ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1143.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1143/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Odborového svazu UNIOS , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 00006068, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vodáčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. Jiřině Lužové , advokátce, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce OPZ PLUS, a. s., identifikační číslo osoby 45274835, zastoupené JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní 866/22, PSČ 110 00, o zaplacení částky 2 935 340,68 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 326/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2013, č. j. 20 Co 278/2012-241, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 635,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 25 C 326/2005-167, zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu, jíž se žalobce (Odborový svaz UNIOS) domáhal vůči žalované (JUDr. Jiřině Lužové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce OPZ PLUS, a. s.) zaplacení částky 2 935 340,68 Kč z titulu bezdůvodného obohacení jako příjmu konkursní podstaty za užívání nemovitosti, domu v katastrálním území N. M., obec P. (dále jen „nemovitost“), která byla sepsána do konkursní podstaty úpadce, a to za dobu od 1. ledna do 30. září 2005 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 20 Co 278/2012-241, zamítl žalobu hlavního interventa (OPZ PLUS, a. s.) [první výrok], změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanou zavázal uhradit žalobci částku 2 935 340,68 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud – ve vztahu ke druhému výroku rozsudku – vyšel z toho, že:
1/ Žalobce je vlastníkem nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 30. dubna 1999, kterou uzavřel se společností C – majetkový fond a. s.
2/ Na majetek úpadce OPZ PLUS, a. s. byl dne 29. března 2000 prohlášen konkurs.
3/ Správkyně konkursní podstaty úpadce zapsala do soupisu majetku konkursní podstaty spornou nemovitost.
4/ Žalobce podal dne 17. ledna 2003 žalobu o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. července 2005, který nabyl právní moci dne 6. září 2005, změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze tak, že vyloučil nemovitost ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Dovolání proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005.
5/ Správkyně konkursní podstaty úpadce s nemovitostí nakládala v době od ledna do září 2005. Čistý výtěžek z nemovitosti za tuto dobu činil 2 935 340,68 Kč (příjmy činily 3 376 927,10 Kč a náklady vynaložené na provoz nemovitosti 441 586,42 Kč).
6/ Úpadce vedl před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 143/98 spor o určení vlastnictví k nemovitosti proti společnosti C - majetkový fond a. s. V tomto řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že určil, že úpadce je vlastníkem nemovitosti. Rozsudek následně zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1305/2004-265, a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Řízení bylo posléze zastaveno.
Na tomto základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná nemohla být v rozhodné době (od ledna do září 2005) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že nemovitost patří úpadci [§130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)].
Odvolací soud, vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročník 2011, pod číslem 165, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyšší soudu označená v tomto rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, uvedl, že plody a užitky nabyté z majetku sepsaného do konkursní podstaty úpadce jsou nabyty v dobré víře, jestliže ohledně takového majetku nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu podle ustanovení §19 odst. 2 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). V dané věci vzniku takové domněnky správnosti soupisu zabránila vylučovací žaloba a žalovaná nemohla být s ohledem na probíhající spor o vlastnictví nemovitosti a ustanovení §19 odst. 3 ZKV v dobré víře, že nemovitost náleží úpadci. Výsledek řízení o žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedeného mezi úpadcem (správkyní konkursní podstaty) a jinou osobou (C - majetkovým fondem a. s.), dle mínění odvolacího soudu na tuto skutečnost nemá žádný vliv.
Podle odvolacího soudu žalovaná sice byla oprávněna do skončení řízení o vylučovací žalobě přijímat výtěžek z nájmu sporné nemovitosti (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2816/2012), avšak s vědomím, že jej v případě kladného rozhodnutí o vylučovací žalobě musí vydat žalobci. Žalovaná proto nemohla být v dobré víře o tom, že nemovitost patří úpadci, neboť řízení o vylučovací žalobě vyvolalo o takové skutečnosti důvodné pochybnosti. Podle odvolacího soudu je proto žalovaná povinna z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §458 odst. 1 a 2 obč. zák. vydat z konkursní podstaty v té době získaný výtěžek z nemovitosti.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka má dovolání za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když dle jejího názoru odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku dobré víry správce konkursní podstaty při získávání plodů nemovitostí zapsaných do konkursní podstaty. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které je odchylné od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „obecné právní nauky“. Domáhá se změny napadaného rozhodnutí tak, že odvolání bude zamítnuto, event. zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka především namítá, že nemovitost byla sepsána do konkursní podstaty v dobré víře na základě pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, že nemovitost je ve vlastnictví úpadce. Za podstatné považuje i to, že v době jejího předání správkyni konkursní podstaty (dne 4. ledna 2005) neměla ani jedna ze stran pochyby, že toto předání se provádí „po právu a v dobré víře“. Správkyně konkursní podstaty též začala okamžitě zajišťovat provoz nemovitosti.
Za tohoto stavu podle dovolatelky nemohl spor o určení vlastnického práva zpochybnit dobrou víru správkyně konkursní podstaty, neboť správce je s věcí pojatou do soupisu konkursní podstaty oprávněn a povinen nakládat bez ohledu na to, zdali je úpadce vlastníkem věci. Považuje proto za „nemyslitelné“, aby správkyně konkursní podstaty nebyla oprávněnou držitelkou nemovitosti (potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 27/2003“).
Závěrem dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že v řízení „bylo porušeno její základní a nezadatelné právo na spravedlivý proces“, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo „na ochranu vlastnického práva“ a že odvolací soud „v rozporu s dobrými mravy poskytl ochranu protiprávnímu návrhu žalobce“.
Žalobce navrhuje dovolání odmítnout, neboť v něm není řádně odůvodněna jeho přípustnost. Kromě toho uvádí, že dovolatelka již ke dni převzetí nemovitostí věděla, že pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 40/2000 byl napaden dovoláním a že v řízení o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty bylo podáno odvolání proti vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Předpokladem vydání rozhodnutí o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty je přitom závěr o tom, že vlastníkem věci je žalobce. Tvrdí-li dovolatelka, že zajišťovala provoz nemovitosti, byla to její povinnost jako správkyně konkursní podstaty. To však ještě nezakládá oprávněnou držbu ve smyslu ustanovení §130 obč. zák.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., když v posouzení dovolatelkou formulované otázky, která (oproti mínění žalobce) vymezuje přípustnost podaného dovolání, a to otázky dobré víry správce konkursní podstaty při získávání plodů nemovitostí zapsaných do konkursní podstaty, sice rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (jak tvrdí dovolatelka), jde však o věc dovolacím soudem dosud v daných souvislostech beze zbytku nevyřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle ustanovení §18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
Podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době, kdy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů správkyně konkursní podstaty úpadce užívala nemovitost (v době od ledna do září 2005), a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznala změn.
K otázce práva správce konkursní podstaty úpadce věc i v průběhu sporu o jejím vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to beze zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci, se Nejvyšší soud vyjádřil již v dovolatelkou zmiňovaném R 27/2003. V něm uzavřel, že správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Z těchto závěrů Nejvyšší soud opakovaně vychází, přičemž v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2015, pod číslem 18, Nejvyšší soud shrnul na R 27/2003 navazující judikaturu a vysvětlil, že řeší (zjednodušeně řešeno) možný konflikt založený střetem práva konkursního, který se prosazuje soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce, s právem třetí osoby, jež uplatňuje (domnělé či skutečné) silnější právo k témuž majetku. Jakkoli tomu tak nemusí být vždy (srov. §6 odst. 3 ZKV nebo §27 odst. 5 ZKV), začasté se takový konflikt odehrává na poli sporu o vlastnické právo k sepsanému majetku (vlastnické právo si osobuje úpadce, respektive jeho konkursní podstata reprezentovaná správcem konkursní podstaty, i třetí osoba). Po dobu, po kterou takový konflikt probíhá (po kterou se prostřednictvím vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV řeší spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě), předurčují účinky soupisu k výkonu vlastnických práv k sepsanému majetku správce konkursní podstaty úpadce.
Tamtéž Nejvyšší soud doplnil, že ustálená judikatura též nepochybuje o tom, že vyzní-li spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch třetí osoby (vylučovatele) [jestliže podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV nenáleží sepsaná věc do konkursní podstaty], může se tato osoba (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván) domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71. Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné, které nájemce sepsaného majetku uhradil do konkursní podstaty úpadce), bude závislé (jen) na tom, zda byly nabyty (ve shodě s §458 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, pro věc rozhodném) v dobré víře.
Nejvyšší soud se k těmto závěrům přihlásil i v rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 2532/2012, v němž zdůraznil, že bez dalšího neplatí, že správce konkursní podstaty, který je po dobu trvání sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (srov. opět zejména R 27/2003), není povinen (ani podle výsledku excindačního sporu) vydat bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela.
Posledně uvedený závěr se beze zbytku uplatní i v poměrech projednávané věci. Poukaz dovolatelky na R 27/2003 nemůže obstát jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Skutečnost, že po dobu, za kterou žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, trvaly účinky soupisu nemovitosti do konkursní podstaty úpadce, tedy ještě nepostačuje pro závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku.
Za tohoto stavu věci je pro posouzení důvodnosti podaného odvolání rozhodující otázka dobré víry správkyně konkursní podstaty jako držitelky sporné nemovitosti. Nejvyšší soud přitom nemá pochybnosti o tom, že i na tyto případy je nutno aplikovat ustanovení §130 obč. zák., neboť zákon o konkursu a vyrovnání neobsahuje ustanovení, která by tuto otázku řešila. Nelze je dovodit ani z ustanovení §18 odst. 3 či §19 ZKV.
Při posuzování dobré víry správce konkursní podstaty se proto plně uplatní judikatorní závěry formulované obecně k problematice dobré víry držitele věci.
K výkladu právní otázky, zda je držitel věci v dobré víře, se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99. V něm vysvětlil, že tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále platí, že oprávněný držitel se stává držitelem neoprávněným již okamžikem doručení žaloby v řízení o určení vlastnictví k předmětné věci, event. v řízení o jejím vyklizení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98, uveřejněný pod číslem 18/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 4200/2014).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je s těmito judikatorními závěry v souladu. Správně konkursní podstaty skutečně nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že nemovitost patří úpadci (a jako taková je oprávněně zapsána do soupisu majetku konkursní podstaty), když v rozhodné době probíhala dvě soudní řízení, jejichž předmětem bylo určení vlastnického práva k nemovitosti a požadavek na její vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty (rovněž odůvodněný tvrzením, že úpadce není vlastníkem nemovitosti).
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v lednu 2005, kdy správkyně konkursní podstaty převzala od žalobce nemovitost, bylo v prvním z uvedených řízení pravomocně rozhodnuto o tom, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, a ve druhém nepravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby na vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty. Je tomu tak proto, že správkyni konkursní postaty bylo známo, že proti rozhodnutí o určení vlastnického práva bylo podáno dovolání (jemuž posléze Nejvyšší soud vyhověl a rozsudek odvolacího soudu zrušil) a proti rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby bylo podáno odvolání (jemuž odvolací soud následně rovněž vyhověl). Probíhající řízení tak (bez ohledu na to, v jaké fázi se v rozhodném období nacházela) objektivně vyvolala pochybnost o tom, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, přičemž tato pochybnost nemohla být odstraněna až do konečného rozhodnutí v obou řízeních, především pak v řízení o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
K námitkám dovolatelky v rovině ústavněprávní Nejvyšší soud podotýká, že jsou formulovány natolik obecně, že není zřejmé, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje pochybení v procením postupu odvolacího soudu. Namítá-li dovolatelka, že bylo rovněž porušeno její „právo na ochranu vlastnického práva“, pak zcela pomíjí, že to byl žalobce, jehož nemovitost byla, jak se ukázalo posléze na základě výsledku excindačního sporu, neoprávněně zapsána do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. března 2013), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013, činí 20 060 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 4 275,60 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 24 635,60 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu