ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3248.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3248/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce RNDr. P. P. , zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, PSČ 613 00, proti žalovanému A. H. , zastoupenému JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem v Brně, Martina Kříže 2550/8, PSČ 628 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 90/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 7 Cmo 190/2012-468, ve znění usnesení ze dne 2. září 2013, č. j. 7 Cmo 190/2012-537, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.407,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 22 Cm 90/2008-383, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. června 2008, č. j. 22 Sm 82/2008-9, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.233.600 Kč s 6% úrokem od 8. ledna 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.112 Kč a náklady řízení, (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (bod II. výroku).
Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 21. října 2009, č. j. 22 Cm 90/2008-63 (jímž rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 22. září 2010, č. j. 14 Cmo 110/2010-190, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podpis výstavce na směnce, o jejíž zaplacení v dané věci jde (dále též jen „sporná směnka“), je pravým podpisem žalovaného. Přitom zdůraznil, že uvedený závěr jednoznačně vyplývá jak ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha, tak i z revizního znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Mgr. Marií Beňovou.
Dále uvedl, že ačkoli žalovaný v průběhu řízení o námitkách žalobou uplatněný nárok uznal, nebylo již „ve stadiu řízení, v němž tak učinil, … účelné rozhodnout rozsudkem pro uznání“.
Podle odvolacího soudu konečně nebyla pro rozhodnutí dané věci podstatná ani skutečnost, že žalovaný po vydání směnečného platebního rozkazu zaplatil „určitou částku“, když námitky týkající se skutečností nastalých až po vydání směnečného platebního rozkazu nelze jako účinnou procesní obranu uplatnit v námitkovém řízení, ale až v eventuálním řízení o výkon rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Odvolací soud podle dovolatele pochybil především tím, že v rozhodnutí o dané věci nijak nezohlednil, že žalovaný v průběhu námitkového řízení zaplatil žalobci na jeho pohledávku celkem 350.000 Kč. Jde přitom o zásadní skutečnost, která měla být ve výrokové části promítnuta tak, aby vydané rozhodnutí bylo „zákonné, aktuální a právně bezchybné“. Odvolací soud se neměl „za konkrétní skutkové a právní situace“ striktně držet právní úpravy obsažené v ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř., nýbrž měl věc s účastníky projednat, zvážit možnost uzavření (žalovaným navrhovaného) soudního smíru, popř. vynést rozsudek pro uznání, ve kterém by „určil“ správnou „aktuální“ dlužnou částku.
Za nesprávné má dovolatel rovněž závěry, které odvolací soud učinil na základě zpracovaných znaleckých posudků.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo (dospěje-li Nejvyšší soud ohledně přípustnosti dovolání k závěru odlišnému) jej zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že při úvaze o přípustnosti dovolání nepřihlížel (jako k právně bezcenné) k argumentaci, kterou dovolatel (coby obsahově novou) uplatnil doplňujícím podáním ze dne 3. září 2014. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto časovou podmínku nesplňuje.
Nejvyšší soud rovněž nerozhodoval o návrhu žalobce ze dne 14. května 2015, aby na jeho místo vstoupil V. B., na kterého měla být sporná směnka převedena smlouvou o převodu cenného papíru ze dne 25. června 2014; pro dovolací řízení totiž ustanovení §107a o. s. ř. (upravující procesní nástupnictví) neplatí (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které (oproti mínění dovolatele) mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z výše řečeného plyne, že z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou právně bezvýznamné výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím polemizuje s hodnocením důkazů (zejména znaleckých posudků), jak je provedly soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož žalovaný spornou směnku jako její výstavce podepsal.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. totiž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze spatřovat ani v řešení otázky, zda soudy nižších stupňů mohly při rozhodování o podaných námitkách žalovaného zohlednit (žalovaným tvrzenou) skutečnost, že po vydání směnečného platebního rozkazu bylo na spornou směnku částečně plněno.
Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že z povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vyplývá, že správnost takového platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou (srov. dále shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2438/2011, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněné pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na shora uvedených závěrech (s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu) nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace dovolatele v této věci.
Výhrada žalovaného, podle níž soudy nižších stupňů měly (v situaci, kdy žalovaný žalobou uplatněný nárok v průběhu námitkového řízení zcela uznal) rozhodnout rozsudkem pro uznání, není způsobilá věcnou správnost napadeného rozhodnutí jakkoli zpochybnit (výsledek řízení by nebyl jiný ani tehdy, postupovaly-li by soudy v poměrech dané věci podle ustanovení §153a o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a o. s. ř. ostatně v projednávané věci nebylo ani možné. V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku, ale jeho předmětem jsou (jen) včasné a odůvodněné námitky, jimiž se žalovaný brání povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem. Jinak řečeno, v námitkovém řízení jde jen o posouzení, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela nebo zčásti v platnosti) nebo zda námitky žalovaného jsou důvodné (a platební rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). I kdyby tedy žalovaný (jako v posuzovaném případě) v průběhu námitkového řízení nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal, nemůže soud o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu rozhodnout jinak, než (výše popsaným) způsobem určeným v ustanovení §175 odst. 4 věty druhé o. s. ř. (srov. shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §175. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1177).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. července 2013), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.237.712 Kč) částku 13.260 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.847,60 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 16.407,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu