ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1414.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1414/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně R. I., zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému J. H., o zaplacení 546,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 124/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. června 2013, č. j. 69 Co 286/2013-51, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 16 C 124/2013-43, ve výroku I. nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a ve výroku II. zamítl její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro plné osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. ani pro ustanovení zástupce dle §30 odst. 1 o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 69 Co 286/2013-51, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu tří čtvrtin (výrok I.) a ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Podle odvolacího soudu žalobkyně nepochybně splňuje předpoklady pro částečné osvobození od soudních poplatků s ohledem na její majetkové poměry. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v prohlášení o majetkových poměrech uvedla dávku sociální podpory ve výši 2.020,- Kč, je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, nepobírá podporu v nezaměstnanosti a je závislá na svých synech a bývalém manželovi, který je invalidním důchodcem. Žalobkyně není schopna hradit veškeré soudní poplatky (poplatek z návrhu činí 1.000,- Kč) a další náklady sporu. K majetku žalobkyně uvedl, že se jedná o pozemek nevelké výměry, tedy nikoli vysoké hodnoty, který žalobkyně vlastní pouze zčásti a navíc k němu uplatňuje právo další dědic. Žalobkyně by z výtěžku prodeje tohoto pozemku nebyla schopna uhradit veškeré náklady sporu. Podle odvolacího soudu zde nejsou dány žádné zvlášť závažné důvody pro úplné osvobození žalobkyně od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., ale pouze v rozsahu ¾, a žalobkyně vůbec nesplňuje předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to pouze proti výroku I., jehož přípustnost podle obsahu dovolání dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. Podle dovolatelky právní otázka, jež je stěžejní pro rozhodnutí ve věci, by dovolacím soudem měla být posouzena jinak a daná věc nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že její poměry jsou neslučitelné s jakýmikoliv jinými úhradami, než které jsou vynakládány na potřeby sloužící k uhrazení základních životních nákladů v té nejnižší a nejúspornější možné míře. V dovolání uplatňovala skutkové námitky s tím, že odvolací soud při svém rozhodování nedostatečně zohlednil její poměry. S odkazem na čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tvrdila, že by jí neměla být upřena možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu i v případě, že jí její objektivně zjištěné nepříznivé majetkové či výdělkové poměry nedovolují úhradu soudních poplatků. Soudní poplatek a další náklady spojené s řízením v jakékoliv výši pro ni znamenají možné ohrožení úhrady naprosto základních životních potřeb a právě na tyto situace míří zákonné ustanovení o úplném osvobození od soudních poplatků, kdy objektivní nemožnost vynaložit jakoukoli částku lze podřadit pod zvlášť závažné důvody. Uváděla také, že v daném případě nemůže být její uplatňování práva považováno za svévolné. V dovolání si kladla otázku, zda lze ustanovení §138 odst. 1, věty první za středníkem, o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje pouze k pozitivnímu rozhodnutí o úplném osvobození od soudního poplatku s tím, že negativní rozhodnutí tak nemusí být odůvodněno. Jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a v obecnější rovině o otázku, v jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání dále požadovala posouzení otázky, zda je ustanovení §138 o. s. ř. nutno vykládat tak, že skutečnosti, které zakládají judikaturou dovozený předpoklad objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek, a to buď samy o sobě, případně jejich míra či intenzita, jsou a priori vyloučeny ze současné subsumce pod znak zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození, které je nutno hledat zásadně v jiných okolnostech, než v těch, které zakládají neschopnost platby. Tuto otázku považovala dovolatelka za dosud nevyřešenou. Navrhla proto zrušení usnesení odvolacího soudu (výroku I.) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se přípustností dovolání.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinnému 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 26. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 260/2014, v němž vyslovil, že zákon sám v §138 o. s. ř. nestanoví, které skutkové okolnosti jsou rozhodující pro úvahu soudu o poměrech žadatele, ani jakým způsobem je třeba v jednotlivých případech zjišťovat jeho majetkové poměry, a taxativně žádné další podmínky pro přiznání či nepřiznání osvobození od soudního poplatku nestanoví. Vždy jde o celkové majetkové poměry žadatele, dále o výši soudního poplatku a příp. dalších nákladů spojených s řízením včetně možnosti opatřit si potřebné finanční prostředky, o stav a strukturu jeho majetku, o povahu uplatněného nároku i o to, aby nešlo jen o snahu vyhnout se poplatkové povinnosti za účelem získání neoprávněné výhody.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl také již dříve formulován a odůvodněn závěr, že s účinností od 1. 9. 2011 (zákon č. 218/2011 Sb.) došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků tím, že je stanovena podmínka existence zvlášť závažných důvodů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu tak musí na straně účastníka s ohledem na jeho poměry existovat objektivní neschopnost splnit poplatkovou povinnost (logicky se jedná o neschopnost splnit poplatkovou povinnost v plné výši, pouze částečná neschopnost nestačí), musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku a plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulativní funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv. Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti. Podstatnou okolností bude sice zpravidla též skutečnost, že se účastník dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku nemoci či jako oběť trestného činu, nicméně tyto okolnosti neznamenají bez dalšího (samy o sobě) naplnění podmínky zvlášť závažných důvodů, když v konkrétním případě musí přistoupit okolnosti další, svědčící ve prospěch závěru, že účastník není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek ani zčásti (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že poměry žalobkyně neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu, nýbrž v rozsahu tří čtvrtin. K tomuto závěru dospěl odvolací soud na základě posouzení celé řady skutkových okolností, přičemž správně přihlédl ke všem relevantním hlediskům v jejich souhrnu a k veškerým okolnostem, jež vyšly v řízení najevo a na které může dovolací soud v jejich úplnosti odkázat.
Z uvedeného vyplývá, že za stavu, kdy nebyly naplněny podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků, postupoval odvolací soud plně v souladu s procesními předpisy a s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dovolání tak není přípustné (srov. §237 o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba ještě uvést, že námitky dovolatelky založené na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu o majetkových poměrech nemohou obstát proto, že jediným způsobilým odvolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být jedině nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu