ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1446.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1446/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v konkursní věci úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, akciová společnost , se sídlem v Miřeticích u Klášterce nad Ohří, Nádražní 214, PSČ 431 51, identifikační číslo osoby 00152552, o potvrzení nuceného vyrovnání, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 14/2002, o dovolání konkursního věřitele INJURED s. r. o. , se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 47534346, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 3 Ko 8/2011-1918, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. prosince 2008, č. j. 45 K 14/2002-1488, potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „konkursní soud“) nucené vyrovnání úpadce (ZKL Klášterec nad Ohří, akciová společnost), podle něhož:
1/ Pohledávky druhé třídy budou uspokojeny částečně ve výši 50 % s tím, že 20 % vyrovnání bude uhrazeno do 30 dnů a 30 % do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí, a zbývající část vyrovnání bude uhrazena do 13. října 2009 (ve výroku přitom jednotlivě uvedl věřitele s uvedením částky, jež má být každému z nich vyplacena) [bod I. výroku].
2/ Pohledávka věřitele KORU plus, s. r. o., ve výši 150,319.857,57 Kč bude uspokojena ve výši 50 % vydáním nové emise akcií (bod II. výroku).
3/ Pohledávka věřitele Komerční banky, a. s., ve výši 21.113.805,75 Kč, zajištěná zástavním právem, bude uhrazena do 10 dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku).
K odvolání konkursních věřitelů INJURED s. r. o. (dále též jen „konkursní věřitel I“) a KINEX – KLF, a. s., Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu.
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání, když první usnesení ze dne 12. června 2009, č. j. 1 Ko 32/2009-1617 [jímž odvolací soud rozhodl, že soudkyně konkursního soudu JUDr. Jiřina Skalská (dále jen „J. S.“) není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u konkursního soudu pod sp. zn. 45 K 14/2002 (první výrok) a potvrdil usnesení konkursního soudu (druhý výrok)], zrušil (s výjimkou prvního výroku) k dovolání konkursního věřitele I Nejvyšší soud (prvním výrokem usnesení ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 4364/2009-1798) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel I dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že právní otázky řešené napadeným usnesením dosud neřešil dovolací soud, respektive odvolací soud tyto otázky vyřešil v rozporu se zrušujícím usnesením dovolacího soudu z 10. listopadu 2010. Dovolatel současně míní [odkazuje potud především na nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06 (jde o nález uveřejněný pod číslem 3/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu) ], že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. otevírá též existence jím tvrzených vad řízení, jež porušují jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Uvádí dále, že přetrvávají důvody, pro které Nejvyšší soud připustil dovolání poprvé, když odvolací soud nerespektoval závazný právní názor obsažený ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu.
a/ Vady řízení dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jež mají současně založit přípustnost i důvodnost dovolání) shledává dovolatel v tom, že:
1/ Konkursní soud rozhodl ve věci samé, aniž provedl jediný důkaz a obdobně postupoval odvolací soud.
2/ Oba soudy svévolně neprovedly dovolatelem navržené důkazy k prokázání pro rozhodnutí „relevantních“ skutečností a odvolací soud navíc „překvapivě aproboval“ postup konkursního soudu, který ignoroval písemné vyjádření dovolatele k návrhu úpadce a upřel zástupci dovolatele právo vyjádřit se ústně při jednání.
3/ Odvolací soud v rozporu s ustanovením §243d odst. 1 o. s. ř. nerespektoval závazný právní názor (respektive pokyn) Nejvyššího soudu obsažený ve zrušujícím usnesení a nepřikročil k prověřování „splnění podmínek pro potvrzení nuceného vyrovnání v podobě neexistence pohledávek za podstatou či pracovněprávních nároků“.
4/ Odvolací soud nezrušil usnesení konkursního soudu přes jeho nepřezkoumatelnost.
5/ Ve věci u konkursního soudu rozhodovala podjatá soudkyně (J. S.).
b/ Nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jež má současně založit přípustnost i důvodnost dovolání) shledává dovolatel v tom, že:
1/ Zde není žádné procesně použitelné skutkové zjištění, na kterém by mohlo být vystavěno právní posouzení.
2/ Odvolací soud nedovodil, že nucené vyrovnání je nepřípustné pro zpochybněný poctivý záměr úpadce (§35 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) [antedatováním smluv o převodu ochranných známek a akcií z úpadce na ručitele - ZKL, a. s.].
3/ Odvolací soud při posouzení vlastnictví úpadcova podniku vyšel ze závěrů o neplatnosti (celé) smlouvy (o prodeji úpadcova podniku), uzavřené mezi dovolatelem (jako kupujícím) a tehdejším správcem konkursní podstaty úpadce (Mgr. D. T. - dále jen „D. T.“), jako prodávajícím, obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 39, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ), jež dovolatel nemá za správné.
4/ Odvolací soud nesprávně uzavřel, že pro potvrzení nuceného vyrovnání neexistuje překážka dle §36 odst. 1 písm. b/ ZKV, čímž současně nerespektoval závazný právní názor obsažený ve zrušujícím usnesení dovolacího soudu.
5/ Odvolací soud se nevypořádal s odvolací námitkou dovolatele, že nucené vyrovnání je neurčité a nereálné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání konkursního věřitele I proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. K tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, jež se neprotiví (odpovídá) závěrům obsaženým v (dovolatelem označeném) nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
V jednotlivostech pak Nejvyšší soud činí k otázkám, jež mu dovolatel předkládá k řešení pro účely posouzení přípustnosti dovolání, následující závěry.
a/ K otázkám předestřeným v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ad 1/ (Rozhodnutí bez dokazování).
V konkursním řízení obecně platí (ustálené judikatuře odpovídá), že rozhodné skutečnosti se v něm zásadně „nedokazují“, nýbrž „osvědčují“. K tomu srov. pro dobu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka např. body VII., VIII. a XIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [str. 174 až 176 (350 až 352), a 181 (357)] a pro dobu po prohlášení konkursu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 105 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 8. V souladu s touto ustálenou judikaturou též platí, že o tom, zda se potvrzuje nucené vyrovnání (§60 ZKV), rozhoduje konkursní soud na základě vlastního obsahu nabízeného nuceného vyrovnání (vysvětlení v něm podaných a listin tato vysvětlení dokládajících) a na základě obsahu konkursního spisu, jenž by měl být s těmito tvrzeními v souladu. Hodnotící skutkové soudy o opodstatněnosti údajů obsažených v nuceném vyrovnání pak konkursní soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami připojenými k návrhu na nucené vyrovnání nebo tvořícími obsah konkursního spisu. Tomu odpovídá též zákonem předepsaný obsah vyrovnacího jednání, jak se podává z dikce §58 ZKV.
Ad 2/ (Upření práva vyjádřit se ústně při jednání a neprovedení navržených důkazů).
Argumentace dovolatele, podle které odvolací soud „překvapivě aproboval“ postup konkursního soudu, který ignoroval písemné vyjádření dovolatele k návrhu úpadce a upřel zástupci dovolatele právo vyjádřit se ústně při jednání, z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost [shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2003“)]. Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu.
V situaci, kdy odvolací soud vydal napadené rozhodnutí po projednání odvolání při odvolacím jednání, jehož se osobně zúčastnil i zástupce dovolatele (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. listopadu 2011, č. l. 1914-1916) se nadto z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že řízení namítanou vadou zjevně netrpí. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 17, ročník 1998, pod číslem 123 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod číslem 71 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. října 2004, sp. zn. II. ÚS 344/04).
Důvod připustit dovolání k prověření námitky, že oba soudy svévolně neprovedly dovolatelem navržené důkazy k prokázání pro rozhodnutí „relevantních“ skutečností, Nejvyšší soud nemá již proto, že podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. listopadu 2011 (č. l. 1915), který dovolání nezpochybňuje, zástupce dovolatele při odvolacím jednání prohlásil, že „nemá návrhy na doplnění dokazování“.
Ad 3/ (Nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu).
Napadené rozhodnutí neodporuje závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu obsaženému ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010.
Ad 4/ (Nepřezkoumatelnost rozhodnutí konkursního soudu, k níž odvolací soud nepřihlédl).
Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ad 5/ (Ve věci rozhodoval vyloučený soudce).
Argumentem, že u konkursního soudu rozhodovala podjatá soudkyně (J. S.), vystihuje dovolatel opět tzv. zmatečnostní vadu řízení (ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), která není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř., takže (jak již zmíněno výše ad 2/) jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. opět R 32/2003). Nadto jde o námitku, kterou Nejvyšší soud shledal věcně neopodstatněnou (v mezích daných obsahem spisu, vytyčených rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněným pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) již ve zrušujícím usnesení ze dne 10. listopadu 2010.
b/ K otázkám předestřeným v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Ad 1/ (Neexistence procesně použitelných skutkových zjištění, na kterých by mohlo být vystavěno právní posouzení).
Ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Důvod připustit dovolání k této otázce (jež je založena na argumentaci tvrzenou vadou řízení spočívající v tom, že soudy rozhodly bez dokazování) tedy zjevně dán není.
Ad 2/ (Nepoctivý záměr úpadce).
Dovolací námitka, že nucené vyrovnání je nepřípustné pro zpochybněný poctivý záměr úpadce (§35 ZKV) [antedatováním smluv o převodu ochranných známek a akcií z úpadce na ručitele - ZKL, a. s.] vychází z obsahového popření skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, že předmětné smlouvy nebyly antedatovány.
Jak rozebráno výše, skutkový dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemá dovolatel u dovolání, jež může být přípustné jen prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici a při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. opět R 19/2006 a R 10/2014).
Ad 3/ (Platnost smlouvy o prodeji úpadcova podniku).
Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že jeho zrušující rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, přijatý ve sporu vedeném mezi správcem konkursní podstaty úpadce (jako žalobcem) a dovolatelem (jako žalovaným), obsahuje jednoznačně formulovaný závěr, že smlouva (o prodeji úpadcova podniku) uzavřená dne 30. srpna 2002 (za trvání konkursu na majetek úpadce) mezi dovolatelem (jako kupujícím) a tehdejším správcem konkursní podstaty úpadce D. T. (jako prodávajícím) je absolutně neplatná jako celek. Důvod připustit dovolání k prověření tohoto závěru (jenž odvolací soud převzal), tak dán není.
Ad 4/ (Překážka potvrzení nuceného vyrovnání dle §36 odst. 1 písm. b/ ZKV).
Závěry přijaté k výkladu ustanovení §36 odst. 1 písm. b/ ZKV odvolacím soudem odpovídají skutkovým závěrům odvolacího soudu o stavu pohledávek za konkursní podstatou a pracovněprávních pohledávek (jež dovoláním nemohou být zpochybněny) a Nejvyšší soud (oproti dovolateli) rovněž neshledává, že by jakkoli odporovaly závaznému právnímu názoru, jenž formuloval ve zrušujícím usnesení ze dne 10. listopadu 2010. Důvod připustit dovolání ani potud dán není.
Ad 5/ (Námitka neurčitosti a nereálnosti nuceného vyrovnání).
Závěr, že potvrzené nucené vyrovnání není „neurčité“ ani „nereálné“, shledává Nejvyšší soud (ve spojení s důvody napadeného rozhodnutí) triviálním (pro úplnost budiž řečeno, že o tom svědčí i to, že vyrovnání bylo následně splněno) a důvod připustit dovolání k jeho prověření proto též nemá.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu