ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2657.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2657/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky
– Městského soudu v Praze se sídlem v Praze 2, Spálená 2, zastoupené JUDr. Olgou Háčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Roškotova 1737/6, proti žalovanému JUDr. M. Ch. , advokátovi se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 159/10, o zaplacení částky 350.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 323/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2015, č. j. 8 Co 95/2015-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 37 C 323/2013-72, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí 350.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vycházel ze skutečnosti, že na základě opatření předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vydaného dne 12. 8. 2009 pod sp. zn. 4 T 20/2006 byla žalovanému, jakožto osobě určené dle §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, v rozhodném znění (dále jen „tr. ř.“), k hájení práv poškozených v trestním řízení dne 3. 8. 2009 poskytnuta sporná částka jako prozatímní záloha na náklady uvedeného zastupování. Návrh na přiznání odměny žalovanému jako společnému zmocněnci v trestním řízení byl posléze zamítnut usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, jež obstálo v rámci přezkumu před soudem odvolacím i Ústavním. V souzené věci se totiž nejednalo o institut soudem ustanoveného zmocněnce ve smyslu §51a odst. 1 trestního řádu, nýbrž o institut společného zmocněnce podle §44 odst. 2 tr. ř., a žalovanému tedy nárok na účtovanou odměnu vůči žalobkyni nesvědčil. Záloha tak byla vyplacena bez právního důvodu a žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Jelikož však dne 20. 10. 2009 (den následující po datu, kdy bylo předmětné plnění žalovanému poskytnuto) počaly běžet jak subjektivní, tak i objektivní promlčecí doba, jež obě uplynuly přede dnem podání žaloby, a žalovaný včas vznesl námitku promlčení, nezbylo soudu prvního stupně, než žalobu v celém rozsahu zamítnout.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 8 Co 95/2015-106, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal, neboť tato nebyla zpochybňována ani samotnou odvolatelkou. Zcela se ztotožnil i s právním závěrem okresního soudu, že zde nebylo právního důvodu, pro který by žalovanému měla být zmíněná záloha poskytnuta. Jedná se tak o bezdůvodné obohacení, přičemž právo na jeho vydání bylo u soudu uplatněno až po uběhnutí subjektivní i objektivní promlčecí doby, jak ostatně konstatoval již soud prvního stupně, a žaloba byla tedy zcela správně zamítnuta. Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), poněvadž je přesvědčena, že otázka promlčení za daných skutkových okolností dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu řešena. Ve svém podání nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, dle nichž předmětná částka byla žalovanému poskytnuta bez právního důvodu, neboť za něj považuje opatření předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 T 20/2006, jímž byla žalovanému záloha přiznána. Na věci pak nic nemění ani fakt, že soud poté svůj právní názor na základě rozhodnutí soudu vyššího stupně změnil a o přiznání odměny i náhrady nákladů zastupování vydal zamítavé rozhodnutí (usnesení sp. zn. 4 T 20/2006 ze dne 17. 1. 2012), jelikož v době poskytnutí předmětného obnosu právní důvod k jeho vyplacení (ač nesprávný) existoval. Tento pak odpadl až právní mocí uvedeného zamítavého usnesení, tedy dne 7. 3. 2012, což dovolatelku vede k závěru, že právě takový okamžik je rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby. Nárok na vydání žalované částky byl tudíž u soudu uplatněn včas, a napadené rozhodnutí by mělo být Nejvyšším soudem zrušeno i vráceno odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci však nelze přitakat dovolatelce, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce, jež prozatím nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, neboť problému promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za obdobných skutkových okolností se dovolací soud věnoval ve svém nedávném rozsudku ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 831/2015, na nějž lze v podrobnostech odkázat. V daném případě došlo k vyplacení žalované částky rovněž na základě opatření předsedkyně senátu vydaného v trestním řízení, lze tedy s poukazem na odůvodnění uvedeného rozhodnutí a především na relevantní zákonná ustanovení tr. ř., z nichž vychází, plně převzít závěry Nejvyššího soudu v něm vyslovené, a sice že ona záloha byla poskytnuta bez opory v rozhodnutí řádně zformulovaném na základě procesního práva, toliko na základě aktu, s nímž právní úprava závazné vymezení práv a povinností dotčených osob nespojuje, a který tudíž nelze mít za náležitý titul nabytí plnění, přičemž na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že šlo o projev vůle předsedkyně senátu, neboť tento byl pouze dílčím úkonem v probíhajícím řízení. Závěr odvolacího soudu o absenci řádného právního důvodu poskytnutí plnění už od okamžiku převodu sporné částky je tedy možné považovat za správný a korektním lze rovněž shledat jeho úsudek spojující počátek běhu promlčecí doby právě s tímto momentem. V souladu se zněním §107 odst. 2 obč. zák. i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu byl proto odvolacím soudem za rozhodný určen okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tedy den vyplacení žalované částky (blíže srovnej opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 831/2015).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání nepředestřela otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu