ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2927.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2927/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně E. L. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze, Letenská 525/15, IČO 00006947, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o zaplacení 1.127.208 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 300/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 29 Co 448/2014-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 7. 2014, č. j. 60 C 300/2008-312, rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni 112.300 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.014.908 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III. a IV.).
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 29 Co 448/2014-343, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně odvoláním napadené částky 112.300 Kč a ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) stanovil výši nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva jako rozdíl mezi regulovaným nájemným a nájemným, které umožnil zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k 1. 1. 2007, upraveným (sníženým) s přihlédnutím ke kriteriím vyplývajícím z ustálené judikatury, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, s níž se Nejvyšší soud České republiky ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž není důvodu se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Při řešení účinně nastolené otázky stanovení výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž odvolací soud důsledně vycházel z právních názorů, jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále i v rozhodnutích z 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, z 12. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013, ze 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 a z 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu