Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.06.2015, sp. zn. 29 Cdo 1864/2013 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1864.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1864.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1864/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49 71 03 62, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky 11.011.357,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 17/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. srpna 2012, č. j. 19 C 17/2005-258, jsa vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 22. října 2010, č. j. 14 Co 76/2010-172, jímž Městský soud v Praze zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 20. března 2008, č. j. 19 C 17/2005-121, uložil žalované zaplatit žalobci částku 9.534.247,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. února 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 1.477.110,- Kč „s požadovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. února 2002 do zaplacení“ zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Zaplacení žalované částky se žalobce po žalované domáhal z titulu účasti žalované v systému pojištění pohledávek z vkladů a příspěvků do Fondu pojištění vkladů (dále též jen „příspěvky“ a „Fond“) podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a to jde-li o vklady u pobočky žalované ve Slovenské republice (dále jen „zahraniční pobočka“) za období od 7. září 2001 do 31. prosince 2001 (dále jen „rozhodné období“). 2) Průměrný objem pojištěných pohledávek z vkladů za rozhodné období u zahraniční pobočky žalované činil 11.011.357.205,- Kč, čemuž odpovídá výše příspěvků do Fondu ve výši 33.034.071,- Kč. 3) Žalovaná příspěvky z vkladů u zahraniční pobočky do Fondu za rozhodné období nezaplatila; příspěvky zaplatila ve Slovenské republice (podle zákona č. 118/1996 Z. z., o ochrane vkladov a o zmene a doplnení niektorých zákonov – dále jen „zákon o ochrane vkladov“) do Fondu ochrany vkladov. 4) Rozhodnutím ze dne 21. prosince 1999, č. ÚBD-369/2-1999, udělila Národná banka Slovenska povolení pro zřizující zahraniční banku (žalovanou) působit jako banka pro její pobočku. 5) Dopisem ze dne 5. října 2004 žalobce upozornil žalovanou na její povinnost zaplatit příspěvek do Fondu za vklady u zahraničních poboček, a to za období od 1. května 2004 včetně a následným přípisem ze dne 31. ledna 2005 vyzval žalovanou k zaplacení příspěvku za rozhodné období. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §41a odst. 3 a §41c odst. 1 a 6 zákona o bankách (ve znění účinném do 30. dubna 2002) a vycházeje z ustanovení §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) – zdůraznil, že žalovaná je bankou se sídlem na území České republiky, která měla území Slovenské republiky v rozhodném období svou pobočku (organizační složku). Jelikož zahraniční pobočka žalované nemá právní subjektivitu, vztahuje se na ni zákon o bankách; proto žalovaná byla povinna v rozhodném období přispívat do Fondu i z titulu vkladů u zahraniční pobočky. Dále se soud prvního stupně zabýval (ne)důvodností námitky promlčení vznesené žalovanou, přičemž s odkazem na ustanovení §41c odst. 8 zákona o bankách, na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a na ustanovení §100 odst. 1 a §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, shledal tuto námitku ohledně požadavku na zaplacení částky 1.477.110,- Kč s příslušenstvím (o tuto částku žalobce rozšířil původní žalobu při ústním jednání dne 11. července 2012) opodstatněnou; tříletá promlčecí lhůta ohledně tohoto „nároku“ totiž marně uplynula dnem 31. ledna 2005. Současně nepovažoval uplatnění námitky promlčení žalovanou za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce o zmíněnou částku rozšířil žalobu až po sedmi letech od uplynutí promlčecí doby, byl mu znám postoj žalované k placení příspěvků do Fondu za vklady u zahraniční pobočky a sám začal zjišťovat rozhodné údaje (týkající se objemu pojištěných vkladů u zahraniční pobočky) až po uplynutí promlčecí lhůty a ani v žalobě neoznačil žádný důkaz ke zjištění této skutečnosti. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 9.534.247,- Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), v zamítavém výroku ve věci samé jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně − zdůraznil, že v době po vydání předchozího kasačního rozhodnutí (ze dne 22. října 2010) „došlo k posunu v judikatorním vývoji, konkrétně k vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 815/2009“ (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2012, pod číslem 118). Jakkoli se toto rozhodnutí „zabývá obdobím roku 2002 a násl.“, mají jeho právní závěry „relevanci“ i pro období předcházející, tj. pro rozhodné období (od 7. září do 31. prosince 2001). „V tomto rozhodnutí je výslovně uvedeno, že až novelou zákona o bankách provedenou zákonem č. 126/2002 Sb. s účinností od 1. května 2002 bylo v ustanovení §1 odst. 1 zákona o bankách jednoznačně deklarováno (viz důvodová zpráva k novele), že se zákon vztahuje i na organizační složky (pobočky) tuzemských bank působících v zahraničí. Tedy až v souvislosti s touto novelou je možné vykládat ustanovení §41a odst. 3 zákona o bankách tak, že všechny banky a pobočky zahraničních bank jsou povinny zúčastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a přispívat ve stanoveném rozsahu do Fondu, aniž z této povinnosti vylučuje vklady u zahraničních poboček tuzemských bank“. „Důkazem a contrario je tedy třeba dovodit, že před 1. květnem 2002 povinnost zahraniční pobočky tuzemských bank přispívat do pojistného fondu v České republice nebyla stanovena jednoznačně. Pak platí, že na základě nejednoznačného znění zákona nelze narušovat ústavněprávní principy, zde zejména zásadu uvedenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, že nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá (nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02)“. Proto odvolací soud uzavřel, že žalované nelze za dobu před 1. květnem 2002 uložit povinnost přispívat (z titulu vkladů u zahraniční pobočky žalované) „v rozsahu stanoveným zákonem“ do Fondu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a to navíc za situace, kdy shodná právní otázka, která však vyvstala v souvislosti s pozdější právní úpravou, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu (v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009) posouzena jinak. Dovolatel akcentuje, že odvolací soud „zcela chybně postavil své rozhodnutí na tezi, že bylo-li novelou zákona deklarováno, že se zákon vztahuje i na organizační složky (pobočky) tuzemských bank v zahraničí, lze dojít automaticky bez dalšího k závěru, že před účinností novely nebyla povinnost zahraniční pobočky tuzemských bank přispívat do Fondu jednoznačně stanovena“. Z důvodové zprávy k zákonu č. 126/2002 Sb. přitom jednoznačně plyne, že úmyslem zákonodárce bylo „deklarovat, nikoli konstituovat“ působnost zákona o bankách na zahraniční pobočky (tuzemských) bank. Rozhodl-li se zákonodárce „v rámci novely upřesnit znění zákona a zjednodušit aplikaci ustanovení zákona, nelze automaticky usuzovat na nejednoznačnost předchozí úpravy“. Odvolací soud tak nesprávně vyložil závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009; pominul totiž skutečnost, že ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud řešil otázku (ne)existence povinnosti odvádět příspěvky do Fondu v letech 2003 až 2006, a to „ve vztahu k ustanovení §41c zákona o bankách, jehož znění bylo novelizováno již zákonem č. 319/2001 Sb., účinným od 7. září 2001. Zmíněnou novelou zákona byla povinnost odvádět příspěvky do Fondu rozšířena i na vklady v cizí měně“. Konečně dovolatel odkazuje na ustanovení §41l zákona o bankách (ve znění účinném od 7. září 2001), z něhož – podle jeho názoru − lze dovodit, že „česká právní úprava počítá se situací, kdy banka může být povinna za vklady vedené na své organizační složce odvádět příspěvky ve dvou zemích (v místě sídla banky a v místě organizační složky). Stejnou situaci pak ve slovenském právu upravuje ustanovení §4 zákona o ochrane vkladov. Neměla-li by zahraniční pobočka tuzemské banky povinnost odvádět příspěvky z vkladů dle práva státu sídla banky, nemohlo by dojít k situaci, kdy by byla povinna tyto příspěvky odvádět ve dvou státech a ustanovení umožňující vyhnout se dvojí povinnosti by byla zcela nesmyslná“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nezodpovězené, tj. zda v rozhodném období měla žalovaná povinnost platit příspěvky Fondu i z titulu vkladů u zahraniční pobočky žalované. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009 při výkladu zákona o bankách, ve znění účinném od 1. května 2002, tj. ve znění zákona č. 126/2002 Sb. (dále též jen „zákon o bankách ve znění novely“), při řešení otázky pojištění pohledávek z vkladů u pobočky žalované ve Slovenské republice dospěl k následujícím závěrům: Právní úprava pojištění pohledávek z vkladů byla do zákona o bankách včleněna s účinností od 29. července 1994 zákonem č. 156/1994 Sb. Novelou provedenou zákonem č. 126/2002 Sb. byla tato úprava uvedena do souladu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994, o systémech pojištění vkladů (Úřední věstník L 135, 31.5.1994, s. 5-14, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 6, svazek 2, s. 252-261) [srov. k tomu důvodovou zprávu k návrhu zákona posléze vyhlášeného pod č. 126/2002 Sb.; dále též jen „důvodová zpráva“]. Označená směrnice ukládá členským státům, aby zavedly alespoň jeden systém pojištění vkladů (článek 3 odst. 1 směrnice). Podle článku 4 odst. 1 směrnice chrání tyto systémy pojištění vkladů zavedené a úředně uznané v některém členském státě i vkladatele u poboček, zřízených úvěrovými institucemi v jiných členských státech. Pojem pobočky i úvěrové instituce je pak pro účely směrnice definován v jejím článku 1 odst. 4 a odst. 5. Novela zákona o bankách, provedená zákonem č. 126/2002 Sb., doplnila do jeho ustanovení §1 odst. 1 větu, podle které „tento zákon upravuje některé vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České republiky, včetně jejich působení mimo území České republiky, a dále některé vztahy související s působením zahraničních bank na území České republiky.“ Uvedený text (slovy důvodové zprávy) jednoznačně deklaruje, že tento zákon se vztahuje i na organizační složky (pobočky) tuzemských bank působící v zahraničí. V souladu s výše popsanými požadavky směrnice o systémech pojištění vkladů pak zákon o bankách v ustanovení §41a odst. 3 určuje, že: „Všechny banky a pobočky zahraničních bank jsou povinny účastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a přispívat v rozsahu stanoveném tímto zákonem do Fondu“, aniž z této povinnosti vylučuje vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. Pobočky zahraničních bank se sídlem v členských státech Evropské unie, které požívají výhod jednotné licence, systému pojištění vkladů v České republice (s výjimkou možnosti připojištění podle ustanovení §41m odst. 1 a odst. 2 zákona o bankách) nepodléhají (srov. ustanovení §5a odst. 4 zákona o bankách). Ostatní pobočky zahraničních bank se nemusí účastnit systému pojištění pohledávek z vkladů, pokud svůj záměr oznámí České národní bance a současně jí prokáží, že systém pojištění pohledávek z vkladů, na kterém jsou účastny, zaručuje oprávněným osobám nejméně stejný stupeň ochrany jako systém pojištění pohledávek z vkladů podle tohoto zákona (§41l odst. 1 zákona o bankách) Taktéž ustanovení §41c odst. 1 zákona o bankách nečiní rozdílu mezi vklady v České republice a vklady u poboček tuzemských bank, umístěných v jiných státech, když stanoví, že: „Pojištěny jsou veškeré pohledávky z vkladů včetně úroků vedených při splnění požadavků na identifikaci stanovených v odstavci 3 v české měně nebo v cizí měně, evidovaných jako kreditní zůstatky na účtech či vkladních knížkách nebo potvrzených vkladovým certifikátem, vkladním listem či jiným obdobným dokumentem, nejde-li o pohledávky uvedené v odstavci 2.“ Jinými slovy, systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v ustanoveních §41a a násl. zákona o bankách, se (v souladu s požadavky směrnice o systémech pojištění vkladů) vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů u tuzemských bank (ve smyslu ustanovení §41c odst. 1 zákona o bankách), bez ohledu na to, zda jde o vklady v tuzemsku či vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. A veškeré tyto vklady jsou také podkladem pro výpočet výše příspěvku banky do Fondu pojištění vkladů. Okolnost, zda pobočka žalované poskytovala bankovní služby na základě tzv. jednotné bankovní licence či zda i po 1. květnu 2004 vykonávala tyto činnosti na základě licence (povolení působit jako banka) vydané Národnou bankou Slovenska, je pro shora učiněné závěry nepodstatná; zákon o bankách (a ostatně ani směrnice o systémech pojištění vkladů, jež problematiku jednotné bankovní licence nereglementuje) s touto skutečností žádné následky nespojuje. Konečně ani skutečnost, že žalovaná se (dobrovolně) účastnila (v rozsahu vkladů u její pobočky) slovenského systému pojištění vkladů, nemá pro posouzení její povinnosti platit příspěvek do Fondu pojištění vkladů žádný význam; zákon o bankách (v souladu se směrnicí o systémech pojištění vkladů) ani s touto skutečností žádné důsledky (např. v podobě snížení příspěvku o podíl připadající na vklady u dotčené zahraniční pobočky) nespojuje. Pro poměry dané věci tak zbývá posoudit, zda se shora citované závěry uplatní i pro rozhodné období (od 7. září do 31. prosince 2001). Rozhodná ustanovení zákona o bankách ve znění novely (tj. ve znění účinném od 1. května 2002): Podle ustanovení §1 odst. 1 tento zákon upravuje některé vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České republiky, včetně jejich působení mimo území České republiky, a dále některé vztahy související s působením zahraničních bank na území České republiky. Bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které a) přijímají vklady od veřejnosti, a b) poskytují úvěry, a které k výkonu činností podle písmen a) a b) mají bankovní licenci (dále jen „licence“) [§4]. Ustanovení obchodního zákoníku o akciové společnosti se pro ně nepoužijí, pokud tento zákon stanoví jinak. Podle ustanovení §41a tímto zákonem se zřizuje Fond pojištění vkladů (dále jen „Fond“), který je právnickou osobou. Fond se zapisuje do obchodního rejstříku (odstavec 1). Fond není státním fondem ve smyslu zvláštního zákona. Na pojištění pohledávek z vkladů se nevztahují zvláštní předpisy o pojišťovnictví (odstavec 2). Všechny banky a pobočky zahraničních bank (dále v této části jen „banky“) jsou povinny účastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a přispívat v rozsahu stanoveném tímto zákonem do Fondu. Ustanovení §41l tím není dotčeno (odstavec 3). Podle ustanovení §41c pojištěny jsou veškeré pohledávky z vkladů včetně úroků vedených při splnění požadavků na identifikaci stanovených v odstavci 3 v české měně nebo v cizí měně, evidovaných jako kreditní zůstatky na účtech či vkladních knížkách nebo potvrzených vkladovým certifikátem, vkladním listem či jiným obdobným dokumentem, nejde-li o pohledávky uvedené v odstavci 2 (odstavec 1). Příspěvek do Fondu je banka povinna zaplatit za předchozí kalendářní rok nejpozději do 31. ledna běžného roku. Příspěvek se platí v českých korunách. O nezaplacení příspěvku informuje Fond neprodleně Českou národní banku (odstavec 8). Podle ustanovení §41l pobočky zahraničních bank se nemusí účastnit systému pojištění pohledávek z vkladů, pokud svůj záměr oznámí České národní bance a současně jí prokáží, že systém pojištění pohledávek z vkladů, na kterém jsou účastny, zaručuje oprávněným osobám nejméně stejný stupeň ochrany jako systém pojištění pohledávek z vkladů podle tohoto zákona (odstavec 1). Povinnost pobočky zahraniční banky zaplatit příspěvek do Fondu za příslušnou část kalendářního roku, ve kterém učinila oznámení podle odstavce 1, tím není dotčena (odstavec 2). Rozhodná ustanovení zákona o bankách ve znění účinném do 30. dubna 2002: Podle ustanovení §1 odst. 1 bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice založené jako akciová společnost, které a) přijímají vklady od veřejnosti a b) poskytují úvěry a které k výkonu činností podle písmen a) a b) mají povolení působit jako banka (§4). Ustanovení §41a odst. 1 až 3, §41c odst. 1 a 8 a §41l nedoznala k 1. květnu 2002 změn. Ze srovnání rozhodných ustanovení zákona o bankách ve znění účinném do 30. dubna 2002 a od 1. května 2002 je zjevné, že změnou bylo dotčeno (jen) ustanovení §1 (zejména v odstavci 1 doplněna věta, podle které „tento zákon upravuje některé vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České republiky, včetně jejich působení mimo území České republiky, a dále některé vztahy související s působením zahraničních bank na území České republiky“). K „povaze“ této změny se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009, když s odkazem na důvodovou zprávu dovodil, že uvedený text jednoznačně deklaruje, že tento zákon se vztahuje i na organizační složky (pobočky) tuzemských bank působící v zahraničí. Pro poměry dané věci (a řešení otázky, zda žalovaná měla povinnost platit příspěvky Fondu i z titulu vkladů u pobočky ve Slovenské republice) je tak zjevné, že s účinností od 1. května 2002 nebyla práva a povinnosti Fondu a žalované (plynoucí z ustanovení §41a odst. 1 a 3, §41c odst. 1 a 8 a §41l zákona o bankách) upravena jinak, než v rozhodném období (od 7. září 2001 do 31. prosince 2001); samotné vymezení rozsahu „působnosti“ zákona o bankách, které v době předcházející datu 1. května 2002 zmíněný zákon (vůbec) neobsahoval, na povinnosti žalované účastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a platit příspěvky do Fondu (a na této povinnosti odpovídajícímu právu Fondu na „inkaso“ příspěvku), a to bez ohledu na skutečnost, zda šlo o vklady u žalované v České republice nebo u zahraniční pobočky žalované ve Slovenské republice, nic nezměnilo. Jinými slovy, neobsahoval-li zákon o bankách (ve znění účinném v rozhodném období) žádné ustanovení, které by určovalo (jiná) pravidla pro placení příspěvků do Fondu, vztahujících se k vkladům u zahraničních poboček tuzemských bank a upravoval-li (jen) obecnou povinnost bank účastnit se systému pojištění vkladů (a práva a povinnosti Fondu a bank s touto účastí spojených), nelze než uzavřít, že žalovaná měla i v rozhodném období povinnost platit příspěvky do Fondu, a to i z titulu vkladů u pobočky ve Slovenské republice. A ještě jinak, při absenci zákonem reglementované výjimky (pro vklady u zahraniční pobočky tuzemské banky) z obecného pravidla (povinnosti banky platit příspěvky do Fondu ve vazbě na výši vkladů u banky, a to bez rozlišení, zda jde o vklady v tuzemsku nebo u zahraniční pobočky tuzemské banky) není žádný důvod pro to, aby právní úprava (zákon o bankách ve znění účinném v rozhodném období) co do rozsahu povinnosti banky přispívat do Fondu (potud, že se tato povinnost vztahuje i na vklady u zahraniční pobočky tuzemské banky) byla považována za nejednoznačnou. Konečně Nejvyšší soud dodává, že na nejednoznačnost (či nejasnost) zmíněné právní úpravy nelze usuzovat ani na základě argumentace dovolatelky vztahující se k zákonu č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Změna ustanovení §41c odst. 1 zákona o bankách (účinná od 7. září 2001) − spočívající v tom, že pojištěnými pohledávkami z vkladů jsou nejen pohledávky z vkladů v české měně, nýbrž i pohledávky z vkladů v cizích měnách – se totiž projevila v rozsahu povinnosti bank přispívat do Fondu jen z hlediska měny, ve které byly vklady vedeny, nikoli z hlediska „umístění“ vkladu (tj. zda šlo o vklad u banky v České republice nebo u zahraniční pobočky tuzemské banky). Předpoklady pro aplikaci závěrů formulovaných Ústavním soudem např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 666/02 tak naplněny nejsou. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 24. června 2015 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/24/2015
Spisová značka:29 Cdo 1864/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1864.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Banky
Měna
Dotčené předpisy:§5a odst. 4 předpisu č. 21/1992Sb.
§41c odst. 1 předpisu č. 21/1992Sb.
§1 odst. 1 předpisu č. 21/1992Sb.
§41l předpisu č. 21/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20