Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2015, sp. zn. 29 Cdo 34/2012 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.34.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.34.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 34/2012 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Jaroslava Buriánka , advokáta, se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Ovčí Hájek 2159/16, PSČ 158 00, jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o., identifikační číslo osoby 61064963, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, PSČ 400 02, za účasti Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27182452, zastoupené Mgr. Martinem Žižkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o popření pravosti vykonatelné pohledávky ve výši 229.761.627,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 18/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 13 Cmo 274/2007-243, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2007, č. j. 32 Cm 18/2001-154, zamítl žalobu, jíž se JUDr. Jaroslav Buriánek, jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o., domáhal určení, že pohledávka ve výši 229.761.627,- Kč, přihlášená žalovaným (Finančním úřadem v Litoměřicích) do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně U. D., s. r. o. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96 „není po právu, není vykonatelná a žalovaný nemá nárok na oddělené uspokojení“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně (předesílaje, že otázka aktivní věcné legitimace žalobce a otázka, zda žalovaným v konkursu uplatněná pohledávka je vykonatelná, již byla – pro soud prvního stupně závazným způsobem – vyřešena rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2004, č. j. 13 Cmo 354/2003-40, kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. dubna 2003, č. j. 32 Cm 18/2001-24) uzavřel, že sporný závazek, vzniklý na základě smluv o poskytnutí bezúročné návratné půjčky a návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu, v celkové výši 229.761.627,- Kč (dále jen „smlouvy o poskytnutí návratné finanční výpomoci“), přešel v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku státního podniku Litoměřické mrazírny, s. p. (uzavřené mezi Fondem národního majetku České republiky a pozdější úpadkyní dne 1. července 1996 – dále jen „smlouva o prodeji privatizovaného majetku“) spolu s prodávaným majetkem státního podniku na pozdější úpadkyni. Za důvodnou soud prvního stupně nepovažoval rovněž žalobcem uplatněnou námitku promlčení, uzavíraje, že sporná pohledávka žalovaného není promlčena ani podle ustanovení §70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), upravujícího promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, ani podle ustanovení §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“), když ustanovení §110 obč. zák. stanoví pro práva přiznaná pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu desetiletou promlčecí dobu. Právo na oddělené uspokojení pohledávky žalovaného je pak podle soudu prvního stupně odůvodněno tím, že sporná pohledávka byla na základě rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva na nemovitosti podle §72 zákona o správě daní a poplatků ze dne 18. června 1997, č. j. 9700045876/196940/5332, zajištěna zástavním právem. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 4. října 2007, č. j. 13 Cmo 274/2007-176, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení, že sporná pohledávka žalovaného „není vykonatelná s právem na oddělené uspokojení v konkursním řízení“, a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě o určení, že žalovaný nemá za úpadkyní pohledávku ve výši 229.761.627,- Kč, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 29 Cdo 1051/2008-211, v měnícím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení, že pohledávka ve výši 229.761.627,- Kč „není po právu“ (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacích a dovolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitom již na místě žalovaného jednal s Finančním úřadem v Ústí nad Labem, který s účinností od 1. ledna 2011 v souladu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění účinném od 1. ledna 2011, vykonával působnost ve věcech výkonu správy odvodů za porušení rozpočtové kázně (k tomu srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. září 2011 na č. l. 240 spisu). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování zprávou Finančního úřadu v Litoměřicích (doručenou odvolacímu soudu dne 26. července 2011) a prohlášením České pošty, s. p. ze dne 11. září 1997, ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že důvody, pro které žalobce popřel pravost předmětné pohledávky, nemohou obstát. Přitom zdůraznil, že: 1/ Pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, je pohledávkou vykonatelnou, když správce daně [v souladu s ustanovením §30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky)] rozhodnutím ze dne 25. dubna 1997, č. j. 9700033964/196960/0931, uložil pozdější úpadkyni, aby v náhradní lhůtě třiceti dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvedla neoprávněně zadržené prostředky státního rozpočtu ve výši 229.761.627,50 Kč (poskytnuté jí na základě uzavřených smluv o návratné finanční výpomoci) do státního rozpočtu (dále též jen „rozhodnutí o uložení odvodu“). Toto rozhodnutí, doručené pozdější úpadkyni 12. května 1997 a jejímu tehdejšímu zástupci JUDr. T. 6. května 1997, nabylo právní moci, jeho originál je opatřen úřední pečetí a obsahuje všechny zákonné náležitosti. 2/ Z ustanovení §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), vyplývá, že důvodem pro popření pohledávky není její „kvalita“, tedy to, zda jde o pohledávku vykonatelnou či nikoliv. Popření vykonatelnosti pohledávky proto „nepředstavuje fakticky její popření“. Soud se přitom musí zabývat důvodností žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky popřené správcem konkursní podstaty i tehdy, dospěje-li ohledně (ne)vykonatelnosti přihlášené pohledávky k odlišnému závěru, než ze kterého vycházel správce konkursní podstaty. 3/ Se zřetelem k tomu, že správce konkursní podstaty je vázán důvody, pro které vykonatelnou pohledávku popřel, nemohly se soudy zabývat (teprve později uplatněnými) výhradami, podle nichž jsou smlouvy o poskytnutí návratné finanční výpomoci, jakož i smlouva o prodeji privatizovaného majetku neplatnými právními úkony. První z uvedených výhrad byla navíc – i přes poučení podle ustanovení §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) – uplatněna až v průběhu odvolacího řízení. 4/ Právnímu předchůdci pozdější úpadkyně byly finanční prostředky (v celkové výši 229.761.627,50 Kč) poskytnuty jako návratná finanční výpomoc podle §5 odst. 3 písm. a) rozpočtových pravidel republiky k financování investiční akce „Mrazírny Litoměřice“. Vzhledem k tomu, že správce daně vydal (poté, co došlo v souvislosti s privatizací státního podniku v roce 1996 k porušení sjednaných podmínek poskytnuté finanční výpomoci) rozhodnutí o uložení odvodu neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu dne 25. dubna 1997, učinil tak v zákonem stanovené lhůtě (§47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). K vymáhání této daňové pohledávky (§1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků) pak žalovaný (podáním přihlášky pohledávky do konkursního řízení v říjnu 1997) přistoupil rovněž před uplynutím promlčecí doby stanovené v ustanovení §70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). V průběhu dovolacího řízení byl Finanční úřad v Ústí nad Labem zrušen, přičemž výkon práv a povinností při výkonu správy daní přešel na nově zřízený Finanční úřad pro Ústecký kraj (srov. §1 odst. 1 a 2, §8, §19 odst. 1 a §20 odst. 1 a 2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky). Vzhledem k této skutečnosti dovolací soud pokračoval na místě žalovaného v řízení s Finančním úřadem pro Ústecký kraj. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacích a dovolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud předesílá, že je – v intencích ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Se zřetelem k výše řečenému Nejvyšší soud podané dovolání přípustným neshledává, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K výhradám dovolatele ke správnosti právního posouzení věci soudy nižších stupňů co do závěru o aktivní legitimaci žalobce Nejvyšší soud uvádí, že jakkoli obecně platí, že prvotní (předběžné) posouzení, zda nárok přihlášený konkursním věřitelem (a popřený správcem konkursní podstaty) je vykonatelný či nikoli, přísluší správci konkursní podstaty, není současně pochyb o tom, že jen ze skutečnosti, že správce konkursní podstaty – přestože měl popřenou pohledávku za nevykonatelnou – uplatnil své popření u soudu incidenční žalobou, ještě nelze usuzovat (jak nesprávně činí dovolatel), že žalobu podal v této věci někdo, kdo k tomu nebyl věcně legitimován. Jinak řečeno, v situaci, kdy správce konkursní podstaty v poměrech dané věci nevyzval věřitele popřené pohledávky, aby svůj nárok uplatnil u soudu (§24 odst. 1 ZKV) a místo toho sám podal žalobu na určení pravosti sporné pohledávky, nemohl se soud odmítnout věcně zabývat takovou incidenční žalobou jen proto, že ji (správně) příslušelo podat nikoli správci konkursní podstaty, nýbrž konkursnímu věřiteli. Potud jde o závěr již judikatorně ustálený (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 45/2006“). Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani výhrady dovolatele, podle kterých odvolací soud neměl (při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku) přihlížet k rozhodnutí o uložení odvodu ze dne 25. dubna 1997, neboť žalovaný přihlásil svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek úpadkyně „na základě výkazu nedoplatků ke dni 16. září 1997 ze dne 1. října 1997 a soud v rámci incidenčního sporu nemůže rozšiřovat právní důvod přihlášené pohledávky“. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí se důvodem vzniku popřené pohledávky (jehož uvedení je dle §20 odst. 2 ZKV obligatorní náležitostí přihlášky) rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročníku 2003, pod číslem 35). O tom, že soudy nižších stupňů při posuzování důvodnosti podané žaloby nijak nevybočily z mezí daných vylíčením skutkových okolností, jejichž prostřednictvím žalovaný (v přihlášce ze dne 8. října 1997 a v jejím doplnění ze dne 3. listopadu 1999) vymezil po skutkové stránce předmět přihlášky (přihlašovanou pohledávku), přitom Nejvyšší soud nemá žádných pochyb. Z obsahu těchto listin je totiž zřejmé, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky nebyl výkaz nedoplatků ze dne 16. září 1997 (jehož prostřednictvím – stejně tak jako v případě rozhodnutí o uložení odvodu ze dne 25. dubna 1997 – se žalovaný pouze snažil identifikovat přihlašovanou pohledávku a současně doložit, že jde o pohledávku vykonatelnou), nýbrž jednotlivé smlouvy o poskytnutí návratné finanční výpomoci (blíže označené zejména v doplnění přihlášky ze dne 3. listopadu 1999). Předmětem daného řízení tedy nebyla – z hlediska skutkového – zjevně jiná pohledávka než ta, kterou žalovaný přihlásil do konkursního řízení. V situaci, kdy odvolací soud neměl pohledávku žalovaného za vykonatelnou na základě výkazu nedoplatků ze dne 16. září 1997 (závěr o vykonatelnosti pohledávky opřel o rozhodnutí o uložení odvodu vydané dne 25. dubna 1997), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani výhrady dovolatele, podle kterých se měl odvolací soud zabývat tím, zda označený výkaz nedoplatků obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a posoudit, zda nejde o „nicotný akt, který nemůže zakládat pohledávku přihlášenou do konkursního řízení“. Stejně tak jsou – se zřetelem k závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v R 45/2006 (viz výše) z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně bezvýznamné námitky dovolatele, že odvolací soud se měl zabývat platností jednotlivých smluv o návratné finanční výpomoci, případně otázkou prekluze uplatněných pohledávek (srov. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Uvedené skutečnosti totiž nebyly důvodem, pro který žalobce popřel pravost žalovaným přihlášené pohledávky (srov. obsah protokolu o přezkumném jednání konaném dne 15. prosince 2000, včetně seznamu přihlášených pohledávek). Co do úsudku, že pohledávka přihlášená žalovaným v konkursu, má povahu daňové pohledávky ve smyslu §1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 66/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 1572/2013. K výhradám dovolatele ohledně způsobilosti finančního úřadu být účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. srov. závěry formulované Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97 (uveřejněném pod číslem 63/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo v rozsudku ze dne 19. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 2138/2011 (pro dobu do 31. prosince 2010) a ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (pro dobu po 1. lednu 2011). Konečně, prostřednictvím argumentace, podle níž postup odvolacího soudu, který bez dalšího jednal namísto Finančního úřadu v Litoměřicích na místě žalovaného s Finančním úřadem v Ústí nad Labem, není „procesně správný“, dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada řízení však podmínku existence otázky zásadního právního významu (již se zřetelem ke změnám, k nimž – s účinností od 1. ledna 2013 – v souvislosti s přijetím zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, došlo v daňové správě) nezahrnuje. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o ustanovení §25a odst. 1 ZKV (dovolání žalobce bylo sice odmítnuto, podle posledně označeného ustanovení však žalovaný právo na náhradu případných nákladů dovolacího řízení proti správci konkursní podstaty nemá). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2015 JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/31/2015
Spisová značka:29 Cdo 34/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.34.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Konkurs
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19