ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5208.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5208/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) Ing. P. H. , a b) Ing. B. H., Ph.D. , obou zastoupených Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Nové Město, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 505.100,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 164/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 70 Co 220/2014-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. prosince 2013, č. j. 23 C 164/2012-54, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit každému z žalobců částku 252.550,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je třeba poměřovat ustanovením §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozsudek odvolacího soudu v dovoláním označených otázkách sleduje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to jak v otázce splatnosti pohledávky na poskytnutí finanční náhrady podle §13 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a promlčení práva na úroky z prodlení coby příslušenství této pohledávky (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak i v otázce účinků žalovaným vznesené námitky promlčení (se zřetelem k ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013).
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“.
Námitku promlčení uplatněnou žalovaným v průběhu řízení odvolací soud posuzoval z pohledu relevantních kritérií a jeho úvaha, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného se dobrým mravům nepříčí – zpřístupněná v odůvodnění rozhodnutí – není zjištěným okolnostem nepřiměřená. Odvolací soud neztratil se zřetele charakter uplatňovaného práva, ovšem ani dobu nečinnosti žalovaných (překračující dobu dvanácti let od uplynutí promlčecí doby) a přihlédl též k chování žalované, jež co do jistiny pohledávky právo žalovaných na poskytnutí finanční náhrady dobrovolně uspokojila, byť i v tomto rozsahu šlo o právo promlčené.
Závěry odvolacího soudu přitom v ničem nekolidují ani s dovolateli v dovolání citovanou judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4421/2011, 33 Cdo 2197/2012 a 21 Cdo 85/2010), ovšem ani s citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 548/11), jsou-li podloženy přesvědčivým zdůvodněním. Dovolateli vznesená právní otázka – jak z výše uvedeného současně vyplývá – nepatří ani k otázkám v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešeným.
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu