ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3670.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3670/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce SAPARIA a. s. , se sídlem v Praze 4, Libušská 319, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 26117649, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, proti žalovanému doc. Ing. Luboši Smrčkovi, CSc. , jako správci konkursní podstaty úpadce MASOSPOL a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45274738, zastoupenému JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 4, Křtinská 617/3, PSČ 149 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 81/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 10 Cmo 206/2010-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 58 Cm 81/2009-77, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce (SAPARIA a. s.) domáhal vůči žalovanému ( doc. Ing. Luboši Smrčkovi, CSc., správci konkursní podstaty úpadce MASOSPOL a. s. v likvidaci) vyloučení ve výroku označených nemovitých věcí (dále též jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 10. března 2011, č. j. 10 Cmo 206/2010-120 (jímž odvolací soud taktéž změnil rozsudek soudu prvního stupně), Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 28. února 2013, č. j. 29 Cdo 2638/2011-175, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2638/2011 (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněného pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 42/2008“) – uzavřel, že žalovaný správce konkursní podstaty nemohl dopisem ze dne 12. srpna 2002 platně (pro nezaplacení kupní ceny) odstoupit od kupní smlouvy ze dne 22. října 1999, na jejímž základě se žalobce stal vlastníkem sporných nemovitostí. K datu prohlášení konkursu na majetek úpadce totiž úpadce již zcela splnil svůj závazek z kupní smlouvy, vlastnické právo ke sporným nemovitostem převedl na žalobce (účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 27. října 1999) a nedošlo tak k naplnění podmínek k odstoupení od kupní smlouvy jakožto smlouvy o vzájemném plnění dle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2004 (dále též jen „ZKV“).
K tomu odvolací soud doplnil, že z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že vlastnické právo žalobce ke sporným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí. Námitky a důkazy vznesené žalovaným v průběhu odvolacího řízení poté, co byl první rozsudek odvolacího soudu zrušen, jimiž žalovaný hodlal prokázat, že ke splnění kupní smlouvy ze strany úpadce v celém rozsahu nedošlo, měl odvolací soud za nepřípustně uplatněné podle ustanovení §205a a §211a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Žalovaný neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně žádné důkazy o tom, že úpadce kupní smlouvu nesplnil, ač byl poučen soudem prvního stupně podle ustanovení §118b a §119a o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud změnil, případně aby rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (ustanovení §433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Výkladem ustanovení §14 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2004), resp. ustanovení §14 odst. 4 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a to i ve vztahu k ustanovení §14a odst. 1 ZKV. Srov. především již odvolacím soudem zmíněné R 42/2008, přičemž k závěrům tam formulovaným se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2759/2007 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 612/08), v rozsudku ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 434/2006, v rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 450/10), v usnesení ze dne 21. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3578/2008, v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2136/2010 nebo v usnesení ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 3835/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 2935/13) a stejně i v předchozím rozsudku v této věci sp. zn. 29 Cdo 2638/2011.
Závěr formulovaný Nejvyšším soudem ve výše uvedených rozhodnutích, podle něhož splnil-li ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka smlouvu o vzájemném plnění dlužník nebo druhý účastník smlouvy zcela, nemůže druhá strana od takové smlouvy podle ustanovení §14 odst. 2 (resp. §14 odst. 4) ZKV odstoupit, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy, neboť označené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nahrazuje za trvání konkursu na majetek úpadce ta ustanovení, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu, je přitom totožný s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele obsahově podřaditelnou pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a to otázkou předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s jiným právním posouzením věci (oproti soudu prvního stupně). Dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že mu neumožnil doplnit skutková tvrzení, navrhnout nové důkazy a nepoučil jej podle ustanovení §118a o. s. ř.
Ani tyto námitky nejsou důvodné.
Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že p ostup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. důvod (srov. např. usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tak tomu bylo též v posuzované věci; odvolací soud vycházel z učiněných skutkových zjištění, p ostup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy opodstatněn nebyl.
K tomu je zapotřebí dodat, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí se v rozhodovací praxi soudů neprosazuje toliko v těch procesních situacích, na něž pamatuje ustanovení §118a o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení jiným způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 9, ročník 2010, dále již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 a rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
Z dikce ustanovení §243d odst. 1 věty první části za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. se pak podává, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je odvolací soud v dalším řízení právním názorem Nejvyššího soudu vázán. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2005, pod číslem 18, přitom plyne, že tento postup se uplatní, jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci. Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. (§211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o. s. ř. (§213 odst. 3 o. s. ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst. 3 o. s. ř.).
Konečně ze závěrů Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se dále podává, že vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést.
Za dané procesní situace tedy odvolací soud postupoval plně v intencích citované judikatury, když vyšel ze skutkových zjištění, které vyplynuly z účastníky tvrzených skutečností a z provedených důkazů označených v řízení před soudem prvního stupně. Dovolatelem vytýkaná vada řízení tak zjevně není dána.
Konečně, žádal-li dovolatel, aby se Nejvyšší soud vyslovil k tomu, zda „v případě právního zástupce žalobce, advokáta JUDr. Tomáše Sokola, nejde o střet zájmů“ s ohledem na ustanovení §19 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, když tento advokát měl v minulosti zastupovat úpadce, nelze než zdůraznit, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
Zabývat se dovoláním (v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. září 2013), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013, činí 2 500 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 588 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu