ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3026.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3026/2014-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně MVDr. O. Ch. , zastoupené Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 834/8, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. B. Ž. , o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 227/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 49 Co 318/2012-215, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2014, č. j. 49 Co 318/2012-262, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 48 C 227/2003-175, Městský soud v Brně určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku v k. ú. Ž. blíže specifikovaného v tomto rozhodnutí (dále jen „sporný pozemek) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku). Usnesením ze dne 11. září 2012, č. j. 48 C 227/2003-189, uložil Městský soud v Brně žalovanému zaplatit České republice náklady státu spočívající v odměně znalce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok). Usnesením ze dne 7. května 2014, č. j. 49 Co 318/2012-262, Krajský soud v Brně opravil chybu v psaní v záhlaví svého rozsudku.
Odvolací soud vyšel z toho, že vlastnické právo ke spornému pozemku bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě kupní smlouvy ze dne 16. listopadu 1999, uzavřené mezi JUDr. Jiřím Sadílkem, správcem konkursní podstaty úpadce Pozemních staveb Brno, s. p. v likvidaci, jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, kterou došlo k zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty se souhlasem konkursního soudu.
Na tomto základě – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) – uzavřel, že bez ohledu na soudem prvního stupně zvažované skutečnosti, že k sepsání sporného pozemku do konkursní podstaty úpadce došlo v důsledku chyby při tvorbě nového katastrálního operátu v roce 1928 a že postupem konkursního správce bylo žalobkyni (resp. původnímu žalobci) znemožněno podání vylučovací žaloby, se ani žalobkyně v projednávané věci nemůže úspěšně domáhat určení vlastnického práva k tomuto pozemku žalobou podanou vůči tomu, kdo pozemek nabyl zpeněžením konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu dovolání vyplývá, že podle dovolatelky na danou věc nedopadá R 81/2005. Dovolatelka má za to, že správce konkursní podstaty nevěděl, jaký pozemek fakticky zahrnuje do konkursní podstaty, když podle jejího přesvědčení nezjišťoval skutečnou fyzickou podobu a umístnění pozemku. Míní, že zahrnutím sporného pozemku do konkursní podstaty bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že „příslušné ustanovení zákona č. 328/1991 Sb.“ je zákonným omezením základního práva vlastnit majetek a musí být používáno takovým způsobem, aby byla šetřena podstata a smysl tohoto základního práva. Podle jejího názoru nemůže být používáno tak, že dojde k situaci, kdy do majetku úpadce je zahrnut a poté zpeněžen dvorek, který úpadce zjevně nikdy neužíval a který je již desítky let oddělen od ostatních pozemků a neslouží k jinému účelu, než jako dvorek starého soukromého domu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle dovolatelky prolamuje její ústavní práva, která „připouští čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod“.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, když má za podstatné, že řádně nabyl sporný pozemek, který byl zapsán do soupisu konkursní podstaty, za souhlasu a podmínek stanovených konkursním soudem.
Jelikož nejde o žádný z případů, jež by podle §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vylučoval přípustnost dovolání a zároveň nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí dovolání dle §243c odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání věcně projednal (k prověření otázky, v jakém rozsahu jsou na danou věc uplatnitelné závěry R 81/2005).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V R 81/2005 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry, z nichž ve své rozhodovací praxi konstantně vychází (srov. např. usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 521/2010 a rozsudek ze dne 2. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 3123/2009), podle kterých:
1/ Ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému.
2/ Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže.
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, doplnil, že závěry formulované v R 81/2005 se týkají oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit majetek sepsaný v konkursní podstatě úpadce a ochrany nabyvatele takového majetku odvíjející se od práva správce konkursní podstaty majetek zpeněžit (výslovně se tam uvádí, že jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí nevyvratitelné domněnky obsažené v §19 odst. 2 ZKV prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám /nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet/).
Tamtéž dodal, že při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.), je skutková situace popisovaná dovolatelem (duplicitní zápis vlastnického práva k pozemku, jenž vyšel najevo až po zpeněžení majetku v konkursu) typickým příkladem pro uplatnění pravidla formulovaného v R 81/2005 a nikoli pro formulování výjimky z něj.
Uvedené judikatorní závěry se plně uplatní i v poměrech projednávané věci. Tvrzení dovolatelky, že sporný pozemek neměl být zapsán do soupisu konkursní podstaty úpadce, neboť byl ve vlastnictví původního žalobce, je obvyklou námitkou, která není způsobilá zvrátit použitelnost výkladu formulovaného v R 81/2005.
K námitkám dovolatelky v rovině ústavněprávní Nejvyšší soud poznamenává, že proti rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, jež vychází z R 81/2005, byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 1105/11.
Dovolatelce se tak nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto zamítl dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. dubna 2014) podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. b/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. a/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2014, ve výši 3 100 Kč a náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky ve výši 300 Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 4 114 Kč. Vzhledem k tomu, že k 31. prosinci 2014 byl zástupce žalovaného vyškrtnut ze seznamu advokátů, uhradí žalobkyně náhradu nákladů řízení přímo žalovanému (ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. se nepoužije).
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalovaného podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu