ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2066.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2066/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. M. P. , zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická 613, PSČ 738 01, proti žalovanému Mgr. Jiřímu Fialovi , advokátovi, se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, PSČ 738 01, jako správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Frýdlant nad Ostravicí „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 00145513, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 21, PSČ 729 01, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 16/2012-145, takto:
I. Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 16/2012-145, o nákladech řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 16/2012-145, o věci samé, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. března 2012, č. j. 40 Cm 47/2007-101, Krajský soud v Ostravě vyloučil ve výroku blíže označené nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 5. května 2010, č. j. 40 Cm 47/2007-51, jímž vylučovací žalobu zamítl, zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. dubna 2011, č. j. 6 Cmo 96/2010-74.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené již před soudem prvního stupně – dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem, uzavřená mezi společností Frýdlantská zemědělská a. s. (dále jen „společnost F“) a pozdějším úpadcem dne 1. dubna 1998, na jejímž základě měl pozdější úpadce převést na společnost F (mimo jiné) vlastnické právo ke sporným nemovitostem (dále jen „smlouva o převodu vlastnictví“), je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatným právním úkonem pro jeho neurčitost.
Přitom zdůraznil, že v posuzovaném případě podle obsahu uzavřené smlouvy a projevené vůle obou smluvních stran nešlo o kupní ani směnnou smlouvu, jíž by mělo dojít k pouhému převodu nemovitostí, nýbrž byla uzavřena dohoda o vypořádání pohledávek vzniklých podle ustanovení §13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), které společnost F nabyla od jednotlivých oprávněných osob podle ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Účelem smlouvy o převodu vlastnictví totiž bylo vypořádat nároky společnosti F podle transformačního zákona a zákona o půdě, jejichž výše měla odpovídat sjednané ceně převáděných nemovitostí. V situaci, kdy společnost F měla v době uzavření smlouvy o převodu vlastnictví vůči pozdějšímu úpadci více pohledávek z titulu nároků vzniklých podle zákona o půdě a transformačního zákona, jež nabyla postoupením od původních oprávněných osob, byla nezbytnou podmínkou k tomu, aby bylo možné zjistit, zda pohledávky existují k datu uzavření smlouvy a zda jsou splněny zákonné podmínky pro jejich uspokojení, identifikace jednotlivých pohledávek (nároků) v uzavřené smlouvě. Tomuto požadavku ovšem smluvní strany nedostály.
Neurčitost smlouvy o převodu vlastnictví pak podle odvolacího soudu nemůže být odstraněna ani tím, že by byly doloženy jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávek, jež společnost F od oprávněných osob nabyla, když samotná smlouva o převodu vlastnictví na tyto postupní smlouvy neodkazuje.
Je-li smlouva o převodu vlastnictví absolutně neplatná a společnost F se na jejím základě nestala vlastníkem sporných nemovitostí, pokračuje odvolací soud, nemohla pak společnost F ani vlastnické právo k nim platně převést kupní smlouvou ze dne 6. května 2003 (dále též jen „kupní smlouva“) na žalobce. V této souvislosti odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněném pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2010“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, podle kterých v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti nelze uplatnit „princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“. Žalobce ostatně v průběhu řízení „netvrdil, ani nedokládal ve vztahu k jeho dobré víře žádné mimořádné okolnosti, za nichž kupní smlouvu ze dne 6. května 2003 uzavřel a dále s ní nakládal (ve směru jejího zhodnocení apod.) a z nichž by bylo možné dovodit, že jde o takové okolnosti, pro které je třeba mu poskytnout mimořádnou ochranu, slučitelnou s obecnou představou spravedlnosti“.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o vyloučení sporných nemovitostí jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popř. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podstata dovolací argumentace tkví v polemice se závěrem odvolacího soudu, podle kterého jsou smlouva o převodu vlastnictví, jakož i později uzavřená kupní smlouva absolutně neplatnými právními úkony. Dovolatel zdůrazňuje, že přestože nejsou v první z uvedených smluv „taxativně vymezeny pohledávky“, jimiž měla být „zaplacena“ sjednaná kupní cena, bylo smluvním stranám známo a je také „zcela prokazatelně zjistitelné“, o jaké pohledávky šlo a v jaké výši společnost F pohledávkami disponovala. Podle názoru dovolatele přitom současně nemůže být žádných pochyb o tom, že smlouva o převodu vlastnictví je smlouvou kupní.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezkoumal otázku, zda žalobce jednal při uzavření kupní smlouvy v dobré víře. Potud odkazuje rovněž na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k této otázce, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (uveřejněný pod číslem 88/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ze dne 2. října 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11 (uveřejněný pod číslem 165/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11 (uveřejněný pod číslem 138/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poukázal též na to, že odvolací soud poté, co „v souvislosti s nařízením odvolacího jednání“ zjistil, že zástupkyně žalobce byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, žalobce nevyrozuměl o tom, že již není „řádně zastoupen advokátem“, a aniž by mu umožnil zvolit si advokáta nového, ve věci meritorně rozhodl. Tím, že odvolací soud „zmařil řádné zastoupení“ žalobce, který chtěl být v řízení advokátem zastoupen, porušil pravidla řádného a spravedlivého procesu.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému a třetímu výrokům napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud předně poznamenává, že nesdílí názor dovolatele, podle něhož odvolací soud pochybil, jestliže danou věc projednal a rozhodl v situaci, kdy zástupkyně žalobce byla (před nařízením odvolacího jednání) vyškrtnuta ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. To, že vyškrtnutá advokátka o uvedené skutečnosti žalobce neinformovala (případně se žalobce o vyškrtnutí jeho zástupkyně ze seznamu advokátů nedozvěděl postupem podle ustanovení §27 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), nelze vytýkat odvolacímu soudu, který takovou informační povinnost neměl. Odvolací soud uvedeným postupem nezatížil řízení vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a – vzhledem k tomu, že k nařízenému jednání předvolal přímo žalobce (srov. doručenku založenou u č. l. 117 spisu) – ani zmatečnostní vadou podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2008). Pro úplnost lze doplnit, že žalobce svou neúčast u nařízeného jednání omluvil a navrhl, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (srov. podání ze dne 4. ledna 2013 na č. l. 136 spisu).
Jelikož jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru, podle něhož smlouva o převodu vlastnictví, na základě které měla společnost F nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, jejichž vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce se žalobce v posuzované věci domáhá, je – nevymezuje-li konkrétní pohledávky společnosti F vůči úpadci, které mají být převodem jednotlivých nemovitostí vypořádány – neurčitá, což má za následek její neplatnost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.
Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, ukládá zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení §35 obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy, především v ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, přičemž současně stanoví též návod, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná).
Podle ustáleného výkladu podávaného Nejvyšším soudem je vůle, vtělená do smlouvy (zde do smlouvy o převodu vlastnictví), svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 1 přílohy, nebo důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněných pod čísly 35/2001 a 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci především není pochyb o tom, že v případě smlouvy o převodu vlastnictví, na jejímž základě měla společnost F nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, nešlo – se zřetelem k jejímu obsahu – o kupní smlouvu, nýbrž o smlouvu o poskytnutí náhrady podle §20 zákona o půdě a o vydání majetkových podílů podle §13 transformačního zákona (obsahem smlouvy nebyl prodej sporných nemovitostí za dohodnutou kupní cenu, ale vypořádání výše uvedených nároků převodem vlastnického práva ke sporným nemovitostem – srov. v této souvislosti zejména články I. a VII smlouvy). Mezi podstatné náležitosti takové smlouvy pak nutně patří (vedle identifikace převáděných nemovitostí) též vymezení pohledávek, jež mají být tímto způsobem vypořádány (jinak řečeno, pohledávek, jež mají v důsledku takto provedeného vypořádání zaniknout).
Vzhledem k tomu, že společnost F měla v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví, vůči pozdějšímu úpadci více pohledávek z uvedeného titulu (jež nabyla na základě postupních smluv od původních oprávněných osob), přitom k naplnění požadavku určitosti právního úkonu (plynoucímu z ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.) nepostačovalo k jednoznačné identifikaci jednotlivých pohledávek v uzavřené smlouvě pouze uvedení jejich právního důvodu, ale bylo potřebné dané pohledávky blíže konkretizovat takovým způsobem, aby nemohly být zaměněny s ostatními pohledávkami společnosti F (jinak řečeno, aby bylo zjistitelné, o jakou pohledávku, postoupenou na žalobkyni některou z původně oprávněných osob, jde). To se ovšem v posuzované věci nestalo, když z údajů ve smlouvě obsažených, jak správně dovodil odvolací soud, závěr o tom, které pohledávky měly být předmětem vypořádání, neplyne.
Vytčený nedostatek projevu vůle smluvních stran (co do nedostatečné určitosti vymezení pohledávek, jež měly být převodem sporných nemovitostí vypořádány), pak nelze překlenout ani výkladem (za použití výkladových pravidel podle §35 obč. zák.), když není pochyb o tom, že výklad právního úkonu, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma (o takový právní úkon šlo i v projednávané věci, viz ustanovení §40 odst. 1 ve spojení s §46 odst. 1 obč. zák.), se může opírat jen o samotný text listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Obdobně k odstranění nejistoty o obsahu učiněného právního úkonu nepostačuje stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné (k výše uvedeným závěrům srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, číslo 6, ročník 1998, str. 145 nebo ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož ve smlouvě o převodu vlastnictví nejsou určitě vymezeny pohledávky, jež měly být převodem sporných nemovitostí vypořádány, což činí smlouvu o převodu vlastnictví neplatnou ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., je tudíž správný (srov. v této souvislosti též závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3091/2010, vydaném ve věci s obdobným skutkovým i právním základem, jež jsou uplatnitelné i na nyní projednávanou věc).
Z pohledu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu shledává Nejvyšší soud neopodstatněnou rovněž argumentaci dovolatele, podle které odvolací soud dostatečně nezkoumal otázku dobré víry žalobce při uzavření kupní smlouvy. Je tomu tak již proto, že otázkou, zda podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné na základě dobré víry nabyvatele (v zápis v katastru nemovitostí) nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí (o takové nemovitosti šlo přitom i v projednávané věci) od nevlastníka, se Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacím soudem (a po vydání rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, na než dovolatel odkazoval v podaném dovolání) zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, který byl následně uveřejněn pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání v této věci) Nejvyšší soud uzavřel, že neshledává důvod ke změně ustálené judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v R 56/2010, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku, představoval nepřípustný zásah do právní jistoty a byl v rozporu s rozhodovací praxí pléna Ústavního soudu. Ani oprávněná držba sama o sobě (bez naplnění předpokladu uplynutí zákonem předepsané vydržecí doby) vlastnictví věci oprávněným držitelem nezakládá.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom s těmito závěry v souladu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto, zčásti zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu