Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2015, sp. zn. 29 Cdo 1466/2014 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1466.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1466.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1466/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Hummingbird Holding s. r. o. , se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 28747143, zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, proti žalovaným 1) SAMOHÝL OLOMOUC a. s. – člen SAMOHÝL MOTOR HOLDING , se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů 846/2, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 47974478 a 2) A. F. , zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, PSČ 779 00, o námitkách druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 26/2013, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2013, č. j. 9 Cmo 404/2013-66, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.916,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 27. února 2013, č. j. 13 Cm 26/2013-22, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 2.690.036,- Kč s 6% úrokem od 23. ledna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8.966,80 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 244.321,90 Kč. Rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 13 Cm 26/2013-40, soud prvního stupně – ve vztahu k druhému žalovanému – ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz v části, v níž bylo rozhodnuto o věci samé (výrok I.), zrušil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně a druhý žalovaný „nemají navzájem“ právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodnutí o nákladech řízení přitom odůvodnil tím, že žalobkyně nezaslala druhému žalovanému ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby výzvu k plnění, podle ustanovení §142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), proto soud nemohl žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznat. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení o odvolání druhého žalovaného (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a změnil jej ve výroku III. tak, že uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 205.372,- Kč (druhý výrok). Dále zavázal druhého žalovaného k náhradě nákladů žalobkyně za odvolací řízení ve výši 5.892,70 Kč (třetí výrok). Odvolací soud předeslal, že smyslem zavedení institutu tzv. předžalobní výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. byla „eliminace zbytečných soudních řízení (a s nimi spojených nákladů), jež by neproběhla, věděl-li by dlužník o existenci svého dluhu a svůj dluh by bez dalšího k výzvě věřitele zaplatil“. Z povahy věci je nicméně zřejmé, pokračoval odvolací soud, že „je-li dlužník přesvědčen, že věřiteli ničeho nedluží, patrně nic na jeho názoru nezmění ani výzva a takový dlužník se bude bránit uplatněnému nároku i v rámci již zahájeného soudního řízení“. Ve skutečnosti, že žalovaný se „aktivně“ brání uplatněnému nároku (k čemuž došlo také v projednávané věci, kde druhý žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky), je proto třeba spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele, jež podle §142a odst. 2 o. s. ř. umožňují žalobci, který měl ve věci úspěch, přiznat náhradu nákladů řízení i v případě, že nedostál povinnosti uložené mu ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů bylo podle odvolacího soudu namístě napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, změnit a žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznat. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání (posuzováno podle jeho obsahu druhý žalovaný napadá pouze měnící výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 205.372,- Kč, a dále výrok o nákladech odvolacího řízení), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř. (maje za to, že ve výkladu ustanovení §142a a §205a o. s. ř. jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení §142a odst. 2 o. s. ř. přiznat i přesto, že dovolatele nevyzvala k plnění ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř. Přitom akcentuje, že to byla žalobkyně, kdo „zavinila, že se vůbec řízení vedlo“, když ještě před zahájením předmětného soudního řízení ujistila dovolatele, že rozhodne-li se vymáhat směnku, o níž v dané věci jde, dovolatele o tom uvědomí. Chování dovolatele, který podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, pak nelze považovat z pohledu ustanovení §142a odst. 2 o. s. ř. za „nijak výjimečné“, naopak ve sporu o zaplacení téměř 3.000.000,- Kč je spíše „pravidlem chování žalovaného“. Ostatně dovolatel – jakmile mu byl rozsudek soudu prvního stupně doručen – dlužnou částku žalobkyni uhradil. Odvolací soud měl dále pochybit také tím, že v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. usuzoval na naplnění podmínek pro použití ustanovení §142a odst. 2 o. s. ř. jen na základě skutečností, které žalobkyně tvrdila až v průběhu odvolacího řízení (mělo jít o tvrzení, že druhý žalovaný „podal námitky, které podle názoru žalobkyně jsou zjevně nedůvodné“), tedy skutečností, jež nejsou v odvolacím řízení přípustné. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování zcela opominul vyjádření dovolatele k podanému odvolání a nijak se s argumentací v něm obsaženou nevypořádal. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním dotčených výrocích) změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje a žalobkyni se ukládá povinnost nahradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, majíc napadené rozhodnutí za souladné s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání druhého žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Výkladem ustanovení §142a o. s. ř. (tj. otázkami souvisejícími s institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud (po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) zabýval v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně. 1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení §142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - §137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku. 2/ Takto vymezený účel ustanovení §142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení §142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. 3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení §71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. 4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem (§172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§175 o. s. ř.). 5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší (§174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení (§174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce. 6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu (§175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení §175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o nákladech řízení. Z výše řečeného plyne, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je (co do závěru, že v dané věci má žalobkyně – navzdory tomu, že nedostála požadavku ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř. a nezaslala dovolateli nejméně sedm dnů před podáním žaloby výzvu k plnění – právo na náhradu nákladů řízení) ve výsledku správné (jakkoli odvolací soud tento závěr nepřiléhavě založil na ustanovení §142a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky, zda ustanovení §205a o. s. ř. brání účastníkům v tom, aby v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení uváděli „nové skutečnosti (…) ohledně aplikace ustanovení §142a o. s. ř.“ Je tomu tak již proto, že (záporná) odpověď na uvedenou otázku jednoznačně plyne přímo z výslovného znění označeného ustanovení, jež omezuje možnost uplatnění nových skutečností nebo důkazů jen u odvolání podaných proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé. O tom, že rozhodnutí o nákladech řízení rozhodnutím ve věci samé není, Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitkou, podle níž odvolací soud nepřihlédl k argumentaci dovolatele obsažené v jeho vyjádření k podanému odvolání, pak dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká tvrzenou vadu řízení, aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by mělo spočívat napadené rozhodnutí; ani tato námitka, jíž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak dovolání přípustným nečiní. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem ve výši jedné poloviny (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. března 2014), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 211.264,70 Kč – k určení výše tarifní hodnoty srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) částku 4.590,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 1.026,90 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 5.916,90 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 30. dubna 2015 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2015
Spisová značka:29 Cdo 1466/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1466.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Směnečný a šekový platební rozkaz
Dotčené předpisy:§142a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19