ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.12.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 12/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Anterax a. s., se sídlem v Praze 9 - Kyjích, Vajgarská 1141, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25349643, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Ke Škole 901, PSČ 252 10, proti žalovaným 1) Paseka, zemědělská a. s., se sídlem v Babicích 80, pošta Mladějovice, PSČ 783 95, identifikační číslo osoby 25356411, 2) J. K., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00 a 3) Ing. K. K. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 206/2011, o dovolání první a druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Cmo 316/2013-404, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. První a druhá žalovaná jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 50.640 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 6 Cm 206/2011-89, ponechal ve vztahu k první a druhé žalované v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. dubna 2011, č. j. 6 Cm 206/2011-16, kterým uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 15.000.000 Kč s 6% úrokem od 29. března 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 50.000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 896.480 Kč, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání první a druhé žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl ve vztahu k první a druhé žalované ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení co do částky 724.548,80 Kč, a dále ve výroku II. (první výrok); ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že směnečný platební rozkaz se ve výroku o nákladech řízení zrušuje ohledně částky 171.931,20 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož první a druhá žalovaná neunesly důkazní břemeno ohledně tvrzení, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (dále jen „sporná směnka“), byla na žalobkyni indosována až „po splatnosti“, popř. že žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníků. Žalovaným proto nenáleží kauzální námitky, kterými se bránily povinnosti směnku zaplatit ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Opodstatněnou pak odvolací soud neshledal ani výhradu první a druhé žalované, že indosament na směnce je pouhým prokuraindosamentem. K tomu zdůraznil, že úvahy první a druhé žalované o skutečné vůli stran při převodu směnky jsou jen jejich spekulací, která „nejenže z provedených důkazů nevyplývá, ale je jimi vyvrácena“.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podaly první a druhá žalovaná dovolání, jež mají za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Otázkou, která nebyla podle mínění dovolatelek dosud dovolacím soudem vyřešena, je, zda ve smyslu ustanovení čl. I. §18 odst. 1 směnečného zákona lze za prokuraindosament považovat pouze indosament, který byl takovým způsobem označen, nebo zda prokuraindosamentem je i indosament, který sice takto výslovně označen nebyl, avšak z chování stran vyplývá, že jejich záměrem nebylo převést na nabyvatele všechna práva a povinnosti se směnkou spojená.
Dovolatelky dále argumentují ve prospěch závěru, že v posuzovaném případě nebyla směnka převedena indosamentem, neboť (jak podle dovolatelek jednoznačně vyplynulo z provedeného dokazování) šlo ve skutečnosti pouze o prokuraindosament. První a druhá žalovaná proto mohly i nadále vznášet proti žalobkyni všechny námitky, jež měly proti indosantovi.
Odvolacímu soudu dovolatelky konečně vytýkají, že nepřihlížel k jimi navrhovaným důkazům a „z důvodu tvrzené opožděnosti“ se jimi (nesprávně) vůbec nezabýval.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, neshledávajíc jej podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustným. Napadené rozhodnutí není na řešení dovoláním předestírané otázky založeno a její posouzení tak nemůže správnost rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit. Obsahem dovolání je podle žalobkyně ve skutečnosti polemika se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry nalézacích soudů, jež v dovolacím řízení zpochybnit nelze.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu (jímž byl směnečný platební rozkaz zrušen ve výroku o nákladech řízení co do částky 171.931,20 Kč), není dovolání subjektivně přípustné, neboť touto částí rozhodnutí odvolacího soudu nebyla dovolatelkám v jejich poměrech způsobena žádná újma (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003 uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 a 3 a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolatelky mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Na řešení otázky, zda lze za prokuraindosament považovat pouze indosament, který byl takovým způsobem označen, zjevně rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V poměrech dané věci totiž pro závěr o (ne)přípustnosti kauzálních námitek první a druhé žalované odvolací soud neměl za rozhodné, jakým způsobem byl na sporné směnce vyznačen indosament, nýbrž skutečnost, že v řízení nebyl prokázán převod směnky až po její splatnosti, ani vědomé jednání žalobkyně při nabývání směnky ke škodě dlužníků, přičemž tvrzení dovolatelek, podle kterého bylo skutečnou vůlí „stran“ umístit na směnce namísto běžného indosamentu jen prokuraindosament, bylo provedeným dokazováním „vyvráceno“.
Ostatními námitkami (polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a výhradou, podle níž odvolací soud „nepřihlížel“ k žalovanými navrženým důkazům) dovolatelky nevystihují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K výhradám dovolatelek k hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů Nejvyšší soud poznamenává, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu, který s účinností od 1. ledna 2013 již dovolatelky k dispozici nemají (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k třetímu výroku napadeného rozhodnutí dovolatelky neuplatňují žádnou dovolací argumentaci a neotevírají tak ohledně něj ani žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, jež by měla vliv na správnost této části napadeného rozhodnutí (jinak řečeno, právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí v této části spočívá, dovolání nezpochybňuje). Ani v tomto rozsahu proto dovolání přípustná nejsou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání první a druhé žalované bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. dubna 2015), která podle ustanovení §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 15.050.000 Kč) částku 50.340 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 50.640 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu