Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2015, sp. zn. 29 Cdo 1352/2013 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1352.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1352.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1352/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce VODOVODY A KANALIZACE Dvůr Králové n. L. spol. s r.o. , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Denisovo 766, PSČ 544 01, identifikační číslo osoby 48171280, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ JUDr. Lence Vidovičové , se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Seba T, akciová společnost, identifikační číslo osoby 25252721, a 2/ Ing. Stanislavu Kuželovi, jako správci konkursní podstaty úpadce TIBA, a. s., identifikační číslo osoby 48171468, zastoupenému JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 59/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2012, č. j. 13 Cmo 65/2011-243, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2012, č. j. 13 Cmo 65/2011-243, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 14. ledna 2011, č. j. 41 Cm 59/2007-207, určil Krajský soud v Hradci Králové, že pohledávka žalobce (VODOVODY A KANALIZACE Dvůr Králové n. L. spol. s r. o.) uplatněná v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce TIBA a. s. je důvodná ve výši 31 503 476,39 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu co do výše 2 145 790,81 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel zejména z toho že: 1/Žalobce dodával úpadci pitnou vodu a odváděl odpadní vody, a to nejen v letech 2005 a následujících, ale i po dlouho dobu před tím. Měl za to, že tak tomu bylo po celá desetiletí již od 60. let. Z výpovědí svědků a Ing. K. (jednatele žalobce) měl za prokázaný mechanismus stanovení výše ceny a její fakturace. 2/ Žalobce uzavřel s městem Dvůr Králové nad Labem (dále jen „město“) 1. února 1994 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), podle níž byl movitý a nemovitý majetek určený k provozování vodovodního a kanalizačního systému města pronajat žalobci se závazkem dodávek vody a odvádění odpadních vod včetně zajišťování smluvních vztahů s odběrateli, fakturací vodného a stočného spolu s dalšími souvisejícími činnostmi, mimo jiné i vymáháním dlužných pohledávek. Pronájem byl sjednán na 25 let. 3/ Žalobce vyúčtoval úpadci za odběr vody a odvod odpadních vod za roky 2005 až 2007 celkem částku 30 173 111,69 Kč. Dále mu vyúčtoval úroky z prodlení za opožděné úhrady ve výši 3 476 155,51 Kč. 4/ Krajský soud v Hradci Králové prohlásil usnesením ze dne 9. února 2007, sp. zn. 43 K 27/2005, konkurs na majetek úpadce. 5/ Žalobce přihlásil do konkursního řízení shora označené pohledávky v celkové výši 33 649 267,20 Kč. Na přezkumném jednání dne 10. května 2007 tyto pohledávky popřel věřitel č. 840 – Seba T, akciová společnost (první žalovaný). 6/ Žalobce podal řádně a včas žalobu na určení „právní důvodnosti“ jeho pohledávky proti popírajícímu věřiteli a správci konkursní postaty. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl oprávněn na základě výše uvedené nájemní smlouvy (jako provozovatel vodovodního a kanalizačního systému) k fakturaci vodného a stočného a k vymáhání dlužných částek. Měl za to, že oprávnění k odběru vody a odvádění odpadních vod bylo nesporně založeno dle právní úpravy před nabytím účinnosti zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), tedy na základě zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), a dle vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích. Podle označené vyhlášky byl odběratel oprávněn připojit se na veřejný vodovod (kanalizaci), vodu odebírat (vypouštět) a platit určené úplaty provozovateli vodovodů a kanalizací. Tento právní stav – založený na administrativním, nikoliv smluvním, principu – nová zákonná úprava nezrušila, resp. uložila uzavření písemných smluv nejpozději do 31. prosince 2010 (což soud prvního stupně dovozoval z Čl. II bodu 2. zákona č. 76/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon o vodovodech a kanalizacích.) Odběr vody ani vypouštění odpadních vod úpadcem proto soud neměl za neoprávněné dle ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Částečné zamítnutí žaloby co do částky 2 145 790,81 Kč, představující neuhrazené úroky z prodlení dle faktury č. 20034027, účtované ve výši 17 % p. a., soud prvního stupně odůvodnil tím, že k uplatnění tohoto nároku nebyl žalobce oprávněn smlouvou (ta nebyla uzavřena) ani zákonem. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. srpna 2012, č. j. 13 Cmo 65/2011-243, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalobu (i v rozsahu částky 31 503 476,39 Kč) zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování nájemní smlouvou ve znění dohody (dodatku) z 26. května 2005, z jejíhož čl. V. bodu 5. 7. učinil zjištění, že žalobce byl oprávněn účtovat a vymáhat vlastním jménem a na vlastní účet vodné a stočné a další pohledávky vůči třetím osobám, které vznikly na základě uzavřených smluv mezi nájemcem (žalobcem) a odběrateli, popř. smluv, do kterých nájemce (žalobce) vstoupil. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce s úpadcem měl uzavřít v souladu s ustanovením §39 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích písemnou smlouvu dle ustanovení §8 zákona o vodovodech a kanalizacích do 31. prosince 2003. Přechodné ustanovení Čl. II bodu 2. novely zákona o vodovodech a kanalizacích provedené zákonem č. 76/2006 Sb. podle odvolacího soudu neupravovalo odklad data ke splnění této povinnosti, ale ukládalo povinnost upravit stávající smlouvy podle předmětné novely zákona o vodovodech a kanalizacích. Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že při výkladu označeného ustanovení novely zákona o vodovodech a kanalizacích nevysvětlil, jakou právní úpravou se řídily právní poměry odběratelů a dodavatelů, kteří do 31. prosince 2003 neuzavřeli písemnou smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod, v období od 1. ledna 2004 do 15. března 2006, kdy novela nabyla účinnosti. Soudem prvního stupně zvolený výklad je podle odvolacího soudu založen na přímé retroaktivitě zákona, která je nepřípustná. Odvolací soud tak dovodil, že v situaci, kdy žalobce (v postavení provozovatele) s úpadcem v přechodném období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2003 neupravili vzájemně své vztahy písemnou smlouvou ve smyslu ustanovení §8 zákona o vodovodech a kanalizacích, představují jakékoliv odběry vody a odvádění odpadních vod od 1. ledna 2004 neoprávněný odběr a neoprávněné vypouštění vod do kanalizace úpadcem ve smyslu ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Protože nájemní smlouva neobsahuje ustanovení, jímž by byl žalobce jako provozovatel oprávněn účtovat a vymáhat příjem ztrát vzniklých ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, odvolací soud uzavřel, že oprávněným a věcně legitimovaným k vymáhání uplatněných nároků je vlastník vodovodní a kanalizační sítě, jímž je město. Jestliže si smluvní strany nájemní smlouvu podle platné právní úpravy neupravily a v původním textu smlouvy jakékoliv kompetence pro vymáhání ztrát podle ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích nebyly svěřeny žalobci, jde podle odvolacího soudu tato okolnost na jejich vrub a „nelze je přenášet na třetí osoby“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“). Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovolatel především tvrdí, že ještě před nabytím účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích uzavřel s městem nájemní smlouvu, jíž získal do nájmu veškerý movitý i nemovitý majetek města, který byl určen k provozování vodovodního a kanalizačního systému. Po 1. lednu 2002 tak dovolatel s nabytím účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích v souladu s ustanovením §8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích získal postavení provozovatele vodovodní a kanalizační sítě, které mu svědčilo po celou dobu dodávek úpadci. Dovolatel zdůraznil, že ještě před nabytím účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích dodával úpadci pitnou vodu a odváděl odpadní vody, které úpadce produkoval. Přestože s úpadcem neuzavřel písemnou smlouvu o dodávkách vody a odvádění odpadních vod, je přesvědčen o tom, že mezi ním a úpadcem vznikl smluvní vztah za účinnosti předchozí právní úpravy „buď ústně, popřípadě mlčky (konkludentně)“. Nástupem účinnosti nové právní úpravy pak podle přesvědčení dovolatele nebyla původně uzavřená smlouva jakkoli změněna či zrušena. Dále dovolatel polemizuje s odvolacím soudem i ve výkladu shora označeného článku novely zákona o vodovodech a kanalizacích zákonem č. 76/2006 Sb., když má za to, že novela prodloužila lhůtu ke splnění povinnosti uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod do 31. prosince 2010 a týkala se i smluvních vztahů vzniklých za předchozí právní úpravy a nikoli pouze smluv uzavřených dle zákona o vodovodech a kanalizacích. Závěrem dovolatel poukazuje na to, že dodávky pitné vody a odvádění odpadních vod, které v rozhodném období prováděl, byly v rámci výroby a provozu financovány z jeho finančních prostředků. Přestože dovolatel úpadce mnohokrát bezvýsledně upomínal o uzavření písemné smlouvy, nepřistoupil k přerušení nebo omezení dodávek pitné vody a odvádění odpadních vod, neboť to považoval za krajně nevhodné vzhledem k několika tisícovkám zaměstnanců úpadce. Proto míní, že jeho ohleduplnost při řešení vzniklé situace by neměla být vykládána k jeho tíži. K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný, který plně sdílí závěry odvolacího soudu. Odběr pitné vody úpadcem a odvádění odpadních vod bez uzavření písemné smlouvy považuje za neoprávněný odběr/odvod. Rovněž má za to, že z provedených důkazů nevyplývá právo žalobce, jakožto provozovatele vodovodu a kanalizace, vymáhat pro vlastníka i plnění z neoprávněných odběrů. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. KSLB 54 INS 22884/2012-B-31, prohlásil konkurs na majetek původního prvního žalovaného (Seba T, akciovou společnost), do řízení na jeho místo (okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku, tj. k 11. dubnu 2013) vstoupila insolvenční správkyně JUDr. Lenka Vidovičová (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněného pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2012, pod číslem 20, která jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dále jednal jako s prvním žalovaným s označenou insolvenční správkyní. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení §8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, které od nabytí účinností zákona nedoznalo změn, vlastník vodovodu nebo kanalizace může uzavřít smlouvu o provozování vodovodu nebo kanalizace s provozovatelem. Jestliže vlastník provozuje vodovod nebo kanalizaci svým jménem a na vlastní odpovědnost, vztahují se na něj všechna práva a povinnosti provozovatele. Podle ustanovení §8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném do 14. března 2006 je vlastník vodovodu nebo kanalizace povinen uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Závazky vzniklé z této smlouvy přecházejí na právního nástupce vlastníka vodovodu nebo kanalizace a na právního nástupce provozovatele. Podle ustanovení §8 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném od 15. března 2006 je vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, povinen uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Závazky vzniklé z této smlouvy přecházejí na právního nástupce vlastníka vodovodu nebo kanalizace a na právního nástupce provozovatele. Podle ustanovení §39 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, jež po celou dobu účinnosti zákona nedoznalo změn, povinnost vlastníka vodovodu nebo kanalizace uzavřít smlouvu s odběratelem podle §8 odst. 5 a §36 odst. 1 musí být splněna nejpozději do 31. prosince 2003. Podle ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném do 14. března 2006 je neoprávněným odběrem vody z vodovodu odběr bez uzavřené smlouvy o dodávce vody nebo v rozporu s ní (odst. 1 písm. b/) a neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace vypouštění bez uzavřené smlouvy o odvádění odpadních vod (odst. 2 písm. a/). Podle odstavce 3 části věty před středníkem je pak odběratel povinen nahradit ztráty vzniklé podle odstavců 1 a 2 vlastníkovi vodovodu, pokud ve smlouvě uzavřené podle §8 odst. 2 není stanoveno, že náhrada vzniklé ztráty je příjmem provozovatele. Podle ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném od 15. března 2006 je neoprávněným odběrem vody z vodovodu odběr bez uzavřené písemné smlouvy o dodávce vody nebo v rozporu s ní (odst. 1 písm. b/) a neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace je vypouštění bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních vod (odst. 2 písm. a/). Odstavec 3 části věty před středníkem pak v tomto znění stanoví, že odběratel je povinen nahradit ztráty vzniklé podle odstavců 1 a 2 vlastníkovi vodovodu nebo kanalizace, pokud ve smlouvě uzavřené podle §8 odst. 2 není stanoveno, že náhrada vzniklé ztráty je příjmem provozovatele. Podle Čl. II bodu 2. zákona č. 76/2006 Sb., jímž byl s účinností od 15. března 2006 novelizován zákon o vodovodech a kanalizacích, musí být smlouvy o dodávce vody nebo smlouvy o odvádění odpadních vod, uzavřené podle dosavadní právní úpravy, uvedeny do souladu se zákonem č. 274/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do 31. prosince 2010. Výkladem ustanovení §8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném do 14. března 2006 a ustanovení §8 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném od 15. března 2006 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 5261/2009, vysvětlil, že podle právní úpravy platné před 1. lednem 2002 tzv. bezesmluvní odběr zakládal právní vztah na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 29 Cdo 915/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2562/2000). Závazkový vztah v takových případech vznikl na základě zákonné skutečnosti (odběru vody bez uzavřené smlouvy). Od 1. ledna 2002 zákon o vodovodech a kanalizacích ukládá povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu (§8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném do 31. prosince 2002) o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem, s tím, že tato povinnost musí být splněna do 31. prosince 2003. Neupravuje již tzv. „bezesmluvní odběr“ a jakýkoliv odběr a vypouštění vod bez platné smlouvy prohlašuje za neoprávněný (§10 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Ke shodnému závěru pak Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 20. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4537/2010, ve kterém uzavřel, že právní vztah o dodávce vody a odvodu odpadních vod podle zákona o vodovodech a kanalizacích je založen na smluvním principu a že písemné smlouvy měly být uzavřeny s odběratelem do 31. prosince 2003. V případě nesplnění této povinnosti pak jde o neoprávněný odběr vody či vypouštění vod. Rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, mezi dovolatelem a úpadcem, resp. ani mezi vlastníkem vodovodu a kanalizace (městem) a úpadcem, nebyla nikdy uzavřena písemná smlouva podle ustanovení §8 odst. 5, resp. později odst. 6, ve spojení s ustanovením §39 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, které se nezměnilo od přijetí zákona do současnosti (což potvrzuje i sám dovolatel), tedy do 31. prosince 2003 a ani později nebyla splněna podmínka, aby nešlo dle ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích v obou dotčených zněních o neoprávněný odběr vody z vodovodu a o neoprávněné vypouštění odpadních vod do kanalizace. Tvrdí-li dovolatel, že k uzavření smlouvy, byť nikoliv v písemné formě, došlo dříve, za účinnosti předchozí právní úpravy, vychází v tomto směru z jiného skutkového stavu věci než odvolací soud. Navíc nelze přehlédnout, že jeho výhrady jsou neseny v obecné rovině, netvrdí nic konkrétního o tom, jakým způsobem a kdy mělo dojít k „ústnímu, popř. konkludentnímu“ uzavření smlouvy o dodávce vody a odvodu odpadních vod. Pouhé konstatování, že dodávky vody a odvod odpadních vod probíhaly (patrně ve vztahu mezi dřívějším provozovatelem vodovodní a kanalizační sítě a právním předchůdcem úpadce) „desítky let“, neprokazuje existenci smluvního vztahu mezi provozovatelem vodovodní a kanalizační sítě (event. jejím vlastníkem) a úpadcem. Již proto ne, že – jak vyplývá ze shora označené judikatury – v době před 1. lednem 2002 mohl být vztah založen na tzv. bezesmluvním odběru. Za tohoto stavu věci jsou bez právního významu výhrady dovolatele proti odvolacím soudem zvolenému výkladu Čl. II bodu 2. novely zákona o vodovodech a kanalizacích provedené s účinností od 15. března 2006. Nebylo-li v řízení prokázáno, že by dodávky vody a odvod odpadních vod mezi žalobcem a úpadcem probíhaly na smluvním základě, šlo v případě dodávek vody a vypouštění odpadních vod v předmětném období (v letech 2005 až 2007) o neoprávněný odběr ve smyslu ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Dovolání je přesto důvodné. Nejvyšší soud totiž nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož nájemní smlouva uzavřená mezi městem a dovolatelem neopravňovala dovolatele k tomu, aby vymáhal i plnění za neoprávněné odběry vody a vypouštění odpadních vod dle ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Odvolací soud při posuzování dané nájemní smlouvy především zcela pominul, že jejím výkladem se zabýval již v rozsudku ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 10 Cmo 55/2011-343. Šlo přitom o řízení o určení pravosti pohledávky ve stejném konkursním řízení, uplatněné jako právo na úplatu za odvádění odpadních vod úpadcem do kanalizačního řadu města za období od 13. května 2005 do 8. února 2007 ve výši 12 639 191,43 Kč. I ze skutkových tvrzení žalobce v tomto řízení (srov. žalobu) přitom vyplývá, že jde o část pohledávky za odvod odpadních vod, kterou v konkursním řízení vůči úpadci neuplatňoval provozovatel kanalizačního řadu (žalobce v tomto sporu), ale samo město jako vlastník kanalizace. V označeném rozsudku odvolací soud uzavřel, že podle nájemní smlouvy náleželo právo na stočné provozovateli kanalizace. Ke změně nedošlo ani po uzavření dodatku k nájemní smlouvě ze dne 26. července 2005, neboť v něm smluvní strany deklarovaly, že nájemce nadále vodné a stočné účtuje a vymáhá vlastním jménem a na vlastní účet. Smyslem uzavření dohody bylo (toliko) stanovení povinnosti nájemce převést část vybraného stočného odpovídajícího některým nákladům za čistění odpadních vod vlastníku kanalizace. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že město není nositelem pohledávky vůči úpadci. Žalobu proto neměl za důvodnou. Z uvedeného tedy plyne, že odvolací soud za aktivně věcně legitimovaného k vymáhání úplaty za vypouštění odpadních vod v rozhodném období neměl vlastníka kanalizace, nýbrž jejího provozovatele (§8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Zbývá dodat, že dovolání proti tomuto rozsudku podané Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1285/2012. Vycházeje ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemá Nejvyšší soud ani v této věci žádné pochybnosti o tom, že právo vymáhat veškeré platby za odběr vody a vypouštění odpadních vod má provozovatel vodovodu a kanalizace, jímž je žalobce. Pronajal-li si žalobce smlouvou ze dne 1. února 1994 od města veškerý movitý a nemovitý majetek určený k provozování vodovodního a kanalizačního systému města se závazkem dodávek vody a odvádění odpadních vod včetně zajišťování smluvních vztahů s odběrateli, fakturaci vodného a stočného spolu s dalšími činnostmi souvisejícími, je podle Nejvyššího soudu nepochybné, že úmyslem smluvních stran bylo převést komplexně veškerý provoz vodovodního a kanalizačního řadu na nájemce, včetně uzavírání smluv na dodávku vody a odvod odpadních vod a vymáhání všech nároků vůči odběratelům, aniž by bylo podstatné, zda právo na úhradu úplaty za odběr vody a odvod odpadních vod vychází ze smluvního základu či (podle tehdejší úpravy) jde o tzv. bezesmluvní odběr. Byla-li smlouva o nájmu movitých a nemovitých věcí určených k provozování vodovodního a kanalizačního systému města uzavřena tak, že žalobce kompletně převzal veškerý provoz vodovodní a kanalizační sítě (k tomu srov. především čl. III. Účel nájmu, čl. IV. – Specifikace činností a čl. V. – Práva a povinnosti nájemce), nelze než uzavřít, že provozovatel měl nárok i na úhradu úplaty za tzv. bezesmluvní odběry. Obsah smlouvy rozhodně nenasvědčuje tomu, že by úmyslem smluvních stran bylo jakkoliv členit nároky vůči odběratelům podle toho, zda vycházejí ze smluvního základu. Zcela nepochybně pak ne v tom smyslu, že by nároky vůči odběratelům, kteří odebírají vodu či vypouštějí odpadní vody bez uzavření smlouvy, zůstávaly (či nadále vznikaly) nikoliv nájemci jako provozovateli vodovodu a kanalizace, nýbrž městu jako jejich vlastníku. Jen z toho, že následně došlo od 1. ledna 2002 ke změně právní úpravy, když zákon o vodovodech a kanalizacích nyní odběr vody a vypouštění odpadních vod bez uzavření písemné smlouvy označuje za neoprávněný odběr vody a vypouštění odpadních vod, nelze dovozovat, že by k úhradě nároků odběratelů, kteří neuzavřeli s provozovatelem písemnou smlouvu, od uvedeného data již nebyl aktivně legitimován žalobce jako provozovatel vodovodního a kanalizačního řadu. Úmysl smluvních stran – převést kompletně veškerý provoz vodovodu a kanalizace města na žalobce – se změnou právní úpravy nezměnil, a Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že nájemní smlouva i po 1. lednu 2002 opravňovala žalobce vymáhat veškeré nároky vyplývající z provozu vodovodů a kanalizací města. Nejvyšší soud proto nesdílí názor odvolacího soudu vyslovený v napadeném rozhodnutí, podle něhož by tento nárok žalobci příslušel pouze tehdy, kdyby smluvní strany nájemní smlouvu v tomto ohledu upravily, k čemuž nedošlo. Tomu ostatně koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. 10 Cmo 55/2011, byť se v něm odvolací soud výslovně nezabýval výkladem ustanovení §10 zákona o vodovodech a kanalizacích. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož nájemní smlouva neopravňuje žalobce k vymáhání plnění z neoprávněných odběrů vody a vypouštění odpadních vod, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. srpna 2015 Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/31/2015
Spisová značka:29 Cdo 1352/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1352.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Konkurs
Vodovody
Nájem
Dotčené předpisy:§243b odst. 2 a 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007
§8 odst. 2 předpisu č. 274/2001Sb.
§8 odst. 5 předpisu č. 274/2001Sb. ve znění do 14.03.2006
§8 odst. 6 předpisu č. 274/2001Sb. ve znění od 15.03.2006
§10 odst. 1 písm. b) předpisu č. 274/2001Sb. ve znění do 14.03.2006
§10 odst. 1 písm. b) předpisu č. 274/2001Sb. ve znění od 15.03.2006
§10 odst. 2 písm. a) předpisu č. 274/2001Sb. ve znění do 14.03.2006
§10 odst. 2 písm. a) předpisu č. 274/2001Sb. ve znění od 15.03.2006
§10 odst. 3 předpisu č. 274/2001Sb. ve znění do 14.03.2006
§10 odst. 3 předpisu č. 274/2001Sb. ve znění od 15.03.2006
§39 odst. 7 předpisu č. 274/2001Sb.
čl. II bod 2. předpisu č. 76/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20