ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3836.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3836/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovanému Ing. Petru Kolešovi , jako správci konkursní podstaty úpadce HUZIN, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 46505571, o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 105/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 13 Cmo 36/2011-622, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 40 Cm 105/2002-581, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, kterou se žalobce (J. H.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce HUZIN, spol. s r. o.) vyloučení ve výroku označených nemovitostí (budovy a dvou pozemků – dále též jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (bod II. výroku) a státu (bod III. výroku).
Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 7. prosince 2005, č. j. 40 Cm 105/2002-145 (jímž vylučovací žalobě vyhověl), odvolací soud usnesením ze dne 31. srpna 2006, č. j. 13 Cmo 138/2006-168, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku o nákladech řízení; jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu a odkazuje na ustanovení §2 odst. 3 a §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a na ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že žalobce se nestal na základě kupní smlouvy uzavřené s pozdějším úpadcem dne 24. listopadu 2000 (dále jen „kupní smlouva“), podle níž byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 1. prosince 2000, vlastníkem sporných nemovitostí.
Přitom zdůraznil, že uzavření kupní smlouvy bylo výsledkem jednání žalobce a pozdějšího úpadce, jehož cílem bylo vyvést ze společnosti úpadce jediný hodnotný majetek způsobem, který měl navodit dojem, že se jedná o legální a zákonem dovolený postup. Žalobce (ještě jako jednatel pozdějšího úpadce) nejprve objednal u znalce zpracování ocenění sporných nemovitostí (jež bylo provedeno k datu 10. listopadu 2000), následně jménem pozdějšího úpadce sjednal dne 16. listopadu 2000 ve prospěch své dcery věcné břemeno ke sporným nemovitostem, odpovídající právu bezplatně užívat vymezené prostory (byt), o čtyři dny později převedl obchodní podíl ve společnosti pozdějšího úpadce Z. H. (za dohodnutou cenu 1.800.000 Kč), s nímž se současně dohodl, že „odkoupí“ sporné nemovitosti za kupní cenu ve výši 1.800.000 Kč (určenou na základě zpracovaného ocenění). Kupní smlouvu pak se žalobcem (jako kupujícím) uzavřel jménem pozdějšího úpadce (jako prodávajícího) již Z. H. jako nový jednatel společnosti. Za převod obchodního podílu, ani za převod sporných nemovitostí přitom nebylo mezi smluvními stranami poskytnuto žádné plnění.
Všechny výše uvedené úkony žalobce činil v době, kdy mu muselo být zřejmé, že věřitelé uplatňují vůči pozdějšímu úpadci pohledávky v takové výši, že k jejich uspokojení bude nepochybně nutné „využít“ sporné nemovitosti.
Z výše uvedeného podle odvolacího soudu plyne, že žalobce se jednotlivými právními úkony „za pomoci třetí osoby“ (Z. H.) snažil „v době několika dnů předcházejících podání návrhu na prohlášení konkursu na úpadcův majetek obejít zákon a legalizovat tak vyvedení jediného hodnotného majetku z konkursní podstaty úpadce a znemožnit ve smyslu §2 odst. 3 ZKV naplnění cíle konkursu vedeného na úpadcův majetek“.
Kupní smlouvu, jako výsledek výše popsaného jednání žalobce a pozdějšího úpadce, je proto na místě posoudit podle ustanovení §39 obč. zák. jako absolutně neplatný právní úkon pro obcházení zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva je podle ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem. Přitom zdůrazňuje, že kupní cena sporných nemovitostí byla smluvními stranami dohodnuta na základě zpracovaného znaleckého posudku, přičemž případnou nesprávnost závěrů v něm (znalcem) učiněných nelze přičítat k tíži smluvním stranám, které chybné určení ceny sporných nemovitostí nezavinily.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalobce je založeno na kritice správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o neplatnosti kupní smlouvy, kterou měl pozdější úpadce převést sporné nemovitosti na žalobce. Dovolatelem předestřenou otázku však odvolací soud zodpověděl ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se následně přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009, ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009 nebo ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4987/2014), podle kterého bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák.
V situaci, kdy napadené rozhodnutí vychází po skutkové stránce ze závěru, že obě smluvní strany (žalobce i pozdější úpadce) uzavřely kupní smlouvu s cílem „vyvést ze společnosti úpadce jediný hodnotný majetek“ (rozuměj sporné nemovitosti) a tím znemožnit uspokojení věřitelů úpadce, nelze právnímu posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák.) ničeho vytknout.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pak právně bezvýznamná rovněž argumentace dovolatele týkající se důsledků nesprávného určení ceny sporných nemovitostí ve znaleckém posudku, na jehož základě pak měla být smluvními stranami v kupní smlouvě dohodnuta cena prodávaných nemovitostí. Napadené rozhodnutí totiž na závěru, že důvodem neplatnosti kupní smlouvy bylo sjednání ceny, která se odchyluje od ceny obvyklé, nespočívá.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. října 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu