nemá, a chybně ztotožnil okamžik znalosti poškozeného o vzniku škody s okamžikem ztráty autobusu, ačkoli ze žádných skutkových okolností případu nebylo zřejmé, že žalovaný již tehdy nemůže věc vydat. Dospěl proto v dané otázce k nesprávným právním závěrům, na nichž napadené rozhodnutí založil.
Dovolací soud za vylíčeného stavu a z pohledu důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) rozsudek ve specifikovaném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.) a v novém rozhodnutí o věci rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu