ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1175.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1175/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka MERA - CZECH a. s., v likvidaci, se sídlem v Prostějově, Za drahou 4239/2, PSČ 796 01, identifikační číslo 25537211, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, PSČ 779 00, o návrhu věřitelů a/ FATO invest a. s., Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, PSČ 500 03, identifikační číslo 15062597, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, b/ WINTECH CZ a. s., se sídlem v Přerově, Seifertova 2834/33, PSČ 750 02, identifikační číslo 25537245, zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem, se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, PSČ 750 02, c/ S. P., d/ Advokátní kanceláře Bezucha, Klimeš, Stratil v. o. s., se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 772 00, identifikační číslo 25388185, e/ BYT A SERVIS ND DRUŽSTVO OLOMOUC „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, U sportovní haly 542/3, PSČ 779 00, identifikační číslo 60792639, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na střelnici 1212/39, PSČ 779 00 a f/ Mgr. M. J. , zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Husova 1653/46, PSČ 586 01, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 25/2002, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2011, č. j. 2 Ko 98/2009-1556, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. ledna 2004, č. j. 45 K 25/2002-481, prohlásil Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitelů a/ FATO invest a. s., Hradec Králové, b/ WINTECH CZ a. s., c/ S. P., d/ Advokátní kanceláře Bezucha, Klimeš, Stratil v. o. s. a e/ BYT A SERVIS ND DRUŽSTVA OLOMOUC konkurs na majetek dlužníka MERA - CZECH a. s., v likvidaci.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu. Šlo v pořadí o druhé usnesení odvolacího soudu o věci samé, když první (rovněž potvrzující) usnesení odvolacího soudu (ze dne 30. srpna 2005, č. j. 2 Ko 77/2004-680), zrušil k dovolání dlužníka Nejvyšší soud (usnesením ze dne 8. října 2009, č. j. 29 Odo 1355/2006-1138) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom o věci rozhodl i ve vztahu k Mgr. M. J. jako navrhujícímu věřiteli f/ (vycházeje z toho, že jmenovaný se v průběhu odvolacího řízení stal co do části pohledávek procesním nástupcem navrhujícího věřitele a/).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek:
1/ Zda je možné uplatnění obrany proti pohledávce konkursního navrhovatele spočívající v námitce započtení i v konkursním řízení?
2/ Zda lze námitku započtení odmítnout jako neopodstatněnou pouze z důvodu, že by započítávaná pohledávka musela být v řízení prokazována i jinými než listinnými důkazy?
3/ Zdali je možno uplatnit proti uznané pohledávce konkursního navrhovatele pouze uznanou pohledávku dlužníka?
Odpověď na všechny položené otázky se podává z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
V tomto usnesení (na které Nejvyšší soud poukázal již v důvodech zrušujícího usnesení z 8. října 2009 a ze kterého výslovně vychází odvolací soud) Nejvyšší soud vysvětlil, že založil-li dlužník procesní obranu proti návrhu na prohlášení konkursu na tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli, pak k tomu, aby konkursní soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany [mít zánik pohledávky započtením za doložený (osvědčený)]. Závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhujícímu věřiteli vůbec má pohledávku způsobilou k započtení (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele zamítnout nelze.
Srov. k tomu shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 128) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 4321/2010.
Jinak řečeno, citovaná judikatura Nejvyššího soudu vychází ustáleně z toho, že proti pohledávce navrhujícího věřitele se dlužník může i v průběhu řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka ubránit účinně uplatněnou námitkou započtení, přičemž není podstatné, zda pohledávka dlužníka uplatněná k započtení je pohledávkou, kterou navrhující věřitel „uznal“, nýbrž to, zda zánik pohledávky navrhujícího věřitele započtením je doložený (osvědčený) [tím je zodpovězena první a třetí otázka]. Podle téže judikatury platí, že závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhující věřitelce pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla (započtením), neuspěl (čímž je zodpovězena druhá otázka).
Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu, přičemž Nejvyšší soud nesdílí ani dovolatelův názor, že odvolací soud se neřídil pokyny obsaženými ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu z 8. října 2009 a že nesprávně interpretoval usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 156/2005 a 31 Cdo 175/98).
Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídají též závěry, jejichž prostřednictvím odvolací soud odmítl námitku dlužníka o šikanózní povaze návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek a částečného postoupení pohledávky navrhujícím věřitelem a/ (srov. potud např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 1302/2000, uveřejněné pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 365/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 141 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1536/2005).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu