ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5407.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5407/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce H. G. , zastoupeného Mgr. Lucií Luhanovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Chvalšinská 236, proti žalované Akvaglas – Procházka, spol. s r. o., IČ 606 17 462, se sídlem ve Vyšším Brodě, Poschoďová 370, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, o zaplacení 1.200.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 171/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. června 2013, č. j. 22 Co 534/2013-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českém Krumlově po žalované domáhal zaplacení částky 1.200.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
Usnesením ze dne 18. 7. 2011, č. j. 5 C 171/2011-34, Okresní soud v Českém Krumlově zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Uvedl přitom, že žalobce zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, poněvadž na něj byl prohlášen konkurs, který dosud nebyl skončen, přičemž pohledávka, jejíhož uspokojení se v nynějším řízení dožaduje, náleží do konkursní podstaty, a k jejímu vymáhání je tak dána věcná legitimace toliko na straně konkursního správce.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 10. 2011, č. j. 22 Co 1865/2011-50, usnesení soudu prvního stupně, jež žalobce napadl odvoláním, potvrdil, jelikož shodně s okresním soudem konstatoval, že žalobce uplatňuje pohledávku náležející do konkursní podstaty, a nadto zdůraznil, že zřejmá bezúspěšnost žaloby je dána rovněž tím, že žalobce evidentně není (spolu)vlastníkem nemovitostí, od jejichž vlastnictví se měl odvíjet jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Usnesením ze dne 18. 5. 2012, č. j. 5 C 171/2011-86, následně Okresní soud v Českém Krumlově řízení o věci samé zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 10. 2012, č. j. 22 Co 1606/2012-94, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podáním ze dne 2. 1. 2013 na č. l. 110 žalobce požádal o ustanovení právního zástupce pro sepis a podání dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 11. 2. 2013, č. j. 5 C 171/2011-114, návrh žalobce na ustanovení zástupce zamítl s tím, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti není přípustné, tudíž by se ze strany žalobce jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pokud by se je pokoušel dovoláním napadnout.
Naposledy zmíněné rozhodnutí okresního soudu, proti kterému žalobce podal odvolání, potvrdil usnesením ze dne 18. 6. 2013, č. j. 22 Co 534/2013-123, Krajský soud v Českých Budějovicích, který byl se soudem prvního stupně zajedno, že proti jeho usnesení ze dne 18. 10. 2012 nebylo v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 dovolání přípustné. I kdyby tedy majetkové poměry žalobce ustanovení zástupce odůvodňovaly, nebylo jeho žádosti dle §30 o. s. ř. možné vyhovět.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2013 brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost má zakládat existence otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. Dovolatel považuje za neslučitelné s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dovodil-li odvolací soud, že jeho usnesení ze dne 18. 10. 2012, č. j. 22 Co 1606/2012-94, dovoláním napadnout nelze. Rozhodnutím o zastavení řízení byla žalobci upřena možnost, aby bylo o jeho právu rozhodnuto nezávislým soudem. V dovolání je dále rozporován názor odvolacího soudu na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, a to s poukazem na skutečnost, že správce konkursní podstaty vyjádřil o předmětnou pohledávku nezájem. Dovolatel také odmítá, že by jím vznesený nárok byl zřejmě bezúspěšným z jiných důvodů, a odkazuje na předložené listinné důkazy, jež oprávněnost jeho požadavků dokládají. Rovněž akcentuje, že soudům předložil podklady týkající se jeho majetkových poměrů, ze kterých jednoznačně plyne, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků byly v jeho případě dány, soudy však tyto dokumenty náležitě nevyhodnotily. Svou argumentaci proto dovolatel završuje návrhem, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu ze dne 18. 6. 2013, jakož i usnesení okresního soudu ze dne 11. 2. 2013 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce však přípustné není.
Nejvyšší soud na prvním místě podotýká, že projednávané dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o neustanovení zástupce k podání dovolání proti usnesení potvrzujícímu zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Dovolatel by tedy se svou argumentací mohl být úspěšným, toliko pokud by se mu podařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2012, č. j. 22 Co 1606/2012-94, jež muselo být v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. projednáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebylo přípustné, a že tedy využití tohoto mimořádného opravného prostředku žalobcem představovalo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Judikatura Nejvyššího soudu vykládající rozhodné znění právní úpravy dovolacího řízení si však osvojila názor, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1846/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 398/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 45/2014). Toto stanovisko jako ústavně konformní akceptoval též Ústavní soud (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 318/05, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 229/11). Z předeslaného vyplývá, že soudy nižších stupňů postupovaly zcela korektně, když žalobci pro podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2012 právního zástupce neustanovily, poněvadž využití objektivně nepřípustného opravného prostředku je typickým příkladem zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2038/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4059/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3482/2014). Správnost napadeného usnesení nemůže být ohrožena ani tvrzením, že by poměry žalobce jeho osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly, protože nemajetnost účastníka je toliko nezbytnou, nikoli však postačující podmínkou ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř.
Zabývat se ostatními argumenty rozvinutými v dovolání se pak ve světle výše uvedeného ukazuje nadbytečným, jelikož i kdyby jim dovolací soud přitakal, nemohlo by to nic změnit na skutečnosti, že řízení o předmětné žalobě bylo již pravomocně zastaveno, přičemž rozhodnutí o zastavení tohoto řízení dovolací soud nemohl podle aplikovatelné procesní úpravy přezkoumat. V tomto kontextu by se jevilo neslučitelným s účelem dovolacího řízení, jež slouží k přezkumu věcné správnosti rozhodování soudů, nikoli k podávání teoretických rozborů postrádajících dopad na řešení posuzované věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014), aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce, zda i žalobu samotnou bylo ze strany soudů nižších stupňů přiléhavé pokládat za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto nemohl než žalobcovo dovolání dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu