ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1366.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1366/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně KONFIN, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Davídkova 2375, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 46507884, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, PSČ 562 01, proti žalovaným 1) AUTODOPRAVA JÍRA, s. r. o. , se sídlem v Těšanech č. p. 107, PSČ 664 54, identifikační číslo osoby 26277883 a 2) M. J., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 317/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č. j. 2 Cmo 374/2014-131, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 52 Cm 317/2010-39, ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti směnečné platební rozkazy ze dne 16. prosince 2010, č. j. 52 Cm 317/2010-12, č. j. 52 Cm 318/2010-12, č. j. 52 Cm 319/2010-12, č. j. 52 Cm 320/2010-12 a č. j. 52 Cm 324/2010-12 a rozhodl o nákladech námitkového řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti druhého žalovaného [odkazuje potud na ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žádost o odročení jednání, doručená soudu prvního stupně čtyři dny před nařízeným termínem jednání, není včasná a – se zřetelem k tomu, že druhý žalovaný tvrzený důvod omluvy (dlouhodobá nemoc) nedoložil – ani důvodná], uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky umožňující věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti druhého žalovaného. Druhý žalovaný totiž včas požádal o odročení nařízeného jednání, přičemž „vzhledem ke všem okolnostem projednávané věci“ je třeba mít také důvod, pro který žádal o odročení jednání, za důležitý.
Jelikož soud prvního stupně uvedeným postupem (tím, že projednal námitky druhého žalovaného v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti) znemožnil druhému žalovanému „realizovat jeho procesní práva, zejména vyjádřit se k provedenému dokazování a právní stránce projednávané věci“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním předestřené otázky (posouzení splnění podmínek, za nichž může soud podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce důvodnosti omluvy neúčasti účastníka u jednání Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že se nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné, přičemž důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání je podle ustálené judikatury (zpravidla) také jeho nemoc (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 124, popř. rozsudek ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013).
Dovolání přípustným nečiní ani výhrady dovolatele, podle nichž měl odvolací soud posoudit – ve shodě se soudem prvního stupně – omluvu druhého žalovaného „jako nedůvodnou z obstrukčních důvodů“. Potud dovolatel přehlíží, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neměly postup druhého žalovaného (omluvu jeho neúčasti na nařízeném jednání) za obstrukční, nýbrž se lišily (jen) v názoru na včasnost omluvy a doložení tvrzeného důvodu, pro který druhý žalovaný žádal o odročení jednání. Jinak řečeno, důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně nebyl – oproti mínění dovolatelky – odlišný náhled odvolacího soudu na to, zda druhý žalovaný svým postupem sleduje procesní obstrukce.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu